Papež František: Křesťanství a katolictví

Mnoho lidí se po volbě nového papeže zaradovalo, zvláště pak po jeho působivém projevu. Po velmi dlouhé historické době nepochází papež z evropského jnízda, ale z Jižní Ameriky, z oblasti tak odlišné nejen skladbou obyvatelstva, původem obyvatelstva, ale také historií. Papež František je členem jezuitského řádu, což je také něco zcela nového a zvláštního. 

Máme papeže ...

Z komína ve Vatikánu se konečně vyvalil bílý dým a záhy se na balkóně objevila postava nového papeže, hlavy katolické církve. Jak se na něho dívá svět a co očekává od této světové organizace, která působí přes dva tisíce let? Organizace tak diskutované, odmítané, pomlouvané a skandální? Tak o ní smýšlí nemálo lidí. Je ještě co platná v tomto světě, který se neustále mění, vzdouvá se nespokojeností, trpí nespravedlností, křivdami, útlakem, chudobou či nadbytkem, který stejně tak nebezpečný, jako chudoba? Je to na vůli lidí. A také na včasném probuzení se do reality, které jistě není snadné. Svět, jak ho dnes vidíme, není v situaci, kdy by lidstvo mohlo jásat. Bohužel se vyplnila předpověď, že deprese přijde jako epidemie, která se bude šířit bez ohledu na věk a postavení lidí. Hrozivě stoupá nezaměstnanost, lidé jsou pod velkým tlakem, projevuje se i úpadek v mnohých směrech života. Všechno stojí pouze na stavu hospodářství a také na kvantitě informací, které zavalují každého člověka ze všech stran a každý je nedovede pro sebe filtrovat tak, aby pochopil jejich váhu či nicotnost. Záleží na tom, zda lidé dokáží rozeznat, co tvoří kvalitu života a dokáží pochopit, co opravdu chtějí a rozpoznat, co je pro ně důležité. Stejně tak, jak se o to pokoušeli v různých historických etapách. Politická strana, která zvítězí ve volbách, může plnit jen určitý omezený a krátkodobý program a otevřít nebo uzavřít určité cesty ke spokojenosti, bezpečí a důstojnosti lidského života. Ale nemůže pokrýt potřeby člověka, lidí, vrstev po celou délku jejich života, ale v délce svého mandátu. Po jeho skončení se může všechno zase změnit. V určité životní etapě se člověk může náhle dostat do problémů, které neočekával a navyklý na určitý stereotyp se dostane, pro sebe, do neřešitelné situace, a může se rozhodnout, že s životem skoncuje. Nemá žádnou motivaci, nic ho nedrží. Může ho zachránit víra? Tuto otázku dokáží zodpovědět věřící, kteří se pohybují v různých vrstvách a podle svých možností, znalostí, hloubky a síly se vysloví k ceně a hodnotě lidského života. I nevěřící člověk může kvalifikovaně odpovědět na tyto problémy z pozice svých vlastních etických hodnot. Co je vzhledem k délce života člověka nejdůležitější? Jaké priority si má člověk zvolit, aby přestál nejen okolní krize, ale také své vlastní? Jak hluboce si je vědom sám sebe? A jaké máme volby pro naše úvahy? Co nám může nabídnout církev, která je tvořena nejen papežem, ale 1,4 miliardou věřících na celém světě? To je už obrovská masa lidí, která určitým způsobem smýšlí o tomto světě, o životě, o přírodě, o lásce, nenávisti, sebeodevzdání se, sebeobětování. Lidé, kteří přistoupili na určité smýšlení a komunikují mezi sebou. Tak tedy, tato církev, církev lidí, má novou hlavu, papeže Františka.         

Papež František?

