Povídačka: Půjčka za oplátku

Římané v dávných dobách vyvinuli rčení: „Člověk člověku vlkem“. Někteří se domnívají, že to není správné rčení a nahradili ho „člověk člověku člověkem“.

Rozhodně si takovou vizitku člověk do důsledku nezaslouží. Bylo by to příliš velké zobecňování, neboť lidé odjakživa chápou svou nedostatečnost, a někteří se snaží vymanit se z jejího područí, jiní všelijak ve svých životech manévrují mezi dobrem a nedobrotou (zlo je krajní případ, že?).

Všeobecně uznáváme, že člověk je nadán svobodnou vůlí a jeho rozhodování má být takto vedeno.

Třeba někdo někomu půjčí peníze na dobré slovo, učiní nějakou službu druhému a nečeká vděčnost, pomohou v nesnázích z dobré vůle, a ejhle, čekají na vrácení půjčených peněz a věcí, jimiž vyvážili problém druhého, a nastane problém s jejich vrácením. Obyčejný člověk, který věří ve slušnost souseda, neběhá se smlouvou, ale věří, že na dobrou vůli bude odpovězeno dobrou vůlí. Zvláště, když je někdo v tísni. To se může stát každému. Příběh je ze života, psán s lehkou nadsázkou.

Ta dědina, v které se příběh odehrál, nebyla velká a lidé odjakživa v ní dodržovali tradice. Netrpěli mezi sebou do očí bijící nepravosti a neměli rádi přistěhovalce z města, protože je považovali za vychytralé, nebo moc chytré a představovali pro ně nebezpečí, že jim budou zavádět novoty a nutit je, aby se k nim přizpůsobovali. Hlídali to své a dokonce i při sobě drželi, když se vylila z jara nebo z podzimu říčka. Oni věděli, kdy sázet brambory a kdy je vykopávat, kdy sázet pěkně do řádků česnek a cibuli a kdy slavit svátky a podarovávat se mezi sebou, soucítit s pozůstalými a vyprovázet na poslední cestu své sousedy.

Do vsi se přistěhoval starší manželský pár, jmenovali se Landovi, koupili si dům a udržovali pořádek. Jenže, přesto s nimi nebyli docela spokojeni, protože nový soused byl přes únosnou míru dobrák. Kdo ho požádal o pomoc, hned vyhověl, poradil, takže nabyli podezření, že vyšoupne o volbách starostu, na kterého byli zvyklí a on na ně. Lecjakou patálii na místě vyřešil, urovnal. Starosta chodil s učitelem a farářem na taroky. Ten si o zpovědích také leccos vyslechl a dokázal některé horké hlavy uklidnit. Nový přistěhovalec, jak mu říkali z počátku, dbal na etiku a sem tam někoho poučoval, což se mnohým nelíbilo, a tak mu přezdíval všelijak. A pak se stala příhoda s půjčkou, o které budu vyprávět, kdy si pan Landa, budoucí věřitel, musel přiznat, že dělat dobro je jedna věc a nést si následky za nemoudré činy je věc druhá. Půjčil totiž sto tisíc korun českých na dobré slovo sousedovi, panu Veselému. A ten mu dal slovo, že mu je vrátí. Jenže, čas běžel a pan Veselý se k vrácení neměl.         

Půjčil peníze bez potvrzení o půjčce

A nyní nastupuje ta etika, ty vnitřní hodnoty, které si tak Landa pečlivě opečovával, jak se domoci od svého prosebníka/dlužníka plnění. Vydá se za ním, aby s ním dohodl, kdy mu vrátí půjčené peníze, že je opravdu potřebuje a že mu slíbil, že je vrátí. Třeba na splátky.  Sto tisíc je sto tisíc. Přeci o ně nepřijde.

A odpověď zněla: „Jo, a máš na to nějaký papír, že jsi mi peníze půjčil? Nevzpomínám si, že bychom něco takového sepisovali.“

Landa, stále slušný člověk s vytříbenými hodnotami, které si celý život pěstuje pro svůj klid, harmonii a rovnováhu, řekne:

“Copak tvé slovo, které jsi mi dal, nemá žádnou váhu?“

Přeci není možné, aby se mu zhroutil celý jeho žebříček hodnot.

Dlužník pokrčí rameny.

“Hele, váha ne-váha, já je prostě nemám a mít nebudu. Nemůžeš mi nic dokázat, všude chtějí papíry jako důkaz a ty žádný nemáš, takže …“

Pokrčil rameny.

