Politika: O tom, co nás spojuje a co rozděluje

Hodně slýcháme a čteme o tom, jak je naše společnost rozdělena, ale málo o tom, co nás spojuje. Cílem článku je úvaha o stavu společnosti a jejích cestách. 

Myslím, že náš současný svět je zajímavý

Na chování a myšlení společnosti, skládající se z jednotlivců a sociálních skupin působí mnoho zajímavých vlivů. Nejsme tedy uzavřeni do krunýře a díky změnám v roce 1989 jsme se otevřeli světu. Nečekalo nás jen mnoho příjemností, ale také něco nového, přímý kontakt se světem. A přesto je mnoho lidí v zajetí svých vlastních omezení, nevyskočili ze skořápky, ale naopak se jí bojí opustit. Skořápku však neopouští proto, že bojí, ale že si myslí, že je ochrání před nebezpečím, který tak široký kontakt se světem přirozeně představuje. Není to tak složité pochopit; přirozeností člověka je chápat své potřeby, a pokud jich dosahuje, tak je brání před vším, co je ohrožuje - všechno cizí, nepochopitelné, neuchopitelné. Není to věkem, není to ani příslušností k té které skupině, která se podřizuje určitým pravidlům a myslí si, že budou fungovat tak dlouho, dokud budou dodržována. Žádná pravidla v dané podobě, které lidé vnímají, nefungují věčně, ale jejich jádro se obohacuje vývojem, který není dán jejich vnitřním uspořádáním, ale právě člověkem, jeho zvláštním posláním v tomto dramatickém, neustále se projevujícím v našem známém světě. A tyto proměny vyvolávají nutnost změnit postoje, nezůstávat ve skořápce, ale vyjít z ní a hledat to místo, do kterého patří a v němž má tvořit, působit a rozmnožovat své hřivny, nikoliv je zakopávat. 

Co nás rozděluje?

Myslím, že je to jednoduché pochopit, po tom, co jsme si užívali oslavy 17. listopadu. Vytvořily se skupiny, které přišly z hesly a někteří lidé i s proslovy a vyjádřili se k věci. Škoda, že ty proslovy nebyly vydány v plném znění v médiích, abychom si s odstupem času, v němž dojde zase k dalším změnám, mohli promyslet a uvážit jejich význam. Řekla bych, že 17. listopad, ať se nese v jakémkoli duchu, je očistnou lázní, je povoleným ventilem, z něhož uchází pára, která je nahromaděná za celý rok mezi lidmi a tím i ve společnosti. Je to příležitost, jak komunikovat, a možná, že ten příští listopad už nebude slaven v takovém napětí, jako letos. Pokud se zcela nemýlím, hlavním motem byla hlava našeho státu, zvolená poprvé v moderních dějinách přímou volbou. Nechci nyní rozebírat osobnost Miloše Zemana, ale jeho postavení, které vyplývá z Ústavního pořádku a Listiny i zákonů, vycházející z těchto základních dokumentů. Jeho opozice a příznivci vlastně dělají velkou věc, aniž si to přímo uvědomují. Vysílají představy o tom, jak má v České republice fungovat vnitřně a navenek přímo zvolený prezident, je to o jeho pravomocích (uvnitř i navenek země), které jsou rozsáhlé, a také se k němu vztahují všechny svobody, práva a povinnosti, které požíváme jako občané. Rozděluje nás míra důvěry v jeho konání a jednání, každá ze stran jeho oponentů a příznivců vysílá svou představu, kam se má ubírat Česká republika v přítomnosti a pro budoucnost. Samozřejmě, že nemůže zůstat jako budka v okurkovém poli mezi mocnostmi, které mají rozhodující slovo na současnou a budoucí tvář tohoto světa, za který, každou svou mírou, neseme odpovědnost. Jakým způsobem máte jednat a konat, včetně hlavy státu a představitelů státních orgánů, o tom rozhodují zákony a v nemalé míře i finanční situace v zemi. 

Co nás spojuje?

Každý má právo, a to je velký výdobytek naší kultury, se vyslovovat k věcem této země a tohoto světa a rozhodně toto výsostné právo nemá vést k nepřátelství mezi různě smýšlejícími skupinami, ale ke kompromisu za účelem správy a rozvoje země, která leží jen a jen v lidských rukou, jež jsou posíleny vědomím tradice, z níž vzešla  taková kultura myšlení. Situace světa neleží tak zcela v rukou lidského mínění, ale současně má na ní podíl i příroda, vesmír, duchovní i fyzický stav lidí a jejich porozumění smyslu a poslání života jako takového, tedy vyvěrá z bohatosti nitra a přirozenosti člověka. Přicházejí stále nové generace, které zřejmě nejsou určeny k tomu, aby žily minulostí, přemýšlely jen nad svými předky, udržovaly tradice v zakonzervovaném stavu, ale chápaly je do hloubky, protože by je měly posouvat dál do svých životů. V těch tradicích jsou totiž kořeny, z kterých národ vzešel, v kterých zušlechťoval svůj jazyk, svou duchovní orientaci, svůj poměr k práci, ke vzdělání, k umění, k životu jako takovému, k jeho ceně a smyslu, k hodnotám, které do něho vtiskly dávné ideály, které se každou novou generací měnily a rozvíjely, i když byly opouštěny její dávné symboly, které ukazovaly cestu. Byly to hmotné symboly, z nichž některé se zaryly do srdcí lidí a staly se živým slovem, živým myšlenkovým procesem. Ani dějiny, které byly kdysi sepsány, nejsou zakonzervovány navždy ve svojí podobě, ale jejich význam a smysl, jejich cesta do nitra a z nitra země dostává každým okamžikem hlubší smysl a pochopení. A k tomu bych chtěla připomenout práce těch, kteří se s takovým nasazením věnovali vzpomínce na M. J. Husa a Jeronýma Pražského a jejich době, která ve své podstatě cosi do dnešních časů signalizuje. A signalizují to i práce jiných spisovatelů, historiků, vědců, umělců, písničkářů, básníků, jen je dobré jim naslouchat. Všechno, co vzejde z lidského ducha, je vzácné, zvláštní a rozhodně to nestojí na místě, nýbrž letí dál v myslích a srdcích lidí. Tedy, spojuje nás vůle rozvíjet život v naší zemi ve všech aspektech a schopnostech jednat, tvořit, budovat, chápat svět v celku a vyjadřovat se k němu všemi dostupnými a zákonnými prostředky. 

A tak na závěr

S odstupem několika dní po oslavě 17. listopadu (člověk potřebuje čas na promýšlení), můžeme sledovat určitý pohyb ve světě a myslím si, že jsme se nyní my, žijící generace dočkaly nového přerodu a obratu, který však, pokud má skutečně význam a smysl, se přesune na další generace, jejich úkolem bude hledat smysl světa a života v nejširším slova smyslu a obohacovat ho svým potenciálem. Možná, že bychom měli vydat jednou o sobě svědectví - takoví jsme byli -, aby se měly ty naše děti, vnoučata a pravnoučata čemu divit, čemu se smát, od čeho se poučit, co rozvinout a také si dát své retro v tom, co si chtějí připomínat. Myslím, že máme všichni o čem přemýšlet; svět se točí, voda plyne a každý den je vzácný. Co je nutné a cenné pro život, to přetrvá, co není, zapomene se. 

Zkusme dělat co nejužitečnější věci a hlavně spolu mluvme - uměním, symboly, lidskou řečí, city a svým neopakovatelným duchovním potenciálem, byť by někdy naše rozhovory upadly v hádku. Je to lepší než mlčení a vzdor. Boha nikdo neviděl, ale je mnoho těch, kteří věří v jeho existenci. A to, co vidíme všichni, můžeme si na to přímo sáhnout, v nás vzbuzuje nedůvěru, ačkoliv se na tom všichni vědomě i nevědomě podílíme - je to totiž náš společný přítomný svět.