O životě, který není snadný

Každá přítomnost se změnou brzy stává minulostí a budoucnost klepe na dveře. Každé zanedbání v té přítomnosti se na kvalitě budoucnosti záhy projeví. A to je doložitelné. Minulost je nenávratná, král je mrtev, ať žije král!

Rizika demokracie spočívají v lidech

Jako mají národy dějiny, které hovoří o vítězstvích a porážkách o hrdinech a zbabělcích, o nespravedlnostech a křivdách, o lásce a zradě, i člověk prožívá své osobní dějiny, z kterých může čerpat předpoklady ke své budoucnosti.  A nemusí vyhledávat věštírny, ale stačí se zahledět do sebe a někdy ho z toho pohledu polije horko. Myslím, že pokud usilujeme o lepší život, je třeba začít u sebe, protože na každém člověku záleží, co si myslí, po čem touží, v čem vidí svůj cíl a jak se dokáže poprat s životem. Mít moc nad sebou je těžší, než mít moc nad lidmi. V tomto boji je totiž člověk sám, v jakékoliv společenské pozici. Nic nestojí mimo něj, všechno ze vším souvisí, jakož i člověk se světem a svět s člověkem.

Ať si to každý sám vykládá, jak umí, ale demokracie s sebou nese velká rizika, které si lidé často neuvědomují. Záleží na každém člověku, jak se chová, jak jedná a jak koná, protože se to jeho chování, jednání a konání odráží minimálně na jeho dětech, které jsou ovšem ještě pod vlivem společnosti a názorů, které někdy slepě přijímají jako nějaká dogmata a neuvažují, z čeho se tato dogmata vytvořila. A zasetá semena klíčí, až najednou z nich vyroste osobnost, která hledá sama sebe a ptá se zcela správně – kdo jsem? Jak budu žít a co od života chci? A v těchto dvou otázkách se ukrývá krize, s kterou se musí vypořádat. Je to problém být pod tlakem výchovy a společnosti.  Společnost má ráda úspěšné lidi až do té míry, než začne být přesahována ve svých představách a ustálených rituálech, z nichž se rodí pravidla, co se smí a co se nesmí. Jsou to etická pravidla, která se mění s dobou a potřebami celku.

Hodnoty demokracie a úloha svobody

Hodnoty, které v rámci demokracie se vytvářejí k jejímu uhájení vůči totalitě, je třeba mít stále na paměti.Nejsou to jen hodnoty celku, státu a zákonů, ale nás samých, v jejichž intencích se chováme.podle toho, jak je chápeme. Žijeme ve světě, který mnoho nabízí pro pohodlí, pro zvyšování standardu, vzdělání a štěstí. Ale jsou mezi námi i lidé, kteří jsou též součástí demokratické společnosti a neuspěli. Ztratili práci, ztratili rodinné zázemí, upadli do dluhů, někdy zaviněně, někdy shodou zlých okolností, jako je nemoc, rozpad rodiny, úmrtí partnera a často se ocitají v životní krizi a jejich budoucnost je zatemněná., protože se cítí být opuštěni. Ono stačí málo, aby člověk do takového stavu upadl. Nechť je to varováním, ale též cestou k soucitu.

Někdy etická pravidla nepřinášejí užitek, někdy námi chápané dobro

Když se vrátím k výchově dětí a jejich vnímání společnosti a rodinného působení ve výchově, myslím, že etická životní pravidla jsou pro ně to nejdůležitější, co je jim možné předat, aby s nimi nabyly zkušenost, jak fungují a jak mohou pomáhat do budoucna. Je lépe být moudrý, než úspěšný, říkali starořečtí filosofové, pokud je ten úspěch postavený na písku. A moudrost spočívá v uměřenosti, v krocení vášní a v sebeovládání. Co bylo na světě lidí, kteří hledali definici dobra samo o sobě. Kant pravil – hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně. Nemyslel tím určitě ty mravní zákony, které dnes platí a zítra neplatí. Je to ale ošidné, protože mravní zákon nemůže být nepřekonatelnou zdí, může se z něho tak vyvinout tyranie. Hledat momentální dobra, která uspokojí člověka v momentu, když to uspokojení potřebuje, to není doporučováno. To je podobné sňatku s partnerem, o němž víme jen málo, ale v tu chvíli se to zdá jako dobro. Neuplyne dlouhá doba a projeví se zlo – partner je žárlivý, nepořádný, zamlčel dluhy, vyhledává jen to, co mu přináší momentální slasti a když přijde krize, uteče.

Cesta lásky

Nejlepším příkladem pro děti je ukázat, co je láska, pokud o ní přemýšlíme a to není rozhodně snadná cesta. Tak velké činy, jako je odpuštění, soucit, sounáležitost, věrnost a odpovědnost, sebeodevzdání, víra v ní, naděje, to jsou činy lásky a je jich mnohem víc. A já si myslím, že to souvisí i s budováním veřejných věcí. Možná, že lidé, o kterých jsem před tím mluvila, kteří se dostali do těžkých životních krizí, něco takového nikdy ani nepoznali vůči sobě, a tak se jim ztrácela naděje ve vlastní záchranu. Je také na místě zmínit svobodu. A tím myslím schopnost se rozhodnout mezi možnostmi, z nichž některé nabízejí momentální zisk a uspokojení očekávaného dobra a některé správnou cestu do budoucnosti, která znamená nestát se otrokem věcí, návyků, ideálů a tím být závislý na pomíjivém vkusu, který se momentálně nabízí. Dobro je v poznání o jeho obsahu a nad tím je třeba hodně přemýšlet.Je to otázka vnitřní svobody a  a představy spravedlnosti.

Svoboda v rozhodování a svědomí

Demokracie nabízí svobodu rozhodování o dlouhodobých účelech společnosti. Jedinec je jejím členem, ale také kritikem. A pokud si to, co kritizuje, dokáže promyslet, může dospět k názoru, že čas ukáže, jak momentální nespokojenost se stavem společnosti i politiky je též nespokojenost se sebou samým. Že tou kritikou sám sobě staví zrcadlo. A je nasnadě otázka – uměl bys to lépe? Dokázal bys být spravedlivým? To je velmi těžké, když ta spravedlnost sama o sobě nemá vlastně obsah, ale žádá si mravní postoj k tomu, co je zlo a co je dobro pro člověka a společnost a ve vzájemném styku? A jsme zase na začátku rozpoznávání. Soudce má na rozhodování o vině a nevině svou učenost a zákony, jedinec by se měl řídit také zákony, ale umět hledat pravdu, aby dospěl ke spravedlnosti, to je cesta nitra, na jejímž konci je rozhodnutí a přesvědčení, že rozhodl správně., protože jedinec nemá nad sebou jiné instance, než je svědomí. A není nic tvrdšího, než ho poslechnout, když se začne probouzet. Někdy ho potlačí pýcha, egoismus či egocentrismus, ale svědomí dokáže jedno - probojovat se a znovu zahlodat. Hýčkejme si ho až do konce.