Přeludy, klamy a probuzení

Už od pradávna dokázali někteří lidé využívat druhé ke svému prospěchu, pokud uměli, a v tom bylo jejich "mistrovství" využívat zájmu druhých a nabídnout jim to, co po čem tak touží, že jsou ochotni dát cokoliv. Maně mne napadá Rudolf Habsburský a jeho vášeň pro alchymii. A Magistr Kelly, který prostě nabízel něco, čemu dost nerozuměl, ale dokázal o tom mistrně mluvit a používat slova, na které kde kdo slyšel. Napadají mě i případy, kdy se hubnutí stalo hitem a lidé byli schopni vydávat spoustu peněz za preparáty, které buď nezabíraly a nebo se po nich ještě přibrali. A byli i tací, kteří jim za tisícovku sdělili starou pravdu "Nežer tolik troubo."

Slovo "kšeft"

Po roce 1989 se slovo "kšeft" stalo slovem klíčovým a lidé na něho reagovali chytráckým pomrkáváním a úsměvem, který dával najevo:"Však já vím, rozumím." "Kšeft" se stal vyšším pojmem než "obchod" - není to totéž. i když "Geschäft" obchod znamená. "Chceš nějaký kšeft?" ptá se Franta Lojzy. "Mám pro tebe kšeft." říká Jiřka Hance, která má už čtrnáct dní před výplatou hluboko do kapsy. "Hele, dohoď mi nějakej kšeft, Karle," volá Honza Karlovi, o kterém je známo, že se pohybuje velmi bystře mezi lidmi, kteří sem tam něco potřebují udělat, někam zaběhnout, někomu něco dovézt apod. A tak někteří lidé dokázali z mála, pokud byli pružní jak v řeči, tak i ve své činnosti vydělat slušné peníze. Ale na to tu máme ten kapitalismus, ne? Budovat si trpělivě firmu, zaměstnávat lidi, zlobit se s nimi i se zákazníky, rozčilovat se s neplatiči a shánět prachy na dluhy státu, to se moc nevyplácelo. Ono totiž sehnat pořádný "kšeft", aby se mohla firma, rozjet, to je už daleko vyšší umění, než tu firmu založit a pak si lámat hlavu, s čím vlastně budu obchodovat. Ale to nemluvím o těch, kteří se chytli a někam to dotáhli s čistým štítem a nedali se zlákat chytračením, i když jim mnohokrát teklo do bot. Dokud mají poptávku, tak budou prosperovat. Obchod je umění, odříkání, a hlavně se u toho musí hodně přemýšlet a připravit se od začátku na běh na dlouhou trať. Ale byli, jsou a budou také tací jedinci, kteří se nejen dokázali chopit kšeftu, sehnat kapitál do začátku, reprezentovat se, mluvit a mluvit, popíjet s vlivnými lidmi, nechat se zvát na rauty pro zvané, předvádět se s krásnými ženami,  ale šikovně převést veškerou odpovědnost na druhé různými sliby a funkcemi, které vypadaly dobře jen na vizitce. A nic netušící "obchodní ředitelé", "techničtí náměstci" podepisovali co neměli a ani pořádně nečetli a pak se nestačili divit, za co jsou také odpovědní! Doba tak velkých příležitostí je už za námi. Některým zbyl jen vztek, když se probrali z růžových snů s obstaveným kontem. Ale je mnoho lidí, kteří jsou ve velikém pokušení a ani párem volů je nestáhnete zpět, aby měli rozum a trochu přemýšleli o svých "kamarádech", kteří jim nabízejí lukrativní kšefty. Vždyť to, sakra, přeci nějak musí jít, ne?

Vy jste ještě nebyli na Ibize?

Paní v růžovém kloboučku, nádherně nalíčená, sedí v zahradní restauraci se svými přáteli, bývalými spolužáky z gymplu, kteří rozhodně tak úžasně nevypadají a rozpačitě kroutí hlavami. "My máme rádi Šumavu." špitnou a paní pohrdavě našpulí úžasně nalíčené rty. "Tak Šumavu?" směje se a napije se z křehkého malého šálku kávy. "Něco bych pro vás měla," řekne a mrkne spiklenecky na ně.  Oba zpozorní. zatímco ona se hrabe v přepychové kabelce, lehce se předkloní, protože jsou zvědaví. Vytáhne takovou knížečku A4. "Můj přítel," řekne významně, "založil cestovní kancelář. Nic velkého. Kanáry, Ibizu, Tenerife a podobně. Velmi pohodlné, krásné ubytování." Položí brožurku před ně a paní naproti ni ji bere do ruky jako svátost. "Hele, Tondo, to je krása," řekne manželovi a ten také nahlíží na obrázky. "A kolik to stojí?" zeptá se. "Je to laciné," řekla a zase lehce špulí rtíky," jinak bych vám to nenabízela. Ale že se známe ze školy, jinak to mám jen pro známé. On, tedy přítel, nechce dělat velké obchody, spíš ze zájmu o lidi, aby se taky někam podívali. Je to takový trouba,"  směje se a opět uchopí do ruky křehký šálek, tak, aby si všichni všimli jejích skvělých nehtů a prstenů. Manželé se na sebe podívají. "Tak kolik?" zamrká paní a usměje se. Už se vidí v plavkách na břehu věčně zalévaném sluncem. Co bychom si to nemohli dovolit? Však se nějak utáhneme a za chvíli to máme zpátky. Ona určitě nemá zapotřebí, aby nás šidila. Myslí to dobře. Seděli jsme v jedné třídě. "Pro každého za patnáct," řekne paní v růžovém kloboučku a oni se na sebe podívají. "Tak to je skoro, jako bychom jeli na Šumavu," se smějí oba a plácnou si. Jenomže, až později zjistí, že nemají zpáteční letenku a na místě zjistí, že nemají v té platbě stravování. "A co jste si mysleli, že patnáct tišíc asi budete mít? Dopravu tam a pobyt. Proč jste si tu brožuru nepřečetli? Máte to všechno napsaný u toho zájezdu," rozčiluje se paní a tentokrát má tmavěmodrý klobouček a rozčiluje se. Oba sklopí hlavu - za důvěřivost se někdy hodně platí, že?

Člověk by řekl, že jsou ti podvedení k politování. Jsou tak bezbranní proti všelijakým chytrákům, čímanům, kšeftařům, kteří umí krásně mluvit, krásně aranžovat lidem sny, které přeci nejsou v dnešní době nesplnitelné. Že by se děly zázraky? A lopata, která vypadne z ruky obrostla zlatými poupaty? Z rybářky, co bydlí v lahvi, se stane královna a z Popelky sňatkem princezna?  Někteří pohádky nechápou. A někteří chtějí v nich snít a už se, pokud možno, neprobrat. Jejich problém! Na světě pořád platí stejná pravidla, ať je doba jaká chce. A schémata jsou dána. Lidstvo nic jiného nevymyslí, než to, co se už v principu osvědčilo. Klamat a být klamán, alespoň na tu chvíli, než si to správně všichni užijí. I s prázdnou kapsou a s trestním stíháním na krku bude na co vzpomínat, ne?