„A žádní svědci nejsou, půjčil jsi mi je na své vlastní riziko,“ zasměje se.

„Ne,“ praví Landa stále klidný, „já jsem ti chtěl pomoci, požádal jsi mne o pomoc a slíbil jsi mi, že to splatíš do týdne.“

A v tu chvíli ho zamrazilo v zádech – půjčil si a od první chvíle věděl, že je nesplatí. Kdyby se obrátil na soud, tak se mu vysměje.

„To by mohl říci každý. Máte nějaký důkaz? Uznal váš dlužník svůj dluh?“

Pravda je, že žádný takový papír nemá, nemá svědky, nemá nic, čím by bránil své právo na vrácení dluhu.

„Dobře mu tak“, myslí si každý, „měl být opatrnější, nikomu se nedá věřit“. A teď babo raď.

Cestou domů přemýšlí, jak to probíhalo, když ho Veselý požádal o pomoc. Už bylo šero, stáli před hospodou, okna byla otevřená a určitě nějaký zvědavec je musel pozorovat. Jo, Franta, ten přeci vyšel ze dveří a oba pozdravil. Bydlí kousek od hospody, zkusím se ho zeptat, zda něco neviděl a neslyšel. Zazvonil u jeho dveří a chvíli čekal, než uslyšel kroky. Otevřela mu jeho manželka.

„Maruško, je Franta doma?“ zeptal se.

„Není, hraje kulečník. Pojď dál, za chvíli se vrátí.“

Vešel dovnitř a zul si boty, protože všude bylo pečlivě uklizeno.

„Tak jsem slyšela,“ řekla, „že jsi půjčil tomu ožralovi Veselému sto tisíc,“ začala a přitom chystala malé pohoštění.

„Jo,“ sklopil oči.

„Ty jsi ale vůl. Už ti to vrátil?“

„Ne, a ani nevrátí. Nemám na to důkaz, myslím papír, že jsem mu je půjčil.“

Zvedla obočí a ostrým pohledem přejela jeho obličej.

„Takže to bylo jen tak keš, na dobré slovo? A co na to Hanka?“

„Ta to ještě neví. Nebyla doma, když se to stalo. Byla u dětí v Praze.“

„Ale už to ví, copak se to dá utajit? Franta to povykládal každému, koho potkal. A všichni tě mají za blbce. Však všichni vědí, co je Veselý zač. Těš se domů, ta tvoje ti to dá pěkně sežrat.“

Nalila do sklenic pivo a postrčila talíř s pěkně opečenými topinkami.

„Franta to chce z něho vymlátit a není sám. Jenže ne kvůli tobě, protože tě má za vola, ale pro pořádek.“

„Jenže on ty prachy prý nemá,“ podotkl, „řekl mi to.“

„Ten jen kecá. A i kdyby, musí je někde půjčit, něco prodat. Třeba ten auťák, co si nedávno koupil a projížděl se v něm, aby všichni viděli.“

Kousla do topinky, jen to zakřupalo.

„Ale když ho zmlátí, tak mu bude platit bolestné a to hodně pocítíte. Veselý má všude známý a nafoukne to. Však víš.“

Nevěděl, kde má všude známé. Vlastně ho pořádně ani neznal. Bydleli tu s Hankou jen krátkou dobu a lidi se mu zdáli slušní, žádní ranaři. Ale zrovna ten Franta …

„To je pravda, on je Franta od rány a nepřemýšlí. Teď jsi mi nahnal. Hele, pojď se mnou na ten kulečník, jestli se už na něho nepřipravují.“

Maruška měla za dobu svého manželství s Frantou vyvinutý instinkt na jeho reakce proti nespravedlnosti. Už párkrát rovnal sem tam vykukům mravy a byly z toho všelijaké polízanice. A došlo na její slova. Kolem kulečníku se rokovalo. Energicky se vetřela do pánské společnosti.

„Tak pánové, vedu vám toho dobroděje, co půjčil na dobré slovo sto tisíc Veselému. Hlásím se jako svědek půjčky. Kdo bude další?“

„Hele, nepleť se do toho, ten potřebuje dostat pořádně přes hubu,“ zařval Franta posílený nějakým tím žejdlíkem a ostatní přikyvovali v bojové náladě.

Ke kulečníku přistoupil starší pán, který dosud seděl v rohu a pozoroval lidi, popíjel své pivo a mlčel. Usmíval se pod vousy. Slyšel toho však už dost, aby si udělal úsudek, co se stalo.   

