Národ: Na český lid je třeba nahlížet jinak ...

Jak jsem už několikrát řekla, miluji české dějiny, a proto si z nich beru také příklad. Proto se nehrnu do politiky a po ničem takovém ani netoužím. Dnes i příští dny bude národ truchlit. A není to přetvářka ...

Na Rudolfa II. také nadávali ...

Pokud se kdo zajímá  o hodně důležitou postavu českých národních dějin a dějin tvorby politiky v Evropě, ale i v Českých zemích, málokdo vzpomene na císaře a českého krále Rudolfa Habsburského. Na člověka, který neměl rád rozpory a zajímal se o duchovní proud v Evropě. Když více historiků ho bude charakterizovat jako podívína, pak si všichni lidé, i do budoucna řekne, byl to podívín. Ale mezi ostatními příslušníky svého rodu byl skutečně výjimkou. Byl to však člověk slabý, trpěl nejen vlastním prostředím, z kterého vzešel, protože byl "předurčen" a tak se s ním také zacházelo, ale jeho jakásí revolta proti svému panujícímu rodu, kterou projevil podepsáním svého Majestátu českým prostestantským stavům, byla osudná jemu i českým stavům zároveň. Nepochopili, jak Rudolf, tak i sbor stavů sám,  jaká dobře manažovaná moc proti nim stojí. Šlo především o peníze a ty stavové neměli. A tak ještě před osudnou bitvou na Bílé hoře, které se tento panovník naštěstí nedožil, si již dělili vítězové Kristův oděv pod křížem, na kterém byly přibity všechny naděje, A na smrtelné posteli Rudolf II. prozřel a pochopil, že pro něho nic dobrého připraveno nebylo. Byl cizinec, ne našinec ...

Jiráskova klišé a jaký je český lid

Rozhodně, český národ nebyl nikdy nebyl žádný beránek a pokorná holubice. Jistě byl a zůstává rázovitým lidem. A když za někým jde s pokorou, tak jde po cestě, ke které je předurčen a vyvolen. A to splnil nejen Mistr Jan Hus, ale i jeho současníci, jejichž díla zapadla do zapomění, ale v nich tkví to poselství, z kterého čerpala i pobělohorská elita v emigraci. Aloise Jiráska jsem četla, vážím si jeho díla, ale chybí mi v nich poslání a syrovost reality. Někdy si myslím, že jsou příliš starozákonní a archetypy nic zvláštního nevypovídají. Ale protože už nikdy nikdo nenapíše takové dílo, které by zobrazovalo na pozadí dějin stav mysli českých lidí, zůstane uloženo v knihovnách skalních Čechů jako památka na jeden pokus o získání sebedůvěry. Do dějin se vlomily také jiní a obraceli je a převraceli je, aby našli jakousi definici pro to, co jsou Češi, jakou mají úlohu a jak se ve světě projevuje jejich historická tvář. Masaryk to říkal ve svých dílech, ale kdo jim rozumí? Je to řeč, která má silný českobratrský přídech a tomu se Čechové vzdálili. Potřebovali vzápětí přežít, ideály proto stranou. A dobře ví, že vracet se nemá cenu. Jde přeci i milóny lidí, ne o úzkou elitní skupinu!

Truchlení Čechů je vážná věc

Je to těžké definovat, musí se to cítit v srdci a v duši a musí se to chápat v takových dobách, kdy se sejdou, aby něco důležitého projevili. A já věřím, že nyní mnoho lidí truchlí společně. Jinak by je ani nenapadlo vytáhnout paty ze svých domovů a k něčemu se angažovat. A odmítám názor, ať ho řekl kdokoli, že je to divadlo. Je to český smutek, česká duše, v které zní hymny staletí, a proto nejen před rakví, ale také před truchlícím národem by se měl kde kdo poklonit a já tak činím. A cítím, že si něco myslí. Že něco vážného symbolizují a signalizují. A nebude jim lehko, až odstoupí z funkce Václav Klaus, který lecos pochopil, byť je takovým skalním pragmatikem. Jeho příklon k duchu národu byl sice nenápadný, ale lecsos změnil a přibrzdil.

Co z toho vyplývá?

Kam dohlédnete, do jakého chcete období dějin českého národa, tak vás trkne jeden proud: spravedlnost, rovnost, víra. Ovšem, není to náboženské myšlení, protože pod pojem víra se dá přiřadit mnoho přání a skutků. Český národ pociťoval svou svébytnost a nešel tupě za cíli jiných mocností. A protože byl nepočetný a neměl dost přesvědčených lidí, kteří lavírovali mezi vlastním prospěchem a prospěchem celku, nebyl ani zvlášť úspěšný. A já bych se držela té jedinečnosti! Je to odvěká touha, která se projevuje i nyní, nad rakví pana Václava Havla, která se projevuje mlčky. Nad ní totiž stojí ty duchovní dějiny stále pokračující, prožité, tušené, nevyslovené.

Doufejme, že nebude v brzké době žádná taková příležitost, aby se národ český scházel v slzách, ale že bude příležitost, aby se sešel nad radostnějšími událostmi. A nebo s tou svou hrozící pěstí. Čechům chybí člověk, který by s nimi byl srostlý a dokázal je umravnit a spojit. Všichni, kteří tu dosud příliš neuspěli, mají svou zkušenost, která je obsažena v historických statích. Je třeba to studovat stejně bedlivě, jako jiné obory. A na to nestačí být pouze teologem, sociologem, právníkem či jiným expertem. Měl by být vším, ale hlavně symbolem, standardou, člověkem, kterého si všichni budou vážit, i když budou nadávat. Bůh s Vámi, lidé.