O „Uspěchané době“.

Článek pojednává čase, jeho plynutí, o pocitu uspěchané doby i lidské existenci. Všechno závisí na naší vůli a rozvažování o životě, i když jsme pod tlakem společnosti a cílech, které klade na každého z nás. 

Jak zpomalit uspěchanou dobu.

Když se počasí vydaří, jsou červencová rána nejkrásnější ze všech rán. Než to člověk pochopí, tak mu jich hodně uteče, protože spěchal a neviděl krásná jitra, tichá dopoledne či romantická stmívání. Nevím, proč se pořád užívá vlastnost k naší době „uspěchaná doba“, jako že není na nic čas? V naší takzvané „uspěchané době“ je čas na všechno, jenomže to by museli lidé chtít jako naši staří. Čím se tak od nás lišili? Trpělivostí, pečlivostí se vším, co dělali, protože na všem záleželo, aby se do zimy stihlo všechno, co je třeba. A tak zřejmě smýšleli lidé ve městech a na venkově zvlášť. V době počítačů, když má mnohý člověk své PC na stole a ráno nestojí u trafiky na noviny, ale přečte si, co potřebuje, vlastně nikam nespěchá, protože spoustu věcí, i úředních si může vyřídit emailem. Pokud si všechno dobře domluví nebo naplánuje a pak přijde včas na předpokládané schůzky, ke kadeřnici, na pedikúru, k lékaři, kamkoliv potřebuje jít, pak ho nic nehoní. Takže zkrátka – termín „uspěchaná doba“ se mi jeví jako zavádějící a zbytečně se jím lidé trápí, protože mají pocit, že jim něco uteče.

Trápení s časem

Minulost nelze přivolat, budoucnost nikdo nezná a tak nám zbývá přítomnost. Minulost skončila se všemi událostmi, které se v ní udály a její dozvuky jsou v mysli lidí, kteří buď něco pamatují, nebo události znají z literatury či dějin a myslí si, že funguje v přítomnosti. Ale přítomnost nám nabízí, že může být všechno jinak, záleží na lidech, jak si ji uspořádají a co s ní udělají, protože s nimi přichází a s nimi také odchází. Jen hrozí, že z minulosti si lidé vyberou nějaké vzorce, které začnou v přítomnosti rozpatlávat a dávají tomu názvy, začínající neo.  Co takhle vymyslet program pro přítomnost a nechat dějinám jejich tajemství času a prostoru? Minulost lze napodobit, ale ne vrátit. A čím více chyb uděláme v přítomnosti, tím více se jich sečte v budoucnosti, až potomci začnou přenášet do své přítomnosti naše současná pochybení. Malíř může sice namalovat obraz z nějakého období, třeba manýrismu, ale je to jen kopie, není v tom obraze duch doby, pod jehož tíhou malíř maloval. V přítomnosti můžeme vydávat svědectví o své době a tím to končí. Kéž by byl příznivý!

Rytmus času a jeho proměny.

Čas plyne svým rytmem a my tak doháníme nebo předháníme jeho plynutí, protože máme pocit, že něco zmeškáme nějaké šance, které očekáváme. To na nás dorážejí informace, v jejichž bludišti se nacházíme. A já si myslím, že to je příčina všech problémů, nehod, úrazů i stresů. Nikomu chaos nesvědčí, ale každému prospívá řád a pořádek. Dokonce tak, že řeší budoucí problémy. Pocit „uspěchané doby“ lidi nutí, aby zrychlili své činnosti, s ničím se příliš nepárali, a pak dojde k tomu, že odvedou špatnou práci, protože nezáleží na kvalitě procesu jako na výkonu, který je proveden v určenou dobu, ke které jsou lidé hnáni. To musíš udělat do deseti hodin, to do dvanácti, protože spěchám, řekne šéf. Tedy jinak řečeno – práce se dělá na poslední chvíli, i když mohla být započata před několika dny a v klidu se na ní dalo pracovat. To nás logicky dovádí k tomu, že je chyba v řízení, protože na toho, kdo práci řídí, byl vyvíjen časový tlak. Lidé si zvyknout se honit a už jsou v kolotoči s časem. Někde zapomenou klíče, nebo zapomenou, kde zaparkovali auto, vyběhnout z bytu a zapomenou zavřít vodu, takže vytopí sousedy, zapomenou vyzvednout dítě ze školky apod. a v konci upadnou do tísnivého stavu, který se promítne v bolesti hlavy, zad, zubů, žaludku a až vejdou do ordinace, najdou lékaře v podobném stavu, jako jsou oni sami, jenže lékař dokáže svůj stav profesionálně ovládnout. K čemu to všechno je dobré? Hospodaříme s časem, o kterém tvrdíme, že ho nemáme. Ztratil se v našich představách o tom, že nestíháme, že jsme „zasekaní“ a přitom na sebe nakládáme tolik úkolů, abychom dospěli k nějakému cíli, který jsme ani nepojmenovali.

