Nejsem vinen, věřte mi! - část 1

Povídka je z reálného prostředí. Jména jsou fiktivní. Hlavní hrdina, lékař, zažívá dramatické chvíle, které mu způsobila polovičatá práce jinak odpovědných lidí, závist k jeho postavení potažmo všeobecná nenávist ke vzdělaným lidem, malost a zákeřnost, která vyplývá z nemravných mezilidských vztahů, skrytá xenofobie vůči paní domácí Frankové a nepřejícnosti. Tam, kde zákony nemohou udělat svou práci je těžko se bránit a doktor Jeřábek přesto věří ve spravedlnost. Lidé kolem něho to ví a tím snadněji s ním mohou manipulovat, Vždyť pan doktor, myslí si, vůbec nechápe, kde žije. Takový naivka! Je to ta pravá oběť! Ale čest jiného člověka,advokáta, který se právě stěhuje do městečka, aby si otevřel praxi, je také v sázce. Je tu ještě příliš krátce, aby nám tady mluvil do našich věcí, myslí si lidé. Pro svou povídku jsem vybrala profese, které svou povahou ostře konturují celou situaci.

V srpnu přibyl do městečka nový advokát. Nekoupil si však byt, ale obstaral si slušný nájemní byt. S okny do zahrady, s vyhlídkou na mírně zvlněné kopce, kterou mu trochu znesnadňovaly vzrostlé stromy na zahradě. Ale musel ocenit, že když ráno otevře okno, tak mu hraje celá božská filharmonie ptáčků, kteří už od svítání si něco povídají. Nejdříve šeptem, ale jak slunce vystupuje výše, tak jsou hlasitější a hlasitější.

Paní bytná čeká na svého nájemníka v hlubokém rozjímání o životě

Budoucí bytná, paní Gisela Franková, právě větrá přikrývky a pozoruje náměstí. Zrovna otvírají řeznictví a pekařství. Je šest hodin ráno! V osm má přijet ten doktůrek. Abych radši napekla něco domácího, říká si. Takový vytáhlý mladík, ten toho asi spořádá. No, do kapsy nemá určitě hluboko, mudruje paní bytná. Asi se s ním dohodnu, že mu budu vařit i obědy. Kdepak, aby jedl „U Ryšánků“, to bychom zase byli bez advokáta. Její myšlenky se obrací ke starému doktorovi Přidalovi. Chudák! Pořád si naříkal na žaludek, pil různé lektvary a nakonec z toho byl rak. Všichni ho oplakali. A jak mu krásně hráli, povzdechla si a dlaní pleskala po přikrývkách, povlečených naškrobenými bílými povlaky. Kdepak barevné! Když je poprvé vytáhla, tak ji ženské pomlouvaly. No jo, milostpaní, nechce se ji prát. Přemáchne je, pověsí a už povléká. Je potřeba se přizpůsobit, mudruje paní Franková, které říkají Němkyně, aby člověk na sebe zbytečně neupozorňoval. A pokračuje dál ve svých úvahách, když opírá bílé polštáře o rámy. A ten náš doktor, ten šel do roka za ním. Hrávali spolu kulečník, karty, chvíli se hádali, pak se zase udobřili, ale lidi je měli rádi. Kde jsou ty časy! Ten Jeřábek je takový ňouma! Každému sice vychází vstříc, je to hodný chlap, ale s člověkem řádně nepromluví, nepobeseduje. Každého vyšetří, strčí mu recept a … další. Kam spěchá? Rodinu nemá, do společnosti nechodí. Co vlastně pořád dělá, když mu skončí služba? Ve špitále slouží dvakrát týdně, bere noční. A asi za slušné příplatky. Každý je potřebný, to se nedá nic dělat.   A ta je matka, to je taky taková uzavřená osoba. Pozdraví, usměje se a jde dál. Nepustí ze sebe nic. A člověk by si rád popovídal, co je nového, jak na zahradě, jen tak, aby řeč nestála.  A to jeho oblékání a účes. Co já pamatuji doktory, chodili vždycky na krátko. Sice mu to sluší, ale nehledí, co tomu řeknou lidi.  Stejně jak nový advokát. To je to samý.  Jó, mládí. Ale hlavně, že má něco v hlavě. Dokončila své úvahy hlubokým povzdechem a šla zadělat na těsto.

Po dlouhé době konečně sám

Přesně v osm hodin se ozval zvonek. Paní Gisela si umyla ruce, uhladila si zástěru a běžela otevřít. Už ho z dálky poznávala.

„To jsem ráda, měla jsem obavy, že se zpozdíte, právě stavím na oběd,“ říkala rychle a on se usmál.

„Nerad bych váš obtěžoval s vařením. Ale když nabízíte, rád přijmu. Už jsem nejedl domácí jídlo asi pět let.“

„Však se na všem domluvíme,“ řekla a v duchu se musela pochválit, že to tak pěkně odhadla. Zavedla ho do pokoje, který byl vzorně uklizený, ukázala mu i příslušenství a nechala ho samotného. Přistoupil k oknu a zaposlouchal se do ptačího zpěvu.

A už se mu rýsuje jistá kauza, o které však ještě neví

Zatímco stál u okna a pozoroval okolí, nedaleko se strhlo neštěstí, Zatím bylo uzavřeno mezi mohutné zdi městské nemocnice a někteří by byli radši, kdyby se z nich nikdy nedostala o tom žádná informace.

