Nicollo Machiavelli. Osudové momenty v jeho životě. 2. díl.

V minulém díle jsme Niccola  Machiavelliho poznali jako politika, poradce i obratného kritika mocných a to v období dějin Florentské republiky , které mu  přálo v jeho kariéře. Nyní se ocitá Florentská republika v krizi. 

V době pádu poznáme přátele, nepřátele i pravdu.

Položme si otázku: Proč se vlastně zabývat jeho životem? Příkladné může být i v dnešní době jeho osobní úsilí ke kariéře a jeho obratnost na politickém poli. Odstrašující může být jeho další osud při změně politických poměrů ve Florentské republice, když do mocenské role znovu po mnoha letech vstoupili Medicejští po Borgiovi a papeži Juliu II.. Takové vzestupy a pády politiků je možné vysledovat v dějinách v podobné režii a jsou poučením pro každou dobu. Příčina vězí ve změně mocenského vlivu ve státě a též i v minulé činnosti za jiných podmínek, které mu přály a nedocenění  možných následků.

Intermezzo:

V případě Itálie a její historické minulosti je celá řada případů, na nichž lze demonstrovat stejný model vzestupu a pádu za podobných okolností. Příkladem může být osud obratného politika a filosofa Marca Tullia Cicerona, přesvědčeného republikána, který neprohlédl vztahy mezi Oktaviánem a Antoniem, dokonce ani nevyhodnotil postavení Julia Caesara, jehož byl stoupencem, a za to tvrdě zaplatil životem. Julius Caesar také tvrdě zaplatil za své mocenské plány po návratu do Říma, které byly považovány za zradu republiky. Není od věci též vzpomenout na diktátora Sullu. Ještě, že nám byly zachovány životopisy od antických autorů v celé jejich syrovosti. A právě ty knihy antických historiků Machiavelli studoval. Posunul tím i naše vědomosti a poznání v celé plnosti, nikoliv, jak jsme zvyklí, jako pouhou informaci.

Pád Florencie.  

Vraťme se do válečných časů, v nichž papež Julius II.  v roce 1511 uzavřel spojenectví , které změnilo celou dosavadní tvář Itálie. 4. října 1511 podepsal svatou Ligu se Španělskem, (Ferdinandem španělským), čímž si získal vojensku podporu Španělska pro výboj proti Francii Jakmile roku 1512 začalo další tažení, do Itálie vpochodovala španělská pěchota. Nejdřív zatlačila Francouze, donutila je vyklidit Ravennu, Parmu a Bolognu, a nakonec ustoupil Milán. Pak se obrátila proti Florencii. Protože se město neodvážilo se postavit proti Francouzům, nevyhlásilo podporu papeži. Za tuto chybu Florencie tvrdě zaplatila. Medicejští se  po osmnácti letech  vrátili do města, za několik týdnů byla republika rozpuštěna.

Machiavelliho postavení se zhroutilo spolu s republikánským režimem. 7. listopadu byl formálně ze svého místa v kancléřství propuštěn a za tři dny na to byl odsouzen k ročnímu pobytu na území Florencie. Omylem se stal podezřelým z účasti na nezdařeném spiknutí proti nové medicejské vládě, byl mučen a pak odsouzen k vězení a těžké pokutě. Jak si později stěžoval Medicimu v dedikaci k Vladaři, "náhle a zle ho srazila "velká a krutá nepřízeň osudu". 

Medicejští se chopili moci.

Dne 22. února zemřel papež Julius II. a do Říma přijel kardinál Giovanni de Medici. 11. března vyšel z konkláve kardinálů jako papež Lev X. To byla pro Machiavelliho další rána osudu, jelikož byly zmařeny jeho naděje, protože to vyneslo novému režimu ve Florencii velkou popularitu,  Ale přesto mu to přineslo i jistou přízeň osudu, protože po vyhlášení amnestie byl Machiavelli propuštěn z vězení. 

Francesco Vettori  a Machiavelli.

Francesco Vettori byl jeho bývalý kolega a po té změně se stal dokonce velvyslancem v Římě. Machiavelli mu psal a naléhal na něho, aby použil svůj vliv "abych mohl dostávat nějaké zaměstnání od našeho pána a papeže". Zřejmě jeho bývalý kolega neměl zájem na tom, aby ho podpořil, A tak se Machiavelli stáhl na svůj stateček" "aby byl vzdálen od každé lidské tváře".  V témže dopise si stěžuje na své životní podmínky, ale každý večer se uchyluje do své pracovny , čte si v antických dějinách, vstupuje na pradávné dvory dávných mužů, aby s nimi hovořil a ptal se jich, proč jednali jak jednali. To byl, pro nás také, velmi dobrý nápad. Sice máme moderní knihy, které vyhodnocují historii a z kterých se učíme a skládáme z nich zkoušky, ale Machiavelliho dílo je o to cennější, že historicky stál k minulosti blíž,  byl profesionál a věděl to o sobě a také věděl, co by ho stálo selhání. 

Machiavelliho nové naděje.

Machiavelli vsadil své naděje do dokončeného díla "Vladař", a doufal, že toto dílo na něho upozorní "naše medicejské pány", jak psal Vettorimu. Jedním z důvodů  proč si přál na sebe upoutat pozornost - jak jasně vysvítá z jeho dedikace ve Vladaři - bylo přání předložit Medicejským "důkaz věrné oddanosti". Ve 20. kapitole Vladaře velmi vehementně tvrdí, že noví vládci mohou očekávat, že shledají "spolehlivějšími a užitečnějšími občany, které na začátku své vlády považovali za podezřelé, nežli ty, jimž na počátku důvěřovali" (To je postřeh k nezaplacení a mnohokrát se v dějinách osvědčil, ať pozitivně či negativně). S pýchou poukazuje na teoretickou znalost státnického umění, kterou zároveň získal "skrze četbu dějin starověkých" - nezbytný pramen moudrosti - jejž s velkou pečlivostí  "dlouho promýšlel a studoval".

 Zdroj: Quentin Skinner. Machiavelli. Odeon Argo. 1995. ISBN 80-85794-61-6. Konec 2. části.