O ztrátě času.

Jestliže člověk nemá šanci těžit ze své praxe a zkušeností v profesi, kterou zastává a nedokáže obhájit své postupy před ostatními, nebo není uznáno, že může vést pracovní kolektiv ve firmě bez dalšího vzdělání, které je předepsáno v živnostenském právu, nebo interních směrnicích zaměstnavatele, má volbu – nastoupit do školy, aby dohnal své teoretické znalosti a uvedl je do praxe. Studium při zaměstnání je svízelné, zvláště,  když člověk má navíc rodinu. Ztrácí víc čas v práci nebo při studiu? Obojímu se musí plně věnovat a také leccos obětovat. Pocit ztráty času je depresivní při tom, jak ho pojímáme. Jde také o to, jaké nové kvality člověk získá studiem a čím přispěje své praxi. Každý vysokoškolský student je postaven před úkol napsat práci, udělat zkoušky, které jsou vyžadovány a projevit své dovednosti v práci, kterou bude zastávat nebo obstát na trhu práce. Jestliže se mu nepodaří dojít ke kýženému cíli, pak má pocit, že ztratil spoustu času a je tam, kde byl na začátku, ovšem s diplomem v kapse. Jsou takové požadavky na vzdělání adekvátní? Myslím, že když pro různé pozice jsou předepsány zákonem, nedá se nic dělat, než do toho jít. Není vyloučeno, že v konci bude stát na Úřadu práce jako nezaměstnaný. Nikdo nikomu práci nezaručuje. A jestliže ve firmě dojde k reorganizaci a propouštění, pak se ničím neobhájí.

Ztrácíme čas i v jiných případech; v nevydařených vztazích, v příliš ambiciózních cílech, které jsou víc snem než realitou, v nereálných představách o kvalitě života, v činnostech, které nemají smysl, ale nás baví a čas plyne neúprosně v naší přítomnosti bez valných výsledků pro nás samotné. Tento stav je projevem naší existence, kterou je nutno někde konečně zakotvit. Jenže, kdo na koho čeká a co se od koho očekává. Myslím, že je dobré promyslet, jak vést osobní život, jak se rozhodovat a pro co a neztrácet čas s plytkými představami a marnými očekáváními, které v konci přinesou úzkost z nenaplněnosti a marnosti, že je jako zrnko písku v poušti. Takové podléhání prostředí k ničemu nevede, ale je třeba najít sám sebe. I to zrnko písku v poušti má svou roli.

Závěr.

Když tak pozoruji náš svět, nacházím jednotlivce odvážné, méně odvážné nebo takové, kteří v té honbě s časem ztrácejí své sny, už jim nedávají takový význam, nedokáží je zacílit, protože mají pocit, že už je všichni předběhli a jim nezbývá, než na něco čekat, jenže příležitostí je málo a i kdyby měli nějakou myšlenku, trvá dlouho, než je nějaký kolektiv přijme mezi sebe a vyslechne je. Jenže v té honbě za časem se lidé jen překřikují, kritizují, odhánějí druhé, protože jde každému o šanci uplatnit to svoje. Podle mého názoru, ztrácíme nejen čas, ale také lidi, kteří se sice neumějí prosadit, ale mohli by prospět nějaké věci a těch věcí, které nás tíží je mnoho. Někdy jde o maličkosti, jindy o velké věci, obojí se zdá někdy neřešitelné a ztrácíme smysl pro hodnoty, které  by mohly být programem i v té „uspěchané době“. Všechno však závisí na naší vůli a rozhodování, jak naložit s časem a jak ho nepropást.