Můj rozmarný Bůh. Část 4 - Angelo

Už dlouho vím, že není nic předurčeno, že mnoho věcí v lidském životě je dílem náhody. V čase, jak jej vnímáme je všechno pomíjivé, takže i ošklivé zážitky, pokud je ustojíme, se mohou měnit na vzpomínky, v nichž se vytrácí všechno zlé a krásné zážitky zůstávají v mysli, někde zasuté a mají zvláštní význam. A člověk by se měl snažit si je zapamatovat, aby si je mohl vybavovat. Mají totiž velkou moc ...

Zvláštní zážitek z dětství

Jednou, jako dítě,  jsem šla s babičkou na ranní, Bylo to jaře. Všechno krásně kvetlo a ptáci zpívali ve stromech. Kostel, do kterého babička chodila, byl obklopen vysokými stromy a před ním stávala kašna. To bylo ráno! Vešli jsme do kostelíka a před mší se ženy modlily nahlas: "Zdrávas Maria, milosti jsi plná, Pán s Tebou, požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého je Ježíš ..." Taková zvláštní atmosféra! Jen jeden okamžik jsem cítila zvláštnost toho okamžiku, kdy mne zaplavil klid, úžasný, radostný klid a celý den byl jiskřivý a neobyčejný ...

Uběhlo pár let ...

Pracovala jsem tehdy v jedné arabské zemi. Byla válka. Bydleli jsme v nízkých domech, které obklopovaly nízké eukalypty, trávníky a keře a také - protiletecké kryty. Už se stmívalo, proto cesty ozařovalo osvětlení. Byla jsem na půli cesty, když se najednou rozječely sirény. A všechno zhaslo. Myslím, že nikdo nepochybuje o tom, že jsem dostala strach! V té tmě jsem si vůbec nedokázala vybavit, kde je  nejbližší kryt. Sedla jsem si pod strom, jehož větve visely dolů, skrčila kolena a přitiskla na ně čelo. Zhluboka jsem dýchala a cítila jsem, jak mne tísní strach, neurčitý, těžký strach. Nemohla jsem se mu ubránit, i když jsem věděla, že mi tedy k ničemu neposlouží. A sirény stále ječely. A pak se jejich zvuk jakoby vzdaloval a moji mysl zaplavila vzpomínka na ten malý kostelíček, obklopený stromy, ozářený sluncem a ten zážitek hlubokého klidu. Vzpomínka zcela ovládla mou mysl a já si chtěla co nejdéle podržet. Byla jsem daleko od domova a všechno bylo jako sen, který může propadnout do temnoty zapomnění. A já se o ten sen strachovala!

"Co tady děláte?"

Vytrhlo mne to z toho hlubokého rozjímání a já si uvědomila, že na mne někdo mluví italsky. Sice jsem mu rozuměla, ale nemohla jsem se rozpomenout na žádnou frázi, abych odpověděla. Jen jsem zvedla hlavu a poblíž stál muž, nemohla jsem v té tmě rozeznat jeho tvář. Sirény utichly a odkudsi se ozvaly zvuky vojenských letadel z nepřátelské země, které nízkými průlety vytvářely dost nebezpečné tlakové vlny. Ten muž si sedl vedle mne a objal mne kolem ramen. A jak se letadla začala blížit, strhl mne k zemi. Zacpala jsem si uši, protože ten hluk motorů byl hrozný! Ale i v tom kraválu jsem slyšela, protože jsme leželi velmi blízko sebe, jak šeptá : Santa Maria, piena di grazia., Il Signore è con te, Tu sei benedetta fra le donne e benedetto è il frutto del tuo seno, Gesù..." A pak všechno utichlo, sirény odhoukaly konec poplachu a rozsvítila se světla. Pomohl mi vstát. Představil se mi, řekl mi, že pochází z Říma a já zase jsem se představila, podali jsme si ruce a zřejmě druhý den odjel, protože jsem ho už do konce pobytu nepotkala. Lidé tam stále přijížděli a odjížděli, většinou to byli inspektoři, kteří kontrolovali stavbu. Jen vím, že se jmenoval křestním jménem Angelo ...

V životě je mnoho náhod. Nic není předem předurčeno. Člověk prochází těmi náhodami jako velkým domem, v němž každá místnost je jiná, neopakovatelná V podstatě se cítí sám, když se ocitne v nebezpečí, anebo ho potká velká radost. Nemusí věřit v nic a nikomu. Ale já věřím ...