Politika: Akademické svobody, školství a morální autority

V naší zemi funguje mnoho názorových proudů, kterým je dobré naslouchat. A tak tu zazní i hlasy, kterým obvykle lidé příliš nepopřávají sluchu. Jakou tedy mají váhu? Staré známé dilema - jedná pan prezident za sebe nebo za svůj úřad v případě pravomoci jmenovat profesory?  Mluví pan kardinál za sebe jako občan nebo za římskokatolickou církev? Je prezidentský úřad také morální autoritou? Vnímají lidé římskokatolickou církev jako morální autoritu? O tom tento článek ...       

Akademické svobody versus stát 

Studenti se často vyjadřují k akademickým svobodám a jsou podporováni těmi, kteří o nich hovoří velmi zasvěceně nebo ze svého pohledu, ze zkušeností s dobou nesvobody. A to v tom smyslu, že by do vzdělávacího systému nemělo být zasahováno ze strany politiků. Přerozdělování peněz na jednotlivé veřejné vzdělávací ústavy se však řídí předpisy o rozpočtové politice, a protože veřejné školy nejsou finančně soběstačné a studenti nejsou většinou výdělečně činní tak, aby mohli sami hradit školné, kterým by přispívali na provoz školy a zajišťování často drahých školních pomůcek, ať chtějí nebo nechtějí, zásah státu z pohledu financování vzdělávacího systému je realitou. Nelze přezírat, že spor o pravomoc prezidenta republiky jmenovat kandidáta na návrh akademické veřejnosti profesorem (v případu doc. Putny) ukázal určitou krizi ve vztazích státu a postavení akademické obce. Pan doc., nyní budoucí profesor Putna slíbil, že i jeho jmenováním neustane v boji za akademickou svobodu, kterou bych přesněji nazvala nezávislostí. Ale emancipace školství od politického a tím i finančního vlivu na státu znamená i rozkolísání podpory v získávání peněz na program školy.

... veřejné a soukromé školy 

Veřejné školství je odlišné od soukromého školství, které je podporováno různými subjekty, jako jsou například nadace nejen tuzemské, ale i zahraniční a mohlo by se stát, že ač veřejné školství může zajišťovat velmi kvalitní nabídku vzdělávání prostřednictvím svých vysoce kvalifikovaných učitelů, kterou může budoucí zaměstnavatel upřednostnit před soukromou školou podobného typu, nemusí sehnat prostředky pro vybavení knihoven, vybavení školy elektronikou a přístroji, nezbytnými k výuce. Politizace problematiky akademických svobod ve veřejném školství může narazit právě na slabinu - financování a otevřenost školství ke všem, kteří se hodlají vzdělávat. A i studenti, na základě dosahování svých studijních výsledků po absolvování školy, se většinou stávají osobnostmi, na které se pohlíží jako na veřejné osoby, protože vstupují do politiky nebo ji alespoň různými způsoby ovlivňují a vyslovují se k veřejným problémům, takže jejich osobnostní profil a kvality by neměly být v rozporu s vykonávanou praxí, v níž mají prokazovat své mravní hodnoty, a tak zastupovat svůj obor, jako je například medicína, právo, kultura apod.   

Morální autority se vyslovují

Nepodezírám pana prezidenta, že by ve svém rozhodnutí a na základě svých pravomocí udělených mu zákony ke jmenování profesorů, jednal z vlastní ješitnosti či zvůle, bez zvážení dopadu na své rozhodnutí jako prezidenta a že nepřemýšlel současně o tom, jaký vliv to bude mít i na postavení prezidentského úřadu. Rozhodl se a ze svého rozhodnutí neslevil, předal svou pravomoc ministru školství a dále se bude jednat o novém zákoně, který zřejmě udělá změnu v tom, že rozhodování (a morální odpovědnost), přejde na ministra školství. Ve věci akademické svobody několikrát vystupoval i pan kardinál Vlk, který se rozhodně stavěl za studenty, své slovo uplatil před několika lety ve sporu Univerzity Karlovy s Ministerstvem školství ČR o reformu vysokoškolského studia, podpořil protest jihočeských studentů proti úzké spolupráci sociálních demokratů po vyhraných krajských volbách s komunisty a jejich totalitně angažovanými straníky. Nyní vyslovil podporu, na svých webových stránkách ze dne 22. 5. 2013, rektorovi Univerzity Karlovy, profesoru Hamplovi, v jeho rozhodném úsilí o ochranu akademických svobod a "nezávislosti proti bezprecedentnímu zásahu prezidenta Zemana do těchto svobod, a sice v kauze jmenování profesorem docenta M. C. Putny."

... soukromé a veřejné vystupování u veřejně činných osob

Václav Havel, svého času, vyslovil zajímavou myšlenku, zda prezident, jako ústavní činitel a osoba veřejně činná může mít soukromý prostor pro své osobní názory, a ty volně prezentovat, aniž jsou brány jako názory ústavního činitele a hlavy státu. Tato myšlenka zůstala na úrovni polemiky. Podle mého názoru jde o to, zda si může uchovat svou vlastní identitu v soukromí a veřejně vystupovat jako autorita s očekávanými názory od veřejnosti, které nemusí být v souladu s tím, co si ve skutečnosti myslí. Zdá se, že je to stále problém. Zasahoval pan prezident do jmenování doc. Putny jako soukromá osoba se svým názorem, ovlivněním předchozím jednáním a chováním pana doc. Putny, nebo jako prezident, který uplatnil svou pravomoc jednat v určité věci jako morální autorita, který neschvaluje u druhých morálních autorit určitý způsob chování a prezentaci své osoby? Podle mého názoru, pokud se této možnosti rozhodnout (slovem "jmenuje" však není rozhodné, za jakých podmínek, mělo by být za tím asi doplněno, "po úvaze o vhodnosti kandidáta", kterou mu ústava umožňuje (nebo nekompromisně ukládá bez možnosti zvažování", tedy je svým způsobem nucen na základě rozhodnutí akademického senátu, jmenovat bez uplatnění své autority, tedy se podřídit vůli, která před ním rozhodla, že bude jmenován - a basta.    

