Můj rozmarný Bůh. Část 3 - Vzpomínky a rozpravy

Často si vzpomínám, kdy asi můj rozmarný Bůh začal se mnou komunikovat. Asi, když máma neměla čas a já jsem si sama hrála v trávě s pampeliškami. Na to si pamatuji celkem dobře. Dodnes mi vůně květů pampelišek připomíná dětství. A taky v době, kdy jsem neměla možnost poslouchat hudbu a zpívat ...  Můj životní příběh.

Hudebníci! A mne nenaučili zpívat ...

V raném dětství všechny děti učí zpívat rodiče, babičky. Mí rodiče i prarodiče  ovládali hru na housle, babička dokonce hrála na citeru a zpívali, dokonce můj strýc byl operní pěvec, teta učitelka na základní škole. Maminka se v mládí kamarádila s Jiřím Šlitrem ... no prostě, hudby plný dům ... a já? Neuměla jsem ani zazpívat Kočka leze dírou, pes oknem - hudební hluch jak poleno. A víte, oni se chvíli asi snažili a pak to asi vzdali. Protože jsem po nemoci na krátkou dobu ohluchla a nikdo mne nechtěl asi trápit hlukem. Sluch jsem sice nabyla, ale dodnes nemám ráda hluk, moc mi vadí. Nuže, začala jsem chodit do školy a když paní učitelka chtěla, abych zazpívala, tak mne brzy zarazila a zkoumavě se na mne podívala. Děti se smály a  já se styděla. A doma pořád dumali, jak je to možné, jak je to možné ... všichni takoví nadaní a já ... no, potěš pánbůh. A dokonce jsem se nenaučila ani kreslit a ve škole jsem měla velké problémy v hodinách kreslení, nikdo neměl ponětí, v jakém slohu maluji. Ale protože jsem měla pořád jedničky, tak nade mnou přimhuřovali oko a k ničemu mne nenutili. A tak jsem si to zkoušela sama. Na půdě, odkud mne nikdo nemohl slyšet ... tedy z lidí ... ale slyšel mne asi můj rozmarný Bůh a zacpával si uši ...

U táboráku jsem leda mohla mlčet

A všichni zpívali - Táboráku plápolej, Niagaru, všechny ty krásné písničky a já mohla leda mlčet. Nechytala jsem se. Ale touhu, tu jsem měla, chyběla mi odvaha, když se mi všichni smáli. A tak jsem si pouštěla desky, které měl dědeček schované, staré písně, ze Španělska, na ty si nejvíc vzpomínám.

http://www.youtube.com/watch?v=M_T2x5SxauM&feature=related

A tato píseň mi nejvíce učarovala. A bylo mi líto, že jsem si ji nemohla zazpívat...

A pak přišla střední škola ...

První ročník humanitního gymnasia. Deskriptivní geometrie byla nepovinným předmětem a já jsem měla ještě jednu volbu - hudební výchovu. Koutkem oka jsem zahlédla vysokého, suchého pána, pana profesora, který na první pohled signalizoval, že s ním není legrace. Zvážila jsem, že je lepší se ztrapňovat  v deskriptivě, než ukazovat můj antitalent na hudbu. A myslím, si, že tehdy můj rozmarný Bůh bouchl do pomyslného stolu, protože měl už dost té mé nenaplněné touhy, slz a neschopnosti zazpívat jednoduchou písničku. A tak se stalo  ...

Slečno, vy se deskriptivu nenaučíte, běžte do zpěvu...

Poradil mi pan profesor, když viděl můj výkon v podobě válce v krychli nebo co to mělo být. A tak jsem sebrala odvahu a šla jsem do kabinetu za panem profesorem hudby. Měl v ruce zrovna housle, když jsem na jeho výzvu vešla dovnitř. Vyklopila jsem mu upřímně můj problém se slzami na krajíčku.

"Tak to zkusíme ne? Třeba to půjde. Co byste ráda zazpívala?"

A tak jsem mu to řekla.  Der Wind hat mir ein Lied erzählt. Na soprán jsem neměla ani omylem.

"Starou Habaneru? No, zkusíme to..."

A pan profesor to se mnou nevzdal. Jak taky mohl, když se do toho vložil můj rozmarný Bůh ...

"Vy jste altiska slečno. A já vás budu učit. Ne, že byste vyprodávala Lucernu, ale pro vaši radost. Uvidíte, že to půjde ...

Uběhly dva roky a já jsem pochopila, že největší štěstí, které mne kdy mohlo potkat, bylo v poznání hudby a možnosti zpívat. Byla to náhoda nebo proto, že Bůh mě už nemohl poslouchat? A nebo proto, že mi dal dar, ale nikdo před tím mi ho nepomohl rozvíjet.

A pak už nebylo nic těžkého ...

Našla jsem sebedůvěru, protože jsem se naučila být vytrvalá a pilná, když mi něco hned nešlo. Jdu sice mnoha lidem pořádně na nervy, ale oni to nechápou, protože se narodili s darem a mohli ho používat. Já jsem ho musela hledat a pochopit. A v tom je ten rozdíl.  A tak mi takové věci dělají radost.

Epilog

Naučila jsem se hrát na klavír. Bylo to pro mne velmi těžké, ze začátku. Můj syn se narodil s velkým talentem, ale na klavír jsem ho nikdy nepřiměla hrát a zpívat ... prosím tě, mami na co? A tak můj rozmarný  Bůh nad ním mávl rukou a dal mu dar ... učí se snadno cizí jazyky. Není to hlučné a nepřináší to takový smutek. Hudbu si, nevím proč, poslouchá potajmu a zásadně se mnou o ní nediskutuje. Proč, nevím ... to je tajemství mezi ním a jím. Asi, nevím ...