Starosta má velké dilema

Kdyby totiž měl okna s vyhlídkou na náměstí, určitě by viděl, jak napříč náměstím směrem k radnici běží tajemník Městského úřadu, celý upocený, aby panu starostovi hned z první roky donesl, co se stalo na interně. Starosta nemá v lásce doktora Jeřábka a už několikrát nahlas, před tajemníkem, přemýšlel, jak ho vystrnadit. Lidé si na něho chodí stěžovat. A starosta nepřemýšlí, zda ty stížnosti jsou oprávněné nebo ne. Stačí, že ho s tím stále zdržují od jiné práce. Chtěl na jeho místo někoho jiného, víme, syna Inženýra Hrabáka, ten se nestydí pustit sem tam nějakou tu korunu. Nakonec ho donutili, aby vzal Jeřábka. Prý je velký odborník, zvládne všechno sám a umí si práci zorganizovat, To jo, ale taky musí být víc k lidem. Třeba, když tam přišel na vyšetření, pozdravil ho, vyšetřil, napsal papíry a řekl na shledanou. A přitom ví, že jsem nebyl pro něho. Povýšenec jeden!

Ještě, než donesl cigaretu ke rtům, vběhl do kanceláře tajemník. Udýchaný a rozčilený. Starosta se ho lekl, protože tušil nějakou velkou nepříjemnost. A to on nerad řeší. Hned ji dá někomu na starost -. „Chci výsledky do 24 hodin,“ řekne a má na to právo.

„Doktorovi Jeřábkovi umřel pacient,“ vydechl tajemník a starosta polkl. Tak přeci, pomyslel si, někdy ten život ukáže, kdo je kdo. Tak vida. A hřebínek je na zemi, doktore s universitou a se všemi referencemi. Prý až z ministerstva. A co je mi po nějakém ministerstvu. Nemocnice je zřízena krajem a ten se mnou bude držet. Nějaký doktor je nám taky ukradený. Musíme tu mít své lidi, jinak se nikam nepohneme. Ještě si ho vychutnám a pak, no radši ještě počkám, abychom se neunáhlili.

„A kdo, proboha,“ zeptal se zvýšeným hlasem, aby zakryl jisté uspokojení.

„Nějaký bezdomovec. Vypadá to zanedbání lékařské péče,“ řekl tajemník už uklidněný starostovým výrazem.

„Ale, ale kde ho našli?“

„Policie, při noční obhlídce, v parku. Ležel pod stromem, ještě prý žil. Tak ho vzali do špitálu, vyložili ho a odjeli. Jeřábek měl zrovna službu. Sestra, co ho přijímala, nenašla u něho žádné doklady, takže ho ani nemohla zapsat. Prý se doktora Jeřábka nemohla dovolat. A tak volala vrchní sestře, co má dělat, protože nemůže zjistit, která pojišťovna bude tu péči hradit. Radily se, co s tím. Mezitím přišel prý Jeřábek, ale už bylo pozdě. Pacient zemřel během nějakého zákroku. Takže, to je všechno co vím.“

„No, moment, to je nějaké zamotané, kolegáčku. Víte to určitě? To tvrdila anebo si to domýšlíte? A ví se, kde byl Jeřábek? Proč hned nešel za pacientem?“„Jasně, že to tvrdila, byla hrozně rozčílená. V tom fofru nikdo nezjišťoval, kde zrovna je. No, kdyby přišel třeba o pět minut dřív … kdo ví. Když má službu, tak musí být stále k dispozici, ne?“ položil otázku a zadíval se starostovi do očí. Chvíli přemýšlel. Ale raději si výsledek svého přemýšlení nechal pro sebe. To se musí zjistit, aby si nepoškodil nějakou nepředložeností. Oni jsou všichni moc zbrklí a pak je ostudy, že se člověk nestačí omlouvat. Mizerná patálie, říkal si.

Ředitel nemocnice zřejmě přichází o nadějné vyhlídky

Noviny se toho chytly dřív, kupodivu, než stačila nemocnice zareagovat a cokoliv prošetřit. Ráno bylo všem oznámeno, že doktor Jeřábek neposkytl řádné a včasné ošetření, ač měl službu a noční příjem.

V tu dobu už letěl přes náměstí k řediteli nemocnice mladý a flexibilní právník Mgr. Hruška, aby rychle a hlavně konstruktivně poradil, co s tím. Ředitel netrpělivě mávl rukou a zahnal Mgr. Hrušku zase za dveře.

Nyní stačila náhodná smrt neznámého člověka, aby znovu rozčeřila klidné vody jinak tak klidného pohraničního městečka, plného "slušných a poctivých lidí", kteří tu žijí generace po generaci. Mnoho lidí nemělo tušení, co za tím vším vězí. Bylo to jasné, Jeřábkovi exnul pacient, o kterého se měl postarat. Za to je přeci placený. Na to přeci študoval, myslí si lidi. Protože ten, kdo zemřel doktorovi Jeřábkovi na stole, aniž to mohl kdy tušit, vlastně rozjel vysokou hru, v které byly v sázce hlavy různých lidí. A zatímco tělo oběti vychládá bez zájmu, valného zájmu rozčilené veřejnosti, upínají pozornost na další osudy obecně neoblíbeného lékaře, a tak se rozjíždí  i vysoká hra o jeho hlavu. Zatím nikdo nezjišťuje a ani se nezajímá o příčinu smrti toho ubožáka, jeho tělo zatím chladne na oddělení patologie. Pitva, která by měla zjistit příčinu úmrtí, ještě nebyla nařízena.

Pokračování