„Zatímco jste se tady hádali, sepsal jsem něco na papír,“ řekl a položil na kulečník úhledně sepsaný list.

„Co to zase je?“ zeptal se Franta.

„Podepíšete se jako svědci, že ten pán půjčil tomu druhému pánovi peníze na dobré slovo a on je nevrátil, tak jak je to po pravdě.“

Všichni se zarazili. To jako, že se s tím půjde k soudu, bude vyptávání, tahanice, ježdění do krajského města k soudu, lidi budou rozladění a možná, že se mezi ně vloudí něco nedobrého.

„Nebylo by lepší a rychlejší mu dát do tlamy?“ zeptal se jeden z nich.

„A myslíte, že je pak vrátí, když bude zbitý?“ potutelně se usmíval starší pán, „určitě se toho ujme policie, začnou vyšetřovat vás a ty prachy už Landa neuvidí, za to vy budete solit tomu dlužníkovi, až se prohnete. A rozhodně k soudu půjdete tak jak tak.“

„ A kdo vlastně jste?“ zeptala se vždy duchapřítomná Maruška.

„Kolemjdoucí,“ odpověděl s úsměvem, „radši se ani neptejte. Tak co? Podepíšete to?“

Z náprsní kapsy vyndal pero a podal jej Marušce. Podepsala a následovali i ostatní. Sešlo se patnáct podpisů. Pán se podíval na hodinky.

„Ještě není tak pozdě, zaveďte mne k němu. Já to s ním proberu:“

Celé procesí táhlo dědinou, ještě sem tam se rokovalo, že by měl dostat preventivně nakládačku, ale tiše, aby to pán, který šel s Frantou vepředu, neslyšel. Došli ke dveřím a zabouchali na dveře. Chvíli čekali, než se rozsvítilo světlo na chodbě a před vchodem.

„Co je?“ zeptal se rozespalý Veselý.

„Jste pan Veselý?“ zeptal se přísně ten starý muž.

„Jo, jsem, o co jde?“

„Půjčil jste si od tohoto souseda sto tisíc na dobré slovo?“

„Nemáte na to žádný důkaz,“ probral se Veselý.

„Patnáct svědků,“ řekl a ukázal mu pod světlem papír, „takže, máte na vybranou. Buď je ihned vrátíte a Landa vám podepíše kvitanci, nebo půjdete se mnou na policii,“ řekl ostře.  

„Policajti toho vyšetří,“ snažil se zakličkovat Veselý a ironicky se usmíval.

„Krádež rozhodně vyšetří. Všichni dosvědčí, že je vám soused půjčil na dobré slovo a vy jste je nevrátil. Takže jste je vlastně ukradl.“      

Veselý zašel do domu a po chvíli přinesl kazetu, v níž byly peníze.

„Přepočítejte si to,“ řekl, když mu podal kazetu. Pak se podíval po tom zástupu a pochopil, že už mu nikdo nikdy neuvěří a zloděje mezi sebou nebudou trpět. Na to jsou moc malá dědina, aby si mohli takové manýry mezi sebou pěstovat. Mezitím Landa sepsal kvitanci a on ji beze slov podepsal.  Oddechl si. Už z dálky uviděl svou Hanku, jak mu jde naproti. Vesele na ni zamával, jakože je všechno v pořádku. Když k němu doběhla, zakýval na ni, jakože je všechno dobrý a pak se mu před očima zatmělo. Poprvé od ní dostal pořádnou facku.

„To máš za to, ty dobráku a etiku, že ses mne ani nezeptal, zda můžeš peníze půjčit. Nejsou tvoje, ale naše. Rozumíš? Taková ostuda. Už tu budeš vždycky lidem pro posměch.“

Pro dobrotu na žebrotu, pomyslel si Landa a trochu si narovnal své hodnoty. Hanka se dlouho zlobila a styděla se jít mezi lidi. Brzy přišly jiné starosti a lidé zapomínají na to zlé, zvláště na dědince, kde jsou zvyklí jeden na druhého spoléhat, když se vylije říčka a zatopí sklepy i zahrádky. Pak je každá ruka dobrá. Landa poradil, aby se vykopaly protipovodňové strouhy, což zafungovalo, a tak si napravil renomé. Občas dávají historku k dobrému, když je pěkná hodinka, a smějí se, jak to dobře vyřídili. Kronikář si příběh zapsal do obecní kroniky. Stejně neměl dlouho o čem psát a vymýšlet si nikdy nechtěl.