O křesťanské víře a křesťanské komunikaci.

Normální je, že mnozí lidé na celém světě, jdoucí po své duchovní cestě, přemýšlí o pravdivosti své víry. Avšak, cesta, jíž kráčíme svými životy a zažíváme různé situace, nás občas přiměje přemýšlet o Bohu. 

Věřící i ateisté se pouští do argumentací, v nichž vyjadřují své pocity, pochybnosti i zkušenosti. Jde o běžné lidi, kteří si prožili své a vytvářejí si své filosofie a náhledy. Ocitají se často na hraně s realitou a existenční problémy, s kterými se setká téměř každý, je nutí přemýšlet o existenci či neexistenci Boha. Je otázkou, zda mají správné představy o existenci či neexistenci Boha. O správnosti nebo nesprávnosti těchto představ hlouběji neuvažují, pokud jsou semílání životem, ale očekávají řešení. To vše se odehrává v nitru.

Má to vůbec smysl?

Mnozí říkají, že pokud člověk nezná fakta, o která by opřel své argumentace, nemá smysl ospravedlňovat své postoje k víře a Bohu. A i když fakta zná a dokáže víru obhájit, pak nemá cenu se jimi dále zabývat a vracet se na samý začátek. Starozákonní víra a novozákonní víra vzrůstala za určitých historických okolností, v určitých stavech lidské mysli a za určitým cílem. Tyto zkušenosti byly přenášeny z generace na generaci a rozhodně nelze tvrdit, že nezažívali krizi víry, jako ji zažívá i moderní člověk, stejně jako odpadlictví a znovu navráceni. Krize víry přichází jakékoliv době, i když lidé jsou obeznámeni s jejím původem a fakty, ale jejich svobodné rozhodnutí upadá do pochybností, zda to stojí za to se připravit o svou svobodu a k ničemu se neupínat, nic neočekávat a spoléhat na svou vůli, sílu a životní zkušenosti, které jsou hmatatelné, odůvodnitelné a skutečnosti, při kterých zkušenosti se opakují lze znovu použít a pomáhají vyváznout z problémů, kterými procházejí. Ale jakou cenu mají zkušenosti, když člověk zase udělá za nějakou dobu stejnou chybu se všemi důsledky a o to ještě horšími, než tehdy?  Má smysl spoléhat na Boha, kterého nikdo nikdy neviděl a který, jak tvrdí staří, promlouvá k člověku z nitra (nedělej zase tu chybu), nebo to zkusí znovu, jak se říká, vyzbrojen životními zkušenostmi a řítí se do stejné nebo obdobné pasti?

Co kdyby měli staří pravdu?

Samozřejmě, že nikdo nemůže očekávat, že lidé budou zkoumat písemné prameny, které jsou plné životních zkušeností našich kulturních předchůdců, kteří si v jiných časových a prostorových poměrech nasbírali zkušenosti a sepsali je v podobě mudroslovných knih. Takové názory jsou však pro lidi nepřijatelné. Vždyť je jiná doba! Ano, souhlasím, ale člověk je pořád stejný, byť nechodí v tóze, nejezdí na oslu, nebydlí v antických sídlištích a palácích. Nezvětšil se mu mozek, nenabyl více životní moudrosti a nedělá méně chyb ve svém rozhodování, pokud se umí vůbec rozhodovat. Chudák Sókrates! V Athénské republice se tak snažil, aby lidé správně mysleli a ti, ze své ješitnosti mu nabídli pohár s blínem. Kritizoval rétorické  školy a její absolventy, ty inženýry moci, ale ani v Římě se z něho nepoučili, ani učený Cicero, kterého v konci zavraždili, ač nabídl projekt státu, který mohl fungovat. Chesterson nás poučuje, že otevřená mysl, stejně jako otevřená ústa má význam – v pravý čas se zavřít.  Položili jsme si otázku.  Co kdyby měli staří pravdu? Odpověď na ni je paradigmatem pro celý život. Ale vraťme se křesťanské víře.

