Nevěra: Miluji tě a nemohu si pomoci ...

On ženatý a ona před rozvodem. Obvyklý stav věcí, které život přináší a které podzimní vody odnáší spolu se spadlým listím. A tak se potkali, náhodně, na mostě. Ona se dívala do vody, lehce nahnutá přes zábradlí a pozorovala páry labutí, jak vznešeně plují po hladině. Obloha byla mírně zatažená. Připadala mu tak krásná, jak tak byla zabraná sama do sebe, že ji nemohl obejít a jít dál svou cestou ... Příběh je skutečný, osoby z pochopitelných důvodů fiktivní ...

Dobrý den, nemáte náhodou s sebou mobil?

Oslovil ji a ona se narovnala a podívala se na něho. Nemýlil se. Byla zvláštně krásná, protože z očí ji hleděla její zasažená zranitelnost. Byl to jen malý okamžik, kdy si toho mohl všimnout, neboť v příštím okamžiku ho už skryla za maskou, kterou si mistrně a rychle nasadila.

"Mám. Prosím," řekla, vyndala ho z kabelky a podala mu ho. Nevěděla, že tak chce získat její číslo, aby měl šanci se s ní ještě někdy někde potkat.

"Nebere to," řekl, " děkuji vám," řekl a vrátil ji mobil. Chvíli se na sebe dívali, ale jen chvíli. Byli tam jen oni dva a někde z dálky byl slyšet hluk z ulic a z křižovatek. Byla oblečená v černých šatech a přes ramena přehozený krásný indický šál. Všimla si, že by chtěl něco říci, ale neví jak začít, tak mu ulehčila problém.

"Jste na procházce?" zeptala se.

"Jdu z práce. Dnes náhodou jsem si zvolil tuto cestu a potkám vás. To je úžasné," řekl a ona se usmála.

"Mne tu můžete potkat každý den, učím na filozofické fakultě, tam, v té budově a chodím si sem relaxovat."

"Poprvé vidím živého učitele z filozofické fakulty," zasmál se, "a co učíte?"

"No, filozofii, přeci," usmála se a on se na ni díval ohromený tím dojmem, který na něho udělala. Zatím se od řeky zvedl vítr a její vlasy zavlály kolem hlavy. Usmála se, protože ji připadalo bizardní, že tu stojí s neznámým mužem a on na ni zírá. Ale jak pochopila, neměl se k odchodu.

"Musím už jít," podívala se na malé hodinky, které měla zavěšeny na krku. Maličko zaváhala, než mu podala ruku a on ji jemně stiskl. Díval se za ní, dokud mu nezmizela z očí ...

Myslel na ni často ...

Myslel na ni, i když měl doma ženu. Cítil, že se s ním něco děje a nedokázal  si to vysvětlit. Bylo to něco tak nádherného, co v něm vzbudila, že to nechtěl ani zapomenout, ani potlačovat. A tak ten zvláštní pocit nechával proplouvat hlavou i srdcem, jakoby se v něm očisťoval. Jediné, co ho utěšovalo, bylo vědomí, že má telefonní číslo, které ji ovšem téměř ukradl a nedělal si přitom z toho žádné svědomí. Uložil si ho pod značkou FIL a někdy se na něho díval s touhou ji zavolat. Ale třeba by na to přišla a zlobila by se. Odolal i pokušení jít zase na ten most a věděl, že by ji potkal. Ale ženě slíbil, že žádné rozvádění nebude, potom, co se před dvěma roky zapletl  tak, že žena podala návrh na rozvod, ale pak ji umluvil, aby ho stáhla. Byla to krásná blondýnka a on si prostě užil. Však si neslibovali nic,  co by narušilo jejich soukromé zázemí a to se přeci stává. Ale tohle je něco jiného. Něco docela jiného ...

A podzim začal shazovat listí ...

