Povídka: Projekt proti utrpení

Povídka o životě, která je trochu sci fi. Já doufám, že to tak na světě nechodí, jak tento příběh vypráví, ale pokud ano, pak by to tak asi dlouho nešlo. Ale je čas hodně toho změnit. Třeba každou minutu v lidském životě, pokud se člověk rozhodne o sobě správně.

Už se stmívalo, když konečně vylezli na kopec, aby se ještě za posledního světla rozhlédli po krajině. Měli jasnou volbu.  Buď přespí v přírodě, nebo poprosí o nocleh někoho, kdo bydlí v těch krásných sroubených domech.
„Nejsem si zcela jistý, jestli se díváme správným směrem,“ řekl Heřman a napínal oči do tmy.
„Určitě, ale je už skoro tma a nejsou vidět nikde ani záblesky světel,“ řekl Ruda a vyndal z batohu láhev s vodou.
„Nechcete se napít?“ obrátil se na svého kolegu a v ruce držel otevřenou láhev.
„Ani ne,“ odpověděl Heřman.
Sedli si do trávy a dívali se na oblohu, jak vyskakují hvězdy.
„Nevěřil jsem, že se nám podaří dojít až sem. Ale kupodivu, se necítím unavený,“ řekl Heřman.

♣

Cílem jejich cesty byl dům, který stál ukrytý v lesích a v nich bydlel jejich starý učitel z lékařské fakulty.

Nyní se podíváme do jeho domu dřív, než dostane návštěvu, která nyní sedí na kopci a pozoruje kraj ve zbytku světla.

„Ještě nezhasínej,“ řekl doktor Patočka své dceři, která se už natahovala nad stůl, aby stáhla lampu.
„Tatínku, nechte toho psaní a běžte spát. Víte kolik je hodin? A co to pořád vlastně píšete? Vždyť o těch duševních nemocech existuje tisíce knih.“
„Nic nevíš a vědět nebudeš. Jestli budeš ignorovat přírodu, nepoznáš pravdu o životě.“
„No jo. Jdu spát a ráno jedu do Prahy. Budete tu teď týden sám. Tak ať berete léky a dobře jíte, tatínku. Vždyť já vás tolik potřebuji.“

♣

Bylo docela zvláštní, pro lidi v okolí, že mu vykala. Nevyrůstala s ním a byl mezi nimi velký věkový rozdíl. Setkali se na pohřbu její matky. Ona sama nikdy o něm nemluvila, snad měla obavy, aby nepoznamenal její život svými problémy, které začaly už v době, kdy začal jistý výzkum, do kterého se dobrovolně přihlásil i navzdory tomu, že tehdejší politická a společenská situace nechtěla ani slyšet o jeho tématu.  Když se budovaly šťastné zítřky, duševní nemoci byly na pokraji zájmu. A tak na výzkum nebyly přidělovány peníze, až zůstal v bednách, které sám zapečetil.

♣

Ráno už byla pryč.  Svítalo a ptáci zpívali už od prvního rozbřesku. Vyšel ven na terasu a rozhlédl se po kraji a jeho oči padly na kopec. Myslel si, že blouzní, když spatřil dvě postavy, jak slézají z kopce a šel si raději pro dalekohled.
„To jo. To budou asi od profesora Nesvadby. Psal, že přijdou sem. A museli jít pěšky, doktoři věd,“ zasmál se jen tak pro sebe.
Pak ho napadlo, že by jim měl jít přeci jen naproti. Hodil na sebe svetr, bylo přeci trochu chladno a vydal se směrem k nim. Když si myslel, že už ho vidí, zvedl obě ruce a zamával jim.
„Hele, to je on,“ šťouchl Ruda do Heřmana.
„Jasně, je to on. Vzpomínám si na něho, jak přednášel, byl už dost starý, ale nezměnil se.  Je to fakt, on. Docela jistě ho poznávám. “
„Tak co kluci, jak jste se prošli?“ řekl ironicky Patočka, když si podali ruce.
„Jo, bylo to zajímavé,“ řekl Heřman.
„To si myslím.  Tak krásný kraj, potoky jsou čisté, stromy zdravé. No, já o vás už vím.  Čekal jsem vás. Tak pojďte do domu.“
Zavedl je do domu a postavil na kávu.
„Voda je tu tak čistá, že i to kafe chutná jinak. Nemáte hlad? Nechcete chleba se sádlem?“
„Ale ano,“ řekli oba, protože jim opravdu po té noci strávené pod hvězdami, dost vyhládlo.
„Tak o co jde?“ zeptal se, “vůbec jsem tomu nerozuměl, co říkal Nesvadba. Prý jde o nějaký projekt za spoustu miliónů.“
„Je to tak,“ přikývl Heřman s plnými ústy.
„Tak povídejte, hoši,“ pobídl je, posadil se naproti a nasadil si brýle.
„Pane doktore, vy jste svého času dělal výzkum, který však brzy skočil, protože na to nebyly peníze a my bychom teď potřebovali nyní vaši pomoc, abychom ho oživili.“
„Prosím vás, hoši, to je stará záležitost a bylo to za úplně jiných podmínek. Celá ta věc už zastarala.“
„Objevila se opět nová vlna duševních poruch, “ řekl Ruda.
„Ale jděte. Vždyť lidi mají všechno, co si mohou přát,“ podivil se Patočka, ale tón jeho hlasu zněl trochu ironicky.  
„Právě, že se zkoumá původ a hledají se nové prostředky, jak to zmírnit. Na to jsme dostali grant,“ pokračoval Ruda, jakoby si té ironie nevšimnul a raději na ni ani nereagoval, „kvalifikovaní vědci, učitelé, lékaři, manažeři musí často v nejlepším věku nechat práce, protože ztrácejí síly, dynamiku, motivaci. A to je vážné, hlavně u lidí, od kterých se tolik obecně očekává. Najednou končí. Kdo je nahradí?“
„Jenže cílovou skupinou lidí, ke kterým směřoval můj výzkum, byli lidé, kteří prošli koncentráky, kriminály, ztratili své rodiny ve válce a po válce je zase znovu zavírali nebo pronásledovali. Některé možná právem, některé na udání, byly to smutné příběhy.  Ale tito lidé už většinou nejsou mezi námi. Vyhořeli. “