V křesťanské komunikaci je jeden docela vážný problém. Křesťan by se měl zabývat svým duchovním životem a duchovními otázkami, ale současně na něj dorážejí vědecké obory, ke kterým by se měl podle všeho vyjadřovat. Ale může být každý křesťan takovým odborníkem, aby mohl odpovídat na otázky, které tyto obory vznášejí? Jeho životní podstatou je duchovní pravda a pro teistu obecně veškerá pravda je Boží pravdou a pravda nemůže být v rozporu sama se sebou.

Hledání pravdy a nacházení svobody..

Lidé sepsali mnoho knih, v nichž se vyjadřovali k poslední pravdě, ale mnoho jich nebylo napsáno, pokud je cílem autora, aby jeho kniha byla posledním slovem k tématu, které zpracovává. K tomu člověk nemůže dospět, aby sepsal dílo, které v jejím konci uspokojí mysl i duši. Ježíš pravil: Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“

Encyklopedie Britanica uveřejnila o 55 svazcích řadu, která nesla název v překladu „Velké knihy západního světa). Představují přední myslitele světa a jejich spisy o nejdůležitějších názorech, které byly po staletí studovány a zkoumány, nejen z oblasti vědy, ale také o o lásce, které utvářely myšlení a osudy lidí. Nejdelší stať je o Bohu. Na otázku, proč je tomu tak  zněla odpověď: „Je to proto, že z této jediné otázky vyplývá pro život více důsledků než z kterékoliv jiné. [1]

Je pravda pro mnoho lidí vůbec, že nic nemá takový vliv na morální volby lidí a na cíle nebo necíle společnosti než víra nebo nevíra v Boha. Otázky, které zní v diskusích o Boží existenci mají stále ten stejný problém: induktivní nebo deduktivní chyby. Ale je mnoho hledisek, z nichž se dá tato problematika zkoumat a každá charakteristika nabízí svou silnou stránku. Výzva ateismu se bude jistě dotýkat existencionálního zápasu člověka (Weber: člověk přijímá náboženství v bodě významu) a brzy se vytvoří nezodpovězeného otázky. V teismu vzniknou argumenty, že je mysl může obhájit a život přijmout.

Tvrdá rána teismu

Největší ránu teistickému myšlení dal německý filosof Friedrich Nietzsche, syn lutherského kazatele a vnuk lutherských kazatelů z matčiny i otcovy strany. a to tak silnou, že slovo ortodoxní znamenalo mýlit se. Jeho účinek je patrný i na Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga v jejich vlivných psychologických teoriích. Jeho ideologie vytvořila slovník a motivaci Bůh je mrtev mezi liberálními teology, což otřáslo církevními základy v polovině 20. století.

Ravi Zacharias vypráví příběh

Vypráví se jeden příběh o cynikovi, který seděl pod ořešákem a vedl dost posměšné a řeči o Bohu: Důvodem jeho stížnosti bylo to, co považoval za zjevné selhání na Boží straně. A a sice že Bůh nepostupoval podle učebnice konstrukčního návrhářství.

„Pane,“ říkal, jak to, že jsi vytvořil tak velký a statný strom, aby nesl takové drobné ořechy, které téměř nic neváží?“ A na druhou stranu jsi stvořil malé, křehké rostliny, aby nesly tak velké a těžké melouny?“

Náhle mu dopadl na hlavu ořech. Za chvíli si sám pro sebe řekl:“ Díky Bohu, že to nebyl meloun.“[2]

Závěr: Kniha autora Raviho Zachariáše Skutečná tvář ateismu, kterou jsem si nedávno četla, je objemná nejen myšlenkami, ale též textem a zajímavá a jistě mnohého čtenáře, který podobné knihy vyhledává přivede k zamyšlení stejně jako mne. Usoudila jsem, sama pro sebe, že takové problémy, které naznačuje kniha i moderní evropská mnohoobrová  literatura  je třeba provětrat v diskusích a náhledech. Nejde o nic menšího, než o život v moderním světě informací, které nás obklopují a někdy nám strouhají i mrkvičku. Kde je pravda, to v konci uvidíme každý z nás, když dospějeme k vnitřní krizi. Jen, jestli je to ta pravá pravda, že?   A ocitneme se zase na počátku, to není na škodu. 

[1] Ravi Zacharias, Skutečná tvář ateismu. s. 8.

[2] Tamtéž. s. 16