Nevěra: Hodná holka

Osmdesátá léta skýtala mnoho možností zahraničních cest do zemí, kde se stavěly velké investice. Hrdiny  této epizody jsou manželé ve stáří kolem čtyřiceti let. Byla to ona, kterou napadlo, že si zvýší životní úroveň o slušné konto, a tak zapracovala. Podnikový večírek, pilo se, hodovalo, milovalo. Za měsíc to bylo černé na bílém. Jede se na rok, možná s prodloužením pobytu, pokud nevypukne válka. A ta byla na spadnutí. Příběh je skutečný, osoby i místa jsou pozměněna.

To snad není možný, jak jsi to dokázala?

Liduška se usmívá a naklání se k Pavlovi, aby ještě jednou na vlastní oči viděla, černé na bílém, že byl jmenován technickým ředitelem na stavbě velkého významu.

"A koupíme si auto, co říkáš?" řekl Pavel.

"Třeba i koženou sedačku," řekla Liduška a přejela rukou modrý, již trochu vybledlý plyš.

Hned následující sobotu jeli k rodičům, aby jim oznámili tu novinku. Jejich dcera Tamara byla už téměř dospělá, nechávali ji doma. Zatím žádného partnera neměla, tak se nemuseli obávat. Byla to taková ta "hodná holka". Však taky měli s ní velké plány. Jenomže je trochu trdlo, neumí se v životě dost otáčet. Taky se nedá každému říkat pravda do očí. Doma můžeš, ale cizím ne. To bys narazila. Není lež jako lež a někdy, když člověk něco opravdu chce, musí za tím jít hlava nehlava. Jinak ti nikdo nic zadarmo nedá. Podívej se, co jsme si tatínkem pořídili. Všechno máme a jenom proto, že v tom umíme chodit. Přemýšlej o tom. Ale Tamara přemýšlí úplně o jiných věcech. Jak z toho vypadnout. Jestli se dostane na vysokou, rozhodně se chce osamostatnit. Stejně rodiče už něco chystají, bude ve svém a pak se může rozhodovat podle svého. Nebýt na nikom závislá. to je sen.

Sama doma

Zatímco rodiče vykládali babičce, jaké mají novinky, tak Tamara přemýšlí o nějakém dobrodružství. Nudí se. Jde do matčina pokoje a otvírá zásuvky, jednu za druhou, prohlíží si její věci, zkouší si šperky a očichává parfémy. Ty dostává od kolegů ze zahraničí. Vždycky se chlubí značkami. Otevřela poslední zásuvku a v ní leží černá kazeta, videofilm. Copak to asi bude? Zasunula ji do přehrávače a po chvíli už poznávala tváře matčiných kolegů. Večírek. A matka se dobře baví. Sedí na klíně nějakému chlápkovi a krmí ho chlebíčky. Všichni se smějí, tancují, on ji objímá a líbá do vlasů. Pak spolu někam odcházejí.

Nikdy nebudu, jako moje matka

Tamara film vypne a videokazetu strčí zpět. Cítí nevolnost. Nechci být taková, jako je ona. Už několikrát se jí matka snaží vysvětlit, že se musí přizpůsobit době, jinak nikdy nebude nic mít, jen že si vezme nějakého kašpara z nouze a pak bude zažívat jen nudu a nudu. A žena se nemá co nudit. Musí žít, musí mít všechno, na co si vzpomene a nebát se to získávat. Já jsem tě měla jako mladá holka a podívej, jak si pořád  užívám, protože to umím. Nic jsem nezmeškala. Tamara nemá ráda takové zasvěcovací řeči, myslí, že půjde na medicínu a že si vezme, koho bude mít opravdu ráda. Takový život, jaký vidí doma, nechce žít. Po tom, co shlédla tu kazetu, se jí dělá ještě víc zle. Lehne si na gauč a zavře oči. Venku zpívají ptáci a jemný vánek rozechvívá záclony. Budu vždycky upřimná k tomu, koho budu milovat, říká  si a usne. Říká to tak odhodlaně, že za nějakou dobu si na to opět vzpomene.