Uběhlo pár týdnů a podzim už nastoupil svou vládu. Vítr shazoval listí  a řeka ho unášela kamsi do neznáma. Chlad pronikal až pod kůži. Celou dobu přemýšlel, jestli se nemá vydat zase cestou k mostu, aby ji alespoň z dálky uviděl. Lidé kolem něho si začali všímat jeho změny a ti, co ho znali ze dřívějška, pochopili, že se zase zamiloval ... Ne, nic to není, vysvětloval s úsměvem, jen takový flirt. V té době procházela Anežka, těžkým rozvodovým řízením. Byl konec, soud rozhodl, že krize je tak hluboká, že manželství, které je navíc bezdětné, nemá naději na pokračování. Běžela od soudu rovnou na most, aby na ni nikdo neviděl, jak ji to hluboce ranilo. Chtěla být sama. Musela uvolnit místo jiné ženě, která ji už pár let brala muže. Muže, kterého milovala už od studií. Vítr jí cuchal vlasy a listí kolem ní poletovalo jak v divokém tanci. Ani nepostřehla, že se k ní blíží on a lekla se, když ji vzal za ramena. Obrátil ji k sobě a přinutil, aby se mu dívala do očí. Nemusela nic říkat a on ji objal ...

Začali se spolu scházet ...

Na nic se ho neptala a jemu docházelo, že jejich vztah považuje za krásné přátelství. Byla však pořád odtažitá a kdykoliv vycítila, že chce mluvit o lásce,  zaplašila jeho city výrazem smutku. I když nenosil snubní prsten, viděla, že má prst, na kterém se nosí, jím otlačený, ale nemluvila o tom. Nepokládala to za problém, prostě si povídali nebo mlčeli a on si přál vědět, zda ho také miluje. Nechával si vyprávět všelijaké věci, o kterých neměl moc tušení, protože se filozofií zabýval jen tak letmo. Toužil to rozetnout a dát jejich scházení určitý pojem a směr. Tentokrát to nemínil vzdát, ale nechtěl ji říkat lži. Jako že už svou ženu nemiluje a jiné hlouposti, které by ji asi řekl každý druhý chlap. Ani nechtěl vykládat o tom, že se oženil protože se oženil, bez dlouhého váhání s první ženou, s kterou mínil mít společnou domácnost. Protože byla pořádná, jako jeho matka, protože se o něho mínila starat a poskytnout mu to, co momentálně potřeboval. Sex a peníze. A pak už jen mistrně řídit vztah, která mírně kolísal od zlatého středu sem a tam. Víc ji potřeboval, než kdy miloval. Ale také tušil, že Anežka není tak jednoduchá bytost, která by se dala ovládat manévrováním a rozhodně se asi víc věnuje knihám, než domácnosti. A to ho drželo trochu zpátky.

A tak si začal plánovat budoucnost ...

Bez Anežčina vědomí si začal představovat, čeho všeho se bude muset vzdát, až si ji vezme. Krásné vily, pořádku, na který je zvyklý a péče, kterou mi žena poskytuje podle jeho přání. Však těch peněz už má taky dost, mí zavedenou firmu.  Není už na nikom závislý, jen na své lásce, kterou ještě neopětovala. Vždyť ona ani neví, kdo je, neptala se, co dělá, neptala se, zda je ženatý nebo svobodný. A nikdy ho sama nikam nezvala, jen strpěla, že ji volal a vymýšlel si místa jejich schůzek sám.

Přál bych si, abyste mne milovala ...

Přeříkával si v duchu, před každou schůzkou tu větu, která se však vždycky zarazila na půli cesty. Ale pak se odvážil. Podívala se na něho smutně a řekla - ale vy nejste sám... Odpověděl ji tím, že ji pravdivě vyprávěl svůj životní příběh a ani nelhal o svých vztazích s jinými ženami. Poslouchala ho pozorně. Seděli v příjemné restauraci a prostorem se linula příjemná instrumentální hudba. Když skončil, vzal její ruku do dlaní a hladil ji prsty. Mlčela a on se na ni nedíval, nechtěl číst její myšlenky, nechtěl vidět její rozpaky a ze všeho nejvíc se bál, že ji ztratí. Dokonce litoval, velmi litoval, že zavedl tuto řeč.

