Dějiny ukazují cestu následníkům co je dobře a není .

Nemyslím, že by měla Evropa opakovat chyby svých kulturních předků a dospět ke zkáze, ale měla by hledat východiska a dospívat k určitým cílům, i když vzdáleným.

Model, který není třeba opakovat.

Právě pracuji na prezentaci, její téma jsou starověké státy a jejich počátky, postupný vývoj  až do naší doby. Ano, říká se tomu transfer, který slouží k tomu, aby se šířily kulturní výdobytky, jako školství, umění vládnout, rozvoj práva a filosofie apod. Jistě, že naše doba, kterou prožíváme  má na co navazovat a sbírat už vyzkoušené pokusy, které ukazují to, co je  pro lidstvo a jejich společenská zřízení dobře a co je špatně.

Takové úvahy nejsou snadné, protože to chce hlubší průnik do příčin a následků dobrých postupů a též chození kolem bludných kamenů, věcí už sice vyzkoušených, ale  nedokončených, nebo ukončených Caesarovským způsobem, odpovědí římského senátu na jeho úkon - překročení říčky Rubikon. Tyto kroky obou stran Caesara a senátu vedly k jedné pohromě - pádu Římské republiky, která ve svém zřízení vykazovala znaky právního demokratického státu. Kdo však nejvíce oplakával konec republiky, byl její největší obhájce, Marcus Tullius Cicero, který byl rádcem Caesarovým, Gnaea Pompeia a též Crassa. Tyto významné osobnosti využívaly Ciceronovy  výmluvnosti  a jeho úspěchy jako obhájce, dokonce ho málem přijaly do triumvirátu, ale postupně ho opouštěly, až zůstal sám jako vyhnanec z milovaného Říma a zavražděn na pokyn Antonia, který byl zřejmě jeho sokem a Caesarovým oblíbencem  a to proto, že Cicero velmi spoléhal na svou výmluvnost a vedl proti Antoniovi  tzv. filipiky a to mu už neprošlo.

Cicero byl jednou z největších osobností Říma, nejvzdělanější ve filosofii, a právu. Ale nebyl roven těm mocným, jejichž přízeň byla vrtkavá, protože měli vlastní vize a cíle, jak ovládnout svět. Jeho největším počinem, na který sázel bylo záchrana Říma před Catilinovým spiknutím, a tento čin, velmi nebezpečný následoval po Sullově pádu, který též toužil po moci a pomstu, kterou Římu nedopustil, upozadění jeho aristokratické rodiny a nemožnost ze též vyšvihnout mezi ty mocné. Catilina soustředil kolem sebe ty uražené Sullou, který je ždímal, jak mohl a zřejmě šlo o pokus, jak opět se opět domoci svých původních postavení, kterými se těšili před Sullou. Pád republiky předcházelo i porušení ústavy a zneužití vynětí článku o diktátorovi, který Sulla obnovil. I Caesar se prohlásil diktátorem.  Sullovi šlo o to, aby změnit do základů římský stát, který byl postaven na Romulově ústavě, na jejímž základu se vytvořily státní orgány a dvě strany, patriciů a plebejů, kteří se přičinili o kodifikované právo na 12 deskách, vystavených na fóru, lidem denně na očích. Nešlo o nic menšího, než o spravedlivé soudy a spravedlnost vůbec.   

Velkou a významnou roli samozřejmě hrál senát, který byl složen z patriciů, velmi bohatých a v politice zkušených mužů ,s rozhodovací pravomocí o válce a míru, o státních financí, o jmenování konzulů a velitelů římské armády, a jiné pravomoci. Caesar, byl zavražděn senátory, kteří se zřejmě řídili zákonem, že kdo bude chtít obnovit království v Římě, bude potrestán nejvyšší trestem. A tak se to stalo, Jediný z triumvirátu , Gneaus Pompeius ne byl ušetřen násilné smrti, byl v Egyptě popraven;  jeho významným činem bylo vniknutí do Jeruzaléma a do chrámu. Antonius se velmi sbllížil s Kleopatrou, královnou Egypta, která dovážela do Říma obilí.  

Tento svět římské republiky , který ve velké stručnosti líčím, otevřel mnoho otázek o moci, a o touze po vlivu ve státě, který byl, a to se nebojím říci kolosální po té, co jsem si nastudovala římské právo v němž se projevuje dokonalá správa státu a občanských práv. 

Ze současného pohledu do této minulosti, ovlivněného už úplně jinými morálními pravidly o tom, co je dobro a co je zlo není o čem snít s ohledem na Řím, ale přesto z příběhu římské republiky vyplývá jedno poučení, jak je důležité bdít nad ústavou a dodržovat její nastavená pravidla a pěstovat v současné společnosti nebo společnostech v Evropě jednotu a nedělit společnost na přívržence toho či onoho a chod státu a jeho představitelů podrobit platným zákonům a raději nepěstovat mimo platné právo zvyklosti, i když některé jsou pouze historicky tradovány a mají své opodstatnění. 

Řekněme stát - to není snadná věc i když se zdá samozřejmá. Někdy mám obavy, že některé činy přesahují pilíře státního zřízení nebo se do nich nemohou vejít.