Zůstaly spolu samy

Každé ráno se dohadují o koupelnu. Najednou Tamara poznává, jak ji otec chybí. Ale má před maturitou, takže si někam zaleze a bude se učit, ať si matka dělá co chce. A pak ještě na zkoušky na medinu a tradáá jede se. Má to všechno v malíčku. V pátek ji matka oznamuje, že jede k sestře, ale Tamara ví, že ta sestra má slušivý knír a vadí ji, že tak lže. A ani svalem nehne. Vesele se na ni dívá a směje se.

"Mami, co myslíš, vadilo by tátovi, kdybys měla jiného chlapa?" zeptala se jen tak jakoby bez významu. Matka se na ni podívala a když viděla, že ta otázka nemá pozadí, tak pokrčila rameny.

"Asi by si toho nevšiml. Na to musí být ženská mazaná. Sakra mazaná. To víš, aby si toho lidi nevšimli."

"A co myslíš, že by udělal?"

"Nic, protože má rád pohodlí a tak radši mlčí."

Uplyne půl roku

Čas běžel jako splašený a jednoho dne přiběhla matka z práce. Že prý pojede za tátou, dostala povolení. Dokonce ji to nabídli. Prý, ze společenského hlediska. A že je to pro něho překvapení, ať mu nic neříká. Ať nic nepíše a prostě tam najednou přijede. To bude šok! Bože, co si vezmu na sebe! Musím mít alespoň troje, boty, kabelky. Tamara je už na vysoké škole, má hodně učení a samostatný byt už slíbený. Je v pohodě. Ještě se z matkou rozloučí a pak se oddává svým věcem. Týden uběhne jako voda a Tamara očekává matčin příjezd. V sobotu v noci slyší odemykat dveře a tak vstane a jde ji naproti. Zarazí se. Matka je naprosto zničená.

"Tamaro, uvař mi kafe. Musím ti něco říci."

Udělala sobě i jí a sedla si ke stolu. Zdá se ji, že matka zestárla o deset let.

"Víš proč mne tam poslali? Abych se na vlastní oči přesvědčila, že si tam našel jinou. A chce se každou cenu rozvést. Celý týden jsme to řešili. To je konec. Konec všemu."

Tamara se snaží matku utěšit. Ale tím se to ještě zhoršuje.

"Nevděčník!" křičí, " kvůli tomu, abych ho tam dostala jsem se vysp..." nedořekla. Podívala se na Tamaru a ta dělala, že to přeslechla. Rychle si dala dva prášky na uklidnění a radši šla spát. Druhý  den si vzala dovolenou, uklízela byt a hlasitě přemýšlela.

"A i kdybych měla rozvrátit nějakou rodinu, najdu si chlapa. Sama nebudu. Pomstím se mu."

Tamara mlčí a ví, že to matka udělá, je to jen otázka času, kdy se k nim nastěhuje nějaký chlápek, ale to bude zase velká výhoda, protože se urychlí její odstěhování. Rozvod proběhl celkem bez problémů, otec byl velkorysý a také Tamaře složil na knížku slušnou částku peněz. A samozřejmě, že ji bude přispívat. Jeho nová žena pochází z vlivné rodiny, takže až se vrátí, bude mít významnou pozici a tak se nemusí bát, že by ji ošidil.

A jednoho dne ...

"Tamaro, dovol, abych ti představila svého přítele," řekla matka, usmívala se jako dřív a vedle ní stál doktor Žáček, v té době odborný asistent na Lékařské fakultě. V rozpacích mu podala ruku a představila se, usmál se na ni. Byl sice o něco mladší než matka, ale to nevadilo.

"Bude mít výhodu," řekla ji, když osaměly, " kdyby ti něco nešlo. A pak mít doktora v domě."