„V jednom starém čísle lékařské ročenky jste popsal syndrom vyhoření,“ vložil se do hovoru Heřman a pokračoval, „porovnávali jsme ho se současnými příznaky u vybraných lidí, kteří však žijí nebo žili, protože někteří z nich bohužel si sáhli na život nebo se u nich objevila zhoubná choroba, v nejlepších podmínkách. Jsou to inteligentní lidé, kteří se věnují svým povoláním. Vědci, špičkoví odborníci v nejrůznějších oborech, učitelé, lidé, působící ve veřejném životě.“

„A přesto ty příznaky jsou téměř stejné, i když navenek žijí v nesrovnatelně lepších podmínkách,“ poznamenal Ruda a sáhl do příručního zavazadla.

„Podívejte se na tuto ženu.“
Patočka si posunul brýle na nose a vzal do rukou fotografii.
„Kolik byste ji hádal let?“
„Tak mezi čtyřicítkou a padesátkou.“
Heřman vytáhl další fotografii usměvavé mladé ženy s bohatými vlasy a jasnýma očima. Patočka položil fotografie vedle sebe.
„To je matka s dcerou?“
„Ne,“ vmísil se do debaty Rudy, „to je jedna a tatáž žena. To se s ní stalo za pět let po tom, co působila v managementu jedné velké firmy.“
„To není možné, “  řekl Patočka.
Prohlížel si její tvář, sice skvěle nalíčenou, ale ani nejlepší líčidla nemohly zakrýt příznaky utrpení, kterým vnitřně asi delší dobu procházela. Vyčerpání, obavy, nutnost pracovat a myslet na plné obrátky a posléze neschopnost relaxace, ztráta spánku a vyhasínání životních sil.

„Co těm lidem podáváte?“
„Antidepresiva, psychofarmaka, zkoušíme to ve spolupráci s Němci, Balkánci, Francouzi.“
„A od starého doktora chcete co?“
„Už jsme řekli. Váš výzkum.“
A co je pro vás na něm tak cenného, chlapci?“
„Vaše metoda regenerace, kterou jste popsal. Chceme ji znovu prostudovat a přidat k ní nové poznatky, výzkumy, které jsme pět let dělali.“
„Chcete přešít starý kabát na nový? Ale to nepůjde, chlapci.“
Oba smutně pokrčili rameny.
„Doba se změnila a stejný problém zůstává, i když příčiny jsou třeba jiné. Léčíme ho moderními prostředky. Velmi drahými prostředky. A nemocných přesto přibývá.“
„To je pravda, znám statistiky.“
Doktor se na ně zadíval a pak pokýval hlavou.
„Býval jsem vaším učitelem, ale už jsem starý. Zkoumám si pro sebe přírodu. Jdu na to po starých cestách. Ale chlapci, ale vy máte šanci do toho problému opravdu vniknout. Za pár let výzkumu přijdete na nové symptomy vnitřního utrpení, které lidi prožívají a ani si zpočátku neuvědomují, že trpí. Jsou dobře placení, žijí nad poměry, mají šanci se prosadit a nehledí na to, že jim třeba chybí pro ně zcela zanedbatelné maličkosti, které v normálním životě by nechyběly. Ale třeba i nadbytek, přátelé, může nakonec způsobit stejné utrpení, jako nedostatek.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se Ruda.

