Právní vědomí, nebo bezvědomí?

Může být celospolečenské, skupinové i individuální. Vždy jde o vědomí toho, že ve společnosti existuje a funguje nějaké právo, které je určitým způsobem hodnoceno nebo jde o představy o tom, jaké by mělo být.

Úvodní věty, které jsem napsala do perexu, abych představila obsah tohoto článku, jsou citovány z díla pana profesora Knappa, českého civilisty. Určitě někdo bude namítat, že jsou už modernější náhledy na tuto problematiku, třeba z dílny pana prof. Gerlocha, či jiných právních dokumentů, jejichž autoři/soudy/Ústavní soud  se problematikou zabývali a možná i vydali rozhodnutí, v němž pojem "právní vědomí" není jen teoretickou otázkou, ale živě zasahuje i společenské a mezilidské vnímání práva, jako jeho regulativní funkci v chování, konání a činech v mezilidských vztazích a vztazích ke státu.

Ústavní zákon, Listina práv a svobod a další zákony, které jsou označeny jako ústavní zákony tvoří ústavní pořádek. Jak Ústava, tak i Listina a další ústavní zákony navazují na právní řád, který  představuje souhrn zákonů České republiky, které musí být  v souladu s  ústavním pořádkem a pokud dojde k situaci, že stěžovatel se obrátí k Ústavnímu soudu o vydání nálezu, že byla porušena jeho práva anebo oprávněný zájem rozhodnutím soudu nebo správního úřadu, Ústavní soud vydá rozhodnutí, zda bylo nebo nebylo dotčeno právo stěžovatele. To je teorie. Do jaké míry respektují soudy rozhodnutí Ústavního soudu, ukáže praxe v jednotlivých případech.

Pokud žalobce nedospěje k úspěšnému rozhodnutí ve prospěch jeho práva, obrátí se na soud a mezi důkazní prostředky založí i nález Ústavního soudu. Tato cesta je pro mnoho lidí obtížná, nákladná a časově zatěžující a ten kdo si přesto zvolí a  neúspěšně se odvolává a dovolává a v konci má v ruce rozsudek, který mu nedá za pravdu, ačkoliv vyčerpal všechny zákonem stanovené kroky k rozhodnutí, má možnost se obrátit na Evropský soud pro lidská práva a dlouhou dobu čeká na jeho vyjádření ke svému případu.

Je jisté, že takový stav věci jen vede ke ztrátě důvěry ve spravedlnost, ve fungování justice a dojde k tomu, že přestane důvěřovat v právo a hledá si vlastní cestu i mimo právní normy, aby dosáhl předpokládaného výsledku. Zvolená cesta neakceptující právní normy znamená porušení práva/trestního zákona, přestupkového zákona, občanského zákona a řadu dalších zákonů, které jsou zákony související a  jejichž normy obsahují sankci v případě nezákonného postupu při řešení problému. I když se původní stěžovatel snaží dosáhnout svého práva a obhájit oprávněný zájem za výše uvedených podmínek, dostane se do situace, že vůči němu bude sankce uplatněna podle ustanovení v norně; buď je odsouzen k zaplacení pokuty, nebo je trestně stíhaný a v průběhu trestního stíhání se už řeší ne jeho prvotní problém, ale následující nezákonný postup, jímž  chtěl dosáhnout na své právo a docílit, podle jeho názoru svého oprávněného zájmu.

Někteří lidé se odvolávají pouze na Listinu základních práv a svobod, ale nezohledňují skutečnost, že Listina nestojí sama o sobě v řádu, ale je vázána na zákony; rozhodně jednotlivá práva a svobody jsou omezitelné zákonem v určitých případech. V otázce právního vědomí tyto vzájemné spjatosti vyžadují schopnost zohlednit vědomí práva a i bezpráví. K tomu asi je dobré připojit otázku, zda občasné demokratického a právního státu mají svobodný a snadný přístup k právnímu řádu a zda jsou v tomto případě obeznámeni se zněním zákonů, které se týkají jejich momentální situace, kterou potřebují nebo míní řešit a podle zákona svou situaci posoudili a našli v něm i postupy, které jsou před soudem či správními orgány vyžadovány. Lidé často spoléhají na mínění svých přátel a jejich zkušenosti v obdobném případu, který aktuálně řeší, ale takový přenos informací nemusí správně zafungovat ve prospěch věci.

Podle mého názoru a ve prospěch úspěchu občana ve sporu, či podání žádosti, v souvislosti se stykem s státními a komunálními úřady a soudy (občanskými, správními) by měl být přístup (zdarma) k právnímu řádu, který bude pravidelně aktualizován, zajištěn autoritou státního orgánu s garancí jeho platnosti a účinnosti. Jsem si vědoma toho, že mnoho lidí si povzdychne, že je to nereálné, ale podle mého názoru, právo je také komunikace mezi lidmi, mezi lidmi a státními i komunálními orgány a je nutné vycházet při takové komunikaci z jednoho zdroje a na něho se odvolávat a vlastním rozumem posoudit jeho užitečnost pro řešení problémů, kterých v běžném životě každého občana není málo.