Politika a společnost:Nezaměňovat póvl za elitu

Paní profesorku Dvořákovou ráda čtu. Ale také s ní v duchu ráda polemizuji, protože s ní ve všem nesouhlasím. Ale, být historikem a politologem je zajímavé, protože to zaručuje širší záběr v pohledu na různé jevy ve společnosti. Všechno to tu bylo, říká nám historie, ale nyní je to tu také, říká politologie.

Ve jménu toho, že jsou si lidé rovni před zákony i před Bohem, nemám pocit, že by měla být nějaká skupina považována za "póvl". Ani jednotlivci. Pokud se někdo chová tak, že vědomě překračuje všechny dosud uznávané normy v chování, má to hlubší příčiny - možná psychologické, filozofické atd. Horší je, že  obecně chování lidí, které odporuje očekávané slušnosti, není zcela důsledně zamítnuto. Není v tom nic hlubokého, nic tajemného. Od člověka, který se dopouští křivdy, zesměšňuje druhé, trápí málo odolné, se očekává, ať zjevně nebo méně zjevně, že bude odměňovat svou přízní ty "poslušné". Z objektivního hlediska, pokud žijeme ve společnosti, v které je citelně probuzený existenční strach a jehož ledví dokáže někdo přenášet do malých kolektivů velmi rafinovaně, lze očekávat, že se dost lidí podřídí a mlčí. Nic tak dokonale nedokáže pokořit člověka, jako existenční úzkost, strach z nezaměstnanosti, strach, že se nedokáže postarat o své bližní. Lze takto pokořeného člověka považovat za zbabělce? A lze toho, kdo se vzepře a ztratí svou profesionální existenci, za hrdinu? Budete se divit, ale spousta lidí si o něm myslí, že je pitomec. Bližší košile, než kabát, pomyslí si kdekdo, který přemýšlí, zda si do příštího roku, nebo s výhledem na pár let dopředu, udrží svůj životní standard…        

... dosahování met

Má to vnitřní důvody, to mlčení, je to v jakési hluboké kontinuitě lidství, které rozhodně nelze důsledně považovat z pohledu etiky, za nějaké provizorní východisko s tím, že jakmile se naplní časy, že bude moci kde kdo projevit svou mravnost a šmahem odsoudí to nemravné z minulosti. Lidé jsou spíše horší, než lepší, praví Machiavelli. Člověk - to zní hrdě, praví Gorkij. Pozor na duši, vyzývá Ježíš Kristus. A člověk si říká s jakousi vnitřní nejistotou - existuje vůbec nějaká duše? Kde je, jak se projevuje? Jak ji definovat? Lidé jdou za tím, kdo jim předává naději, ale také za tím, kdo je krátkodobě vytrhne z nejistoty v obyčejném životě. Víte, v tom každodenním životě. A tak ať je to charismatický vůdce, který vyšle nějakou naději, že lidé mohou být "beztrestně" lepší, nebo obyčejný člověk, který dosáhl postavení a může kolem sebe rozhazovat zlaťáky, oba nikdy nemohou dokonale vyřešit vnitřní rozpory člověka, kterému něco chybí k tomu, aby byl na jejich místě, ač by si to přál a nezbyde mu nic jiného, než se podřídit tomu či onomu a tiše číhat na jejich pád s plánem již v duchu vypracovaným a promyšleným. "Tak to prostě chodí", řekla truchlícímu Hamletovi matka - královna, "každý jsme tu host“… A perem Shakespearovým Hamlet přednáší něco, co přežilo staletí a bude platné do skončení věků:

Být, nebo nebýt? To je to, oč jde!
Je důstojnější trpělivě snášet
kopance, rány, facky osudu,
nebo se vrhnout proti moři útrap
a rázem všechno skončit? Zemřít, spát!
Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce,
ukončí všechna trapná trápení
lidského těla. Jaké větší přání
by člověk mohl mít? Spát, zemřít, nebýt.

Jde však o to, zda tuto existencionální otázku překoná individuální lidská touha, tak prostá, přežít a doufat, zápasit a zvítězit, nad sebou, nad situací a dále z toho netěžit ve prospěch pomstychtivosti, ale naopak, ve prospěch svého klidu a sebeúcty.   

... učitel, který nemiluje své žáky

Učitel, který nemiluje své žáky a pohrdá s jejich nedokonalým poznáním, je nic nenaučí, protože jim bere motivaci podstoupit námahu ve studiu, a tak se žáci snaží proplout, opisují a šidí, jen aby dostali ten vytoužený výsledek, který jim zaručí posun k cíli. Ale nikoliv ten vnitřní, kdy se naplňuje mysl a duše tím nejlepším obsahem, ale dokumentem, který z něho dělá absolventa a někam ho prostě už zařadí, a tam se snaží působit svým způsobem. Po příkladu jemu podobných, z minulosti, jedno jak daleké. Proto, řekne, to prostě tak fungovalo. A vždycky se najdou ti, kteří vztáhnou ruku, protože načpak všechna ta poznání, námaha, když je třeba zaplatit daně, bydlení, energie a dětem vzdělání.  

... co nás pokořuje a co povznáší

Takže, projevuje se existenční strach, který se zaťal do vědomí každého, kdo je závislý finančně na zaměstnání a živí své nejbližší. Lidé, kteří jsou němými svědky nehorázného jednání se svými kolegy, se rozhodně netouží zařadit do jejich řad. A tak, tiše, ale s trvalým účinkem, se takové chování stává normou. Přestává být opovrženíhodné, neslušné a nemorální. Jeho projevy nezabrzdí ani zákony, ani vůle se mu bránit všemu dovolenými a nedovolenými prostředky, protože není kategoricky zamítnuto ve své podstatě. Ta může spočívat i na tom, že se někdo vyrovnává se svými nespokojenostmi, nedostatky a touhou vyniknout nad tím, co sám obdivuje, ale nedosahuje toho z nejrůznějších důvodů. Ze slov paní profesorky však nevysvítá, zda je to věcí elit, aby se lidem srovnalo myšlení, uvědomili si, že to zaseté jedovaté "bejlí" jednoho dne i jim otráví život. A tím hůř, čím nabude jistoty, že překonalo svým růstem a rozlohou ty ostatní, užitečnější.

Změna hodnot?

Každý, kdo se cítí tímto náhle vnitřně i existenčně ohrožen, volá po změně hodnot. Lidi udělejte něco, přeci se tak nedá žít. Je to nedůstojné, ohrožující a děsivé. A tam, kde se cítil dříve silný, neprůstřelný, oblíbený a neporazitelný (protože podlehl momentální iluzi), nastupuje do jeho mysli tichá hrozba - kdo seje vítr, sklízí bouři. Lidé prostě nic měnit nebudou. Myslí si, že každý je svého štěstí strůjcem a těší se na jaro, jak zalezou na své zahrádky a budou se snažit dosáhnout harmonie. Tedy, jako strůjci rovnováhy, s obyčejnou lidskou morálkou, která má od nepaměti vlastní pravidla, která se osvědčila. Nehas, co tě nepálí. Každý rozumný a uvážlivý člověk ví své. A čím jich bude víc, těch poučených, tím nabyde vrchu zkušenost - žádný strom do nebe neroste. Je to o pýše, kterou provází chamtivost, žárlivost, nenávist, sobectví… však to znáte.

Paní profesorku Dvořákovou prostě ráda čtu, i když s ní ve všem nesouhlasím. Ne proto, že bych byla snad moudřejší, ale spíš jsem pošetilejší … v koutku duše čekám, že přijde nový vhled.