"Byla jsem tak dlouho obětí nevěry, že nejsem schopná být její příčinou," řekla smutně, "já prostě nemohu."

"Milujete mne?" zeptal se ji tiše. Její stisk mu řekl, že ano, ale že je na něm, jak to vyřeší. Ona nemůže nic, jen být. Řekla mu, že je velmi vyčerpaná a že čím je vzdálenější od rozvodu, tím to na ni více padá a není schopná tomu čelit, i když se snaží.

"Proč?" zeptal se.

"Protože  nejsem stavu nikoho nenávidět a ani odpouštět. Mám pocit prázdnoty a zmaru."

"Ale vždyť já..."

Neodpověděla, vstala a řekla, že nerada chodí domů po tmě.

Nikdy se tak o nikoho nestrachoval ...

Díval se za ni, jak odchází dveřmi do šera podzimního podvečera a nikdy necítil takový smutek, jak v tu chvíli. A tak hodil pětistovku na stolek a vyběhl za ní. Šero čím dál více houstlo a on nebyl schopen rozeznávat postavy, které se pohybovaly kolem. Věděl, tušil, že ten rozhovor ji velmi rozrušil a pokud k němu chovala city, a on si byl jistý, že ano, pak tím ví si uvědomovala, že je nesmí, už v zájmu té lásky, uskutečnit. Že je přesvědčená o tom, že láska nesmí být zasažena utrpením jiného člověka. A tím je jeho stávající žena. Ohrnul si límec od pláště, protože začalo pršet a kdyby věděl, kde bydlí, běžel by za ni domů. Ale takové podrobnosti neznal, chtěl, aby mu to řekla sama. V duchu přemýšlel, jestli je schopná si sáhnout na život! Déšť houstl a on ani nevnímal, že má promáčený plášť. Ani nevěděl pořádně, kam běží, zda ten směr je správný. A tak vytáhl mobil a zavolal ji. Chvíli čekal, a pak udýchaně řekla - prosím ...

Já prosím, Anežko...

Řekl ji, že ji hledá, že má o ni strach a že ji chce okamžitě vidět. Chvíli mlčela, ale pak řekla, kde zrovna je. Bylo to dost daleko, ale poprosil ji, aby tam počkala. Cítil, že už ztrácí síly, že mu chlad prostupuje celým tělem a možná, že dostane přinejmenším zápal plic. Nebyl zvyklý na takové podmínky, ale přesto běžel za ni. Stála u domu, také celá promočená a třásla se zimou. Objal ji. Vložila mu do ruky klíče. Odemkl dům a vstoupili do výtahu. Pak odemkl byt ...

Pozvali mne na svou svatbu. Byla tichá a důstojná. Stála jsem mezi hosty, dost blízko, abych jim mohla dotváří. Byl to vzácný okamžik lásky, štěstí a blaženosti. Oba se dočkali ... Jsou to mí nejlepší přátelé. Věnovali mi svůj příběh a když ho vyprávěli, předháněli se v líčení svého dobrodružství. Je dobře, že láska není jen filmech a v knížkách, ale že i v životě běžných lidí. Příběh lásky, tak jak ho vyprávěli, má ještě dovětek. Před měsícem se jim narodil zdravý chlapeček. I když jsou už starší, přesto i tuto zkoušku zvládli na výbornou. Nepřejí si nic, než zdraví a aby je štěstí neopustilo. Jak jsem se tak na ně dívala, mám pocit, že jsou samým zdrojem toho malého lidského zázraku, kterému se říká - láska. Musíme v ní věřit, protože jak vidíme, tak skutečně existuje.