Mravní hodnoty: Je liberalismus bez hodnot?

Ve světle norské tragierie si kladu fundamentální otázku, zda je moderní liberalismus zbavený základních hodnot a zda bude liberální svět hodnoty hledat pro větší bezpečnost a duševní rovnováhu lidí. Kolem těchto otázek chodíme jako kocouři kolem horké kaše. O morálce neradi hovoříme, protože se nám zdá svazující pro ideu rozepjatých křídel svobody, která je základem liberalismu. Spíš si klaďme otázku, kde základy k etickému postoji k životu můžeme nacházet. Evropa zavrhla původ své kultury, který můžeme spatřovat v řecké filozofii a i konečně v křesťanství, které většina lidí vidí v působení církví. Ale většina Evropanů přijala sekularizaci a tím odvrhla i ty lidské hodnoty, na kterých původně svou civilizaci od počátku stavěla. Je třeba hledat kompromis. Samozřejmě, že lidé po etice volají, protože se jim zdá svět, v kterém žijeme nