Nenávist je krutá i k těm, kteří ji v sobě pěstují.

Vždycky jsem litovala lidi, kteří někomu záviděli, i když nebylo co, kteří nenáviděli z nějakých vnitřních pohnutek, protože prožívali vnitřní peklo. O tom tento článek.

Ryzí nenávist dokáže udělat ze života hotový očistec, protože je stejně tak silná a těžko zvladatelná, jako třeba žárlivost, která dokáže zničit svého nositele a toho, vůči komu je zaměřena, protože v ní hraje roli mnoho negativních hnutí, pocházejících z nedostatku něčeho, co má druhý. Závist může pocházet z nerovnosti, pocitu křivdy, která nebyla odstraněna, neuspokojivého běhu osobního života, z toho, že se nelze dopracovat k úrovni, kterou má objekt závisti, z pocitu nedostatku moci ovlivňovat pozitivně vlastní život a pocitu podřízenosti, a to všechno může vést k nenávisti.

Všechny tyto nevítané vnitřní city mohou vyplývat i z přesvědčení, že nelze dosáhnout spravedlnosti, a proto se jí musí člověk chopit sám. V II. a III, tisíciletí a dál v dějinách lidské společnosti existoval v právním řádu pojem talio - odveta. Jen jediná civilizace tento pojem neznala, Sumerové, kteří trestali vysokými pokutami útoky proti životu člověka. Ani ve staroizraelském právu nebylo dovoleno, aby byla odveta vykonána lidmi, ale přímo Bohem (oko za oko, zub za zub). Ve starořímském právu byla odveta trestně stíhána, pokud ji prováděli lidé, nikoliv stát, který se vzal po právu za poškozeného. A v současné době to podobně řeší i moderní společnosti - soudní cestou. směřující ke spravedlnosti podle zákonů a podle hodnot, které si společnost vytýčila v zákonech. Zdá se, že tu není prostor, aby jednotlivec z nenávisti mohl páchat činy, odporující nejen zákonu, ale též mravnímu cítění společnosti. Na závěr této úvahy, zabloudivší do historie, lze učinit závěr, že lidské společenství od počátku své civilizace se snažilo bránit prostředky jim dosažitelnými, aby bylo zabráněno neovladatelným pohnutkám k ničení lidských životů.      

Nenávist je  negativní, mocná, že i dokáže člověka psychicky poznamenat tak, že se s ní nevyrovná, ač by někdy chtěl ji vyrvat ze svého života. V tom je její krutost k nositeli a svou krutostí poznamenává ty, proti kterým je namířena. Těžko ji definovat. Přesto jsem se snažila najít její rozměr v Senecově díle Médeia, a to je tak ryzí dílo, že se už nenávist nedá lépe charakterizovat. V tomto dramatu se Médeia střetává se zradou svého manžela Iásona a své utrpení přiživuje, drásá si své rány a pálí veškeré mosty a pouta. Před jeho očima popraví své děti, které spolu měli a zatímco on se hroutí, ona triumfuje; Médein syndrom, jak tomu říkám, se objevuje i v naší době. Kdo by nebyl tím příběhem otřesen! Jestliže někdo tvrdí, že nenávist je silnější než láska, pak francouzský filosof Gluckmann píše, že zatímco láska je závislá, vztahuje se k něčemu, tak nenávist procházející fází bolesti nic ji nedrží a na ničem ji nezáleží.

Tak hluboce se mnou otřásl případ matky, která své nevinné děti i sebe zabila v autě nárazem do vozu. Prý šlo o rodinné spory, samozřejmě, že se věc vyšetřuje. Ani boj o moc, který není zpočátku veden přímo nenávistí, ale jeho prvotním zdrojem je třeba závist či jiné lidské pohnutky, které propadnou až dno nenávisti, nemusí být ušetřen takových fatálních konců, jak to známe z historie i ze současného veřejného života kdekoliv na světě. Nenávist, ať vznikne v rodině či společnosti  nemá logiku a ani brzdy a vždy vede, jak nás poučuje Seneca, či francouzský filosof, k destrukci a fatálním koncům.

Někdy může propuknout nenávist kvůli něčemu tak neuchopitelnému, jako je pravda. Pilát, který neměl žádný důvod nenávidět Ježíše, při jeho rozhovoru s ním se zeptal, co je pravda. Ježíš věděl, že pravda je Bůh. Ani dnes nedokážeme říci, co je pravda, i když, jako občané právního demokratického státu můžeme prohlásit, že pravda je v zákonech a v pilířích demokracie, která od počátku svého vzniku, hluboko v antických dějinách, v sebe věřila, i když o ní její strůjci zapochybovali. A Sokrates, o němž víme tak málo, a nebýt Platóna, toho famózního filosofa, bychom nikdy nepochopili, že chtěl sám Sokrates změnit společnost, aby sama sebe neohrožovala. Udali ho antičtí občané z nenávisti, a aby ji skryli, tak ho obvinili z bezbožnosti, což byl čin, který se odsuzoval smrtí. Když jsem spis, který se jmenuje Faidón, četla, říkala jsem si v duchu, zda nejsme někdy podobní těm řevnivým athénským občanům.

 Závěrem bych svou úvahu ukončila tím, že je mezi námi mnoho negativních vztahů, ať jsou ještě omluvitelné a třeba i pochopitelné, či již přetékají do pekel nenávisti. Česká společnost má za sebou více než tisíciletou historii a co je v ní ryzího, je cesta ke spravedlnosti, rovnosti a touze po blahobytu. Je to naše historická cesta. Své státní svátky věnujme k zamyšlení nad dějinami, které nás obdarovali zkušeností a přítomností, v které prožíváme své současné životy, které bychom neměli zatěžovat negativními pocity, ale k pohledu do budoucnosti v tomto rozkolísaném světě hledajícím také pravdu o sobě.