Ochrana osobnosti: Ten, kdo je bez viny, hoď po ní kamenem!

Nelíbí se mi, když se stále vynořují tendence snižovat význam slavných a známých osobností líčením pochybných sexuálních a jiných sklonů a tím jejich význam zastínit v očích lidí. Všimla jsem i toho výrazněji, když se začaly trousit informace o soukromém životě K.H.Máchy, kterého budu považovat vždy za velkého básníka s tragickým osudem. Nyní přichází na scénu novinka, kdy Jackie Kennedyová hovoří o tom, jaké ve skutečnosti byly velké osobnosti její doby, jaké měly ohavné sklony, a také kniha o Václavovi Havlovi a jeho vztahu k jedné dámě, která se o tom nestydí psát na veřejnosti. A budou další a další. Najednou je sex něco, co je nepatřičné, jakoby se předpokládalo, že o kom se mluví, žije v celibátu, je nad křišťál jasnější a sex: No fuj ...

Člověka neznečišťuje to, co vchází do těla ústy, ale co vychází z jeho úst

Moderní a otevřená společnost se přihlásila ke svobodě a ochraně soukromí. Na ni mají právo i osobnosti, které veřejně působí, umělci, politici i vědci, lidé, kteří jsou vnímáni jako elita. Nevidím důvod, proč by neměli vést normální život a proč by je měl kdokoliv dehonestovat vytahováním citlivých informací z jejich ložnic a pracoven. Ti lidé se nemohou nijak bránit, pokud nechtějí riskovat, že se bude tato záležitost čím dál více veřejně propírat, vymýšlet se nové a nové historky, až se zcela a zbytečně obnaží před světem jako nemravný a ubohý jedinec, který přes svou velikost, jak ji lidé vnímají, přeci jenom má něco, co je v očích chtivého davu svrhne z jejich piedestalu. Pro jejich zcela soukromý život, po kterém nikomu nic není. Jistě, že je správné se vyjadřovat k lidem, kteří působí veřejně a svým způsobem ovlivňují naše postoje a názory. Můžeme s nimi souhlasit, nesouhlasit, blogovat o jejich názorech, a tak k nim otevřeně hovořit. Ale proč jim nahlížet do ložnic, do talíře, do soukromých diářů a propírat je z pohledu jejich soukromí, to neslouží k ničemu jinému, než že nebude nikdo, koho bychom si mohli vážit, protože i když jsme, mnohdy nedobrovolně, neustále obklopováni sexuálními historkami lidí, kteří se tím živí, polonahými lidmi, kteří se honosí svým sexuálním uměním, to u jiných vadí a patří to ke způsobu, jak je ponížit. A kdo je, podle názvu tohoto článku, horší? Sexualita člověka není nic, co by ho mělo ponižovat a znevažovat, má zůstat v jeho hlubokém soukromí, a tak by měla být i všeobecně chápána. Sexualita nepatří, a o tom se svobodná, otevřená a demokratická společnost dohodla, k tabuizovaným záležitostem. A přesto, začínám si myslet, že se k tomu vrací. To není odhalování "pravdy", ale dehonestace, velmi škodlivá, která nepřinese nic dobrého. A to nesmírně poškozuje integritu a svobodu lidské osobnosti, od níž se odvíjí i svoboda celé společnosti a politiky.

Každý cítí, že není všechno v pořádku

Urazili jsme, od roku 1989 společně hezký kus cesty. Velmi obtížné cesty, která nás měla zařadit zpět mezi demokratické země. Z historického pohledu je to pouhý okamžik a i když narážíme na mnoho problémů, které jsou přeci jenom věcí dlouhodobého vývoje a jsou spíš záležitostí i uvědomění si pravých hodnot. Nemám pocit, že neustálé vnášení zástupných problémů, byť sebelákavěji podaných, by mělo být hlavním cílem, nad čím je nutné hluboce přemýšlet, dokud nejsou náběhem k pokusům omezovat svobodu a autonomii člověka. Dodržování pravidla úcty ke svobodě osobnosti má svůj velký význam. Když někoho nařknete, že je zloděj, podvodník, může se bránit, protože ten, kdo ho nařkl má důkazní břemeno, aby to dokázal. Ale pokud někdo vytáhne nějaké intimní historky z jeho soukromí, pak se těžko ten napadený bude hájit, že to není pravda, protože to těžko dokáže. Problém je, když se vytahují pouze za účelem jeho dehonestace v očích široké veřejnosti. Do jaké míry je možné sexuální praktiky hodnotit jako něco nemravného, co může člověka, jinak významného smést z piedestalu, je otázka veřejného mínění a chápání hranic, odkud pokud považuje jakékoliv sexuální praktiky za běžné a kde to přesahuje vkus, ale rozhodně by to nemělo, pokud to myslíme se svobodou a autonomií lidské bytosti vážně, hlavní roli v jejím hodnocení a jen pokrytectví lidí může udělat takovému člověku peklo ze života. Proč?

Jestliže někdo má pocit, že je potřeba někomu něco konkrétního vyčítat, nechť se mu postaví tváří v tvář a vážně mu to řekne do očí. Komukoliv. Ostatní způsoby jsou nehodné moderního člověka, který má už lecos v průběhu dějin za sebou. Nelíbí se mi to kamenování na veřejnosti přes média a prostřednictvím psaného a tištěného slova. Jsme kousek dál! A nebo se mýlím?