… postoj pana kardinála Vlka

Pan kardinál Vlk se svým názorem vložil do problému, ovšem, podle mého soudu, ne jako kardinál, ale jako soukromá osoba snad z obavy, která je ovšem správná, že co se děje jednomu, děje se všem, to znamená, jak se naruší svoboda u jednoho člověka rozhodnutím státní autority, pak se příště může v hledáčku ocitnout i kdokoliv jiný, což je životní zkušenost. Pan kardinál vyslovuje názor, "že nelze spojovat svobodu rozhodování příslušných akademických grémií s osobní názorovou orientací kandidáta, i když se mi nemusí vůbec líbit, a nemusím s jednáním dotyčného nikterak souhlasit." Ještě, než se dostanu k poslední větě jeho písemném vystoupení, dovolila bych si oponovat v tom smyslu, že vysokoškolský profesor není soukromou, ale veřejnou osobností, který svým vzděláním garantuje nejen kvality oboru, který zastupuje v tuzemsku i v zahraničí, ale je také mravní autoritou jako osobnost i jako odborník a vědec. Jeho osobní názorová orientace by měla být v souladu s jeho odpovědností, jinak by kázal vodu a pil víno. Pan kardinál též napsal,  že "uvedený zásah se podobá ideologickému kádrování minulého totalitního režimu jak v oblasti akademických svobod, tak v osobním životě člověka. Tento postoj je i preventivní obranou mé vlastní svobody."

… nad pocity pana kardinála

Tento překvapivý závěr mne dost zaskočil. Podle mého názoru, nelze podporovat úplně každého, kdo se dostane do podobného přetlaku, jako se v něm ocitl pan doc. Putna, protože se s jeho situací nějak vnitřně mnozí ztotožňují na základě svých životních zkušeností, ve smyslu, to jsem zažil a dostal jsem se do mlýna, který mne jen zázrakem nesemlel, tedy, jinak řečeno, nesu stále v sobě břímě mých těžce vykoupených zkušeností, takže bez ohledu, jakou hodnotu má osobní protest a zda je v souladu s mým postojem k útlaku, který jsem zažil, se raději preventivně budu bránit tím, že se postavím za něho v jeho prospěch, protože to ostatní pociťuji jako diktát.

… svoboda a křesťanství

Nedokáži se s takovým postojem ztotožnit, i když si pana kardinála vážím a chápu ho. Jistě, že každý z nás, kdo dokázal obnovit svůj život po změnách, které rozhodně prospěly k osobnostnímu růstu a otevřely mu, ve srovnání s minulostí, daleko jiné obzory a možnosti, kterých buď člověk využil a podrobil se požadavkům k obrácení směrem ke svobodě nebo se nepodrobil a stal se pozorovatelem situace, kdy stále porovnává, co bylo, co je a bude. Tvrdím, že křesťanství, jako určitá forma obrácení osobnosti, jako cesta k naději, kterou mu poskytuje víra a láska, jak je zaznamenána v epištolách sv. Pavla, by měla být neustálým živým pramenem k vnitřnímu osvobození od okolních vlivů, ať jsou, jak jsou neblahé.

… osobní svoboda jako morální postoj nebo občanská svoboda garantovaná ústavou?

Ale i takový postoj vede vnímavého člověka k zamyšlení a je dobře, že ho pan kardinál veřejně vyslovil, protože v podobných pocitech žije mnoho lidí, kteří minulý režim pamatují a který jim mnoho vzal a málo dal. Leč, spor o pravomoce (dané ústavou), který se udál v kauze pana doc. Putny, ukazuje ještě jednu věc: za svobodu může bojovat vnitřně svobodný člověk, který svobodu přijme jako životní postoj, protože jen tak může dokázat její patřičnost ve všech aspektech života všem, kteří váhají s jejím významem pro svůj šťastný život a váhají mezi veřejným zájmem a osobním postojem. Jinak je z celého boje jen touha ji poznat, pochopit a prosadit bez valného osobního přispění.

… na závěr

A tak mohu říci, že tři protagonisté, doc. Putna, pan prezident a pak kardinál, mi dali látku k hlubokému zamyšlení o ryzosti pojmu svoboda a o tom, zda osobnost veřejně činná, má právo či dokonce povinnost se vyslovovat k tomu právu obecně daném, ještě z pohledu svého zaujetí k jejímu významu pro člověka samého, k veřejnosti, i když to nemusí být objektivní hledisko. A do jaké míry může akademický senát ve veřejném školství požadovat úplné akademické svobody, tedy emancipaci od státního zásahu, čerpá-li veřejné prostředky ke své činnosti a je na politice státu závislý ze zákonů, které určují určité pravomoce k řízení školství. Je nutné jen určit míru pravomocí a nad tím hluboce přemýšlet. Svoboda by se neměla nikdy stát jen prázdným pojmem a štítem pro výkon moci, která ovlivňuje a podřizuje a současně ani svým nositelům nedopřává svou plnost. Proto - nevracejme se už k minulosti a hleďme se osvobodit od trnů křivd, pocitů ponížení a plíživého pocitu neustálého ohrožení. Jestliže ovšem někdo soudí, že je to malicherný problém, pak nemá pravdu. Naopak, je to právě ten problém, na který stále narážíme a který neustále zasahuje naše myšlení a vrhá nás zpět do jiného příběhu, který vlastním přispěním stále žijeme, ale už v jiné době.