Tamara mlčí. Ale pak se zeptá, co bude s tím stěhováním a matka hned reaguje, že to bude co nejdřív. Že je on právě v rozvodovém řízení. Tamara ví, s kým doktor Žáček chodí, měla by to říci, že je samá ženská. Ale mlčí. Mlčí i tom, že se o ni také pokoušel. Už ví, že potřebuje hlavně peníze a něco stálého. A k tomu se mu její matka hodí.

A najednou se v myšlenkách zarazí. Už přemýšlím jako oni, řekne si v duchu a je zděšená. Už znám jejich hry. Všichni se budou mít dobře a to za každou cenu. Protože ví, jak na to. Jen já budu takový outsider, který nebude mít odvahu si taky pro svůj díl štěstí sáhnout. Ví, že doktor Žáček se pohybuje mezi takovými lidmi a určitě se setkali na nějakém sedánku. Třeba hned po tom, co ji po zkoušce řekl, že se mu líbí. Platí to ještě? Za nějakou dobu se spolu setkají a on ji vezme za ruku. Ty, Tamaro, řekne ji, ty budeš vždycky žena mého života. Ale vždyť se oženíš s mou matkou, odpoví a dívá se mu do očí. A to je nějaká překážka? Směje se svým příjemným smíchem a bere ji kolem ramen. Tamara se nebrání. Usmívá se, protože ji naučili, že to tak prostě chodí. Je dospělá, za chvíli bude mít v ruce diplom. A nikdo se nic nedozví, musí se jen umět v tom chodit ... ale ještě ji nedochází, že čím člověk s jedné strany nabývá, tím také z druhé strany ztrácí. Její vysněný princ obrátil svého koně. Žít se musí, dokud to jde.

Epilog

Tamařina matka se dozvěděla, že její dcera má poměr s manželem. Vyžádala si setkání a chtěla si s ní o tom promluvit. Tamara ji zarazila v řeči. A pak pomalu řekla: Bez něho bych nedostala slušné místo ve špitále. Už je docentem a to něco znamená. Zapomeň na to a neboj se. Nic se ti nestane. Já se stejně nechci vdávat. Třeba se ho zase nabažíš a on si vezme mne. Matka ani nedýchá. Proč bych měla být lepší. než ty? Směje se Tamara. Po tomto rozhovoru matka podává návrh na rozvod. A Tamara odjíždí na zahraniční stáž do Anglie. Zařídil ji to pan docent Žáček. Zpáteční let už nevyužila. Žije tam do dnešní doby, pracuje ve výzkumu tropických chorob. Naučila se žít sama a snaží se na všechno, co bylo, zapomenout.  S matkou nemluví. A ta si žije po svém. Má se pořád dobře. Její filozofie stále platí. Pan docent se s ní usmířil a jsou z nich nejlepší přátelé. Občas si napíšeme a myslím, že je spokojená ... její otec za ní občas jezdí na návštěvu. Jednou se mi svěřila, že cítí v sobě velkou prázdnotu. Ptala jsem se ji na příčinu a ona se zamyslela - ztratila jsem příliš brzy iluze. Tak jsem to zkusila, jak to dělali oni. Bezohledně, jen brát a brát. A tak jsem taky brala. Ale nemohu říci, že bych to cítila jako výhru. Spíš něco ve mně, hluboko, umřelo. V podstatě, odpověděla jsem ji, zůstala jsi  ta hodná holka, co v tom neumí chodit, že ano? Neodpověděla mi. Asi si tu otázku musí zodpovědět sama. Třeba ji to pomůže zase to, co umřelo, vzkřísit k životu. Běh lidských životů je všelijaký. Někdy člověk udělá něco, co je úplně běžné, ale je divné, že právě jeho to nijak neobohatí. Nikdo ho neodsoudí, ani nepolituje. A třeba stále doufá, že ten její vysněný princ, tenkrát jak na gauči o něj zavadila myšlenkou se zase vrací. Chtěla přeci někoho milovat, a upřímně. A to vyžaduje jednu podmínku, že se takový člověk někde někdy objeví. Kdo ví?