„Vy tomu nerozumíte? Vy nerozumíte tomu, že nadbytek může způsobit stejné utrpení jako nedostatek? A vidíte, to je právě jádro pudla.“

Starý doktor se odmlčel a najednou se mu nechtělo o těch věcech vůbec hovořit.

„Prosím, pokračujte. My počítáme s tím, že do toho půjdete s námi.“

„A myslí to někdo vůbec vážně s tím, že chce přijít na kloub věci?  Anebo jen najít zase nový lék, který by se dobře prodával a někdo si pořádně namastil kapsy?“
Oba se na sebe podívali a Patočka pokračoval.
„Pracoval jsem na plánech malého projektu, na který nebyl zájem a peníze. Skončil a já všechno sbalil a odnesl do archivu. Vy ho chcete prostudovat a zkoumat, experimentovat a nabídnout jako řešení. Ale jak to vypadá, různé velké a malé komise budou nad tím sedět roky a stejně nic nevymyslí. Museli by přijít na prostou věc, která však je jednoduchá a za ty peníze, které se projektu věnovaly, se ani nevyplatí o ní mluvit. Pokud má být cílem najít drahý lék, pak jsou ty peníze na místě. Pokud by mělo být cílem odvrátit lidi od zbytečně rychlého, překotného a neosobního života, do kterého se dali vtáhnout pod příslibem peněz a nadstandartního vybavení svých domácností, pořizování drahých a přepychových aut, překonávání svých přirozených vlastních tělesných a psychických možností, pak projekt, který vytvoří, zůstane u ledu.  Z jednoduchého důvodu. Těch pár lidí, kteří tím projdou, jsou stejně v kolonce na odpis. Pár let tak vypjatého života pomaličku vyčerpá každého. Něco odvedou, co je užitečné, co je zpeněžitelné, co přinese v něčem posun, ale pak už po nich neštěkne pes, ledaže by byli zase prostředkem nějakého projektu, jako je ten váš, který má za cíl prodloužit jejich utrpení, to znamená, prodloužit dobu, kdy si budou třeba pomaleji sahat na dno.“

Patočka vzal do ruky fotografie a rozložil si je před sebou.
„Zažil jsem různé věci, viděl jsem spoustu neštěstí a bolesti, ale nikdy jsem nezažil, aby se lidé dali tak zničit.“

„Ale přesto, půjčte nám svoje zápisy, prosím,“ řekl Heřman.
„Ne. Musíte zkoumat sami svými metodami a prostředky. Ještě jednou někdo o mně napíše, že jsem propadl šamanismu. Vždyť byste dnes ani moje výzkumy nepochopili a výsledky jen zpochybnili. Vy chcete dospět k něčemu jinému, než jsem chtěl dospět a dospěl já.  A omluvte mne, jsem už unavený.“

♣

Vyprovodil je kousek cesty a všichni mlčeli. Rozloučil se s nimi a šel pomalu domů po polní cestě. A protože se mělo k dešti, zavoněl silně heřmánek i trávy na loukách, které obklopovaly jeho dům. Bylo ticho, skoro posvátné, z dálky se ozývalo tklivé zvonění, které oznamovalo, že je právě osmá večerní hodina. Sedl si chvíli na mez, na které kvetl šípkový keř a rozhlížel se po obloze. Ještě byla jasná, ale tu a tam, pro něho, vyšla hvězda.

♣

Doktor Patočka svůj projekt po zralé úvaze zničil a tím se rozloučil s minulostí, která ho tak tížila.

Když se jeho dcera vrátila, našla ho skloněného u stolu.

"Co děláte tatínku?" zeptala se a přiblížila se k němu.

"Ale pracuji na svém herbáři."

"Aha, už jste něco jedl?"

"Dal jsem si chleba se sádlem a kafe. Měl jsem tu návštěvu. Jsem rád, že jsme zase sami. A víš, co mě napadlo?"

Obrátil se na ni a usmál se.

"Pořídíme si psa. A budu s ním chodit po kraji na procházky. Je tu tak krásně."

Slyšel, jak v kuchyni umývá nádobí, asi ho neslyšela. A nic jiného si v tu chvíli nepřál, aby zapomněl na dnešní den. Už si plánoval, že půjde ráno za hajným a vezme od něho to štěně, které se narodilo jako poslední. Není do chovu, ale on si ho už vypiplá, aby hajného nenapadlo ho utratit.