Zpočátku se všichni dohadovali, proč si zvolil jméno František, dokonce byl označen jako František I., což dementoval a zdůraznil, že chce být nazýván prostě Františkem, tedy podle sv. Františka z Assisi. Nazývali ho také chuďáskem Božím. František z Assisi založil františkánský řád a zemřel, po velmi namáhavém životě ve věku 44 let. Co pro nás symbolizuje jméno František? Svůj úmysl založit řád projevil před slavným papežem Inocencem III. , jehož pontifikát spadá doby čtvrté a páté křížové výpravy. Tedy v době, kdy se nejen Evropou přehnaly bouře heretických bojů a pronásledování kacířů, ale také důsledky neúspěšných křížových výprav stejně jako důsledky zápasů mezi císařem a papežem. To všechno nesmírně doléhalo na společnost, její životní styl a obrovské propasti mezi společenskými vrstvami. František z Assisi, ač sám pocházel z bohaté rodiny a snem jeho otce bylo aby se stal rytířem, o což se František pokoušel, se však od takového způsobu života odvrátil a rozhodl se, že bude žít podle evangelií. Tímto způsobem také promluvil před papežem, když žádal o povolení řádu a nebyl si jist, zda uspěje právě v době tak bouřlivé, kdy církev byla kritizována nejen za své bohatství, ale také za to, že se odchylovala od svého pravého poslání. František z Assisi to myslel naprosto vážně. Možná, že na základě vlastní zkušenosti, která ho probrala k jinému životnímu postoji, a i na svou dobu dost extrémnímu, prošel  bos se svým přítelem až do ohniska křížové výpravy, aby si promluvil s hlavou muslimského nepřítele, o míru. Ač mnoho lidí zapomíná, jací lidé tvořili naši evropskou kulturu a jací byli u kolébky naší civilizace, je vhodné připomenout, že to nebyli jen panovníci a papežové, jejichž jména známe z encyklopedií a učebnic či beletrie, ale také docela obyčejní lidé, jako byl třeba František z Assisi, který se odvážil odporovat svému světu a své době a v rámci svých možností uvedl v život smysl evangelií, aniž by hledal nějakou slávu, jako dříve, když býval ještě rytířem a hlavou zlaté mládeže.  

Chudá církev pro chudé

A jak papež František (s odkazem na sv. Františka z Assisi)  naznačil, církev by měla být chudá pro chudé, a to bude jistě dlouhá a trnitá cesta, neboť jak pravil, ideály dnešní doby směřují opačným směrem a propast mezi společenskými vrstvami se opět prohlubuje. Evropské dějiny papežství se tedy mění. Je otázka, co nová politika Vatikánu udělá s Evropou, která prošla do velké míry sekularizací a přijala nové filozofie a nové náhledy na styl svého života. Je to jen jedna stránka života, ale ta důležitá, která může mít i své světlé stránky. Mohou se opět vynořit otázky po ceně a smyslu života, po morálních hodnotách a lidské solidarity, vztahů mezi lidmi, rodiny a úctě člověka k člověku. A na tyto otázky budou hledat odpovědi nejen nevěřící, ale také křesťané všech konfesí. 

Katolická církev nebude jen nadnárodní organizací

Papež František si položil velký cíl, co se týče fungování katolické církve. Zřejmě plánuje, že se více otevře a bude komunikovat se všemi lidmi, kteří s ní komunikovat budou chtít. Možná, že nastane oživení této staré organizace, tolik kritizované a pro některé i přežité. Leč, existence katolické církve, která se již v samém počátku otevřela všem lidem a nabídla tak svůj program tomu světu, který vznikl na troskách starého Říma, by měla nabídnout i šanci tomuto zápasícímu světu, jež sice ovládá nevídané technologie, ale uvnitř, v hloubi duše, strádá. Je Františkova cesta cestou k přiměřenosti? Najde i v Evropě dost lidí, kteří budou schopni a ochotni plnit nový program? A konečně: vyřeší se i problém v rozkolísané Evropě, která prochází vlnami politické i sociální krize a srovná rozdíly mezi jižní a západní Evropou?

Nelze jinak, než si přát, aby mu to vyšlo a oslovil široké vrstvy lidí svým programem, tedy těch lidí, kteří mu budou chtít naslouchat.