Politika: Kolibříci, koťata a ti okolo

Plné hlediště, před diváky krásná opona, popsaná opojnými hesly, vyšívaná snovými obrazy. Náhle zazní heroická hudba a někde v dálce jsou slyšet tiché hlasy, jak skládají sliby prezidenta, ministra, jiných úředníků. Lidé se ani nehnou a poslouchají na půl ucha. Opona se zvedá, a za ní krásné jeviště, kterým létají barevní kolibříci, choulí se bílá a májová koťata a všude plno jasu .... Lidi probuďte se .... demokracie je sen, který se nám může přestat zdát.

To není divadlo, ale realita

Nemyslím si, že by u nás demokracie upadala, a ani si nemyslím, že by se nemohla vyvíjet. Není všechno hned a teď. Historie nás učí, a také příběhy, které jsou vsunuté do legend a mýtů. Z pohledu vývoje lidstva se neděje nic zvláštního, ale je třeba hledat meze dobrého a zlého. A lidé tíhnou k těm širokým cestám, plným světla a s touhou k naplnění cílů (sobeckých, reálných, nereálných, dočasných, dlouhodobých). Někteří to zkrátka vidí v penězích a moci, druzí zase ve vlastní svobodě a nezávislosti a nepociťují nutnost být zrovna bohatí, protože to svazuje. Není síly, která by přitáhla nemravnost do společnosti, která by ji odmítala ze zásady. Dav není zásadový. Ale národ není dav. Národ má jasné slovo! Proto chodí k volbám, na náměstí a hrozí pěstí  tu k sídlu, kde se vládne, tu pod okny úřadů, které dělají neplechu. Lidé chtějí naplnit své ideály, své představy, národ své iluze. V demokratickém právním státě to chodí tak, že co se utáhne jedněm, utáhne se všem. Protože v demokratickém právním státě je systém práva založený na demokratických zásadách a zásady se mají ctít. Mají se ctít i zákony, které udržují pořádek nebo ho udržovat mají. Jakmile nějaké chování zákon přežije, pak je tu příležitost znovu zvážit jeho funkčnost. A to také vůlí lidu, který se sešikuje s namalovanými transparenty, aby své "fuuuj" zvolal silným hlasem někde, kde se bude odrážet jako ozvěna od zdí mezi ním a těmi, kteří to tady mají na starosti.

Kdyby nebylo těch věcí, nevznikla by pravidla

Desatero je norma. Z této normy vzniklo zvykové právo, lidé zjistili, že je to tak správné, a tak ho uznávají do dnešních dob. Není co jiného vymýšlet, pokud nechtějí vykolejit matičku Zemi ze své dráhy! Bůh zjevoval svou tvář a sděloval své jméno vyvolenému lidu. A dal mu i zákony. Zneužili ho k vykonávání absolutní moci, místo, aby sloužily ke štěstí a dokonalosti. Ale lidé se vzpírají pravidlům anebo na základě nich mocní utiskují poddané. A ti zase vytvářejí svá pravidla, aby převzali jejich moc a opakovali tento věkem osvědčený systém. V demokracii by se měli lidé se zvolenými zástupci o vůli a moc dělit, ale musí mezi nimi být komunikace. David Rath o tom stále mluví, jde o to, jestli mu někdo věnuje pozornost. Teorie trojí dělení moci je v praxi velmi nesnadno proveditelná. Ale oddělenost každé z mocí - zákonodárné. výkonné a soudní je jedním z pilířů demokracie. Současná situace svědčí o tom, že se někde stala chyba anebo více chyb. Lidských nebo mocenských, je to v jednom balíčku. A tak zákon o lobbistech leží někde někomu v šupleti. Dokud takový zákon tuto činnost neomezuje, pak je legální, než někdo přežene míru únosnosti a začne lézt druhému do zelí a druhý ten zákon vytáhne na světlo. Ale to je stále ještě demokracie. Mravy jsou normou nevynutitelnou, pokud ovšem jistá chování, konání a jednání nepřesáhne hranice, kdy je potřeba vytvořit zákonné pravidlo pro všechny. Jinak, etika nemá s právem téměř žádné společné hranice. To bychom tu měli totalitu. A tu nechceme. proto nelze sedět jen v hledišti a přihlížet divadlu, které tu pořádají jiní a na které je hodně drahé vstupné, které se nevrací. To jsou vyhozené peníze. Nebo ne?

Demokracie je o dospělých lidech

Prohrává ten, kdo hledá v politice vyšší smysl. Udrží se ten, kdo ctí pravidla "moštárny". Pracuje ten, kdo rozvíjí ideály do reality. Jsou léta tučná a jsou hubená. My jsme někde uprostřed. Ručička se tu přiklání na jednu, tu na druhou stranu. Ale lidé nemohou žít jen z vůle politiky, musí žít také z vlastní vůle a představ, a tím dávají životu rozměr. Platón ve svém díle Ústava vyjádřil mnoho zajímavých věcí. Konečně staří Řekové toho vyslovili mnoho k zamyšlení i pro dnešek. A největší je teorie o jeskyni. Ano, ideály lidí měli, mají a mít budou. Ať vedly k dobrému,špatnému nebo k užitečnému. Co nás svazuje, je neochota myslet, ale touha záviset. Pohodlnost a lenost vede k smrti (to nemám od Řeků, ale od Židů). Proto se mnoho nepříjemných věcí vyvíjí v skrytu, nepozorovaně, a pak se stanou jakousi normou, která propukne ve chvíli, kdy se čas navrší, tedy kdy vznikne nerovnováha. Je nutné vstoupit na jeviště a stát se součástí té hry v úloze, která je určena politikou, ústavou, zákony. Co je dobré pro českou politiku, pro národ, pro společnost a pro stát samotný, aby spolehlivě plnit funkci nástroje života jeho obyvatel - občanů České republiky.

Pan premiér přistřihne kolibříkům křidélka, říkal to. Pokud je jeho strana skutečně předvojem demokracie, pak to musí dokázat demokratickým jednáním a nepřipustit nerovnováhu, aby se taky dostalo na vůli lidu. Ale lid musí vědět, co chce, ne pro sebe, ale pro svou zemi. Pak se to bude vztahovat na všechny a na každého. Já věřím, že se to srovná do těch správných hranic, ne příliš úzkých a také ne příliš širokých. V té naší písni se zpívá: "Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme." Myslí se tím množství obětí pro dobrou věc. A naším největším nepřítelem je stále představa pohodlné, bažinaté minulosti, které jsme odzvonili - teď nic jiného nezbývá, než jít za tím, co jsme si zvolili. Cesta zpět zarostla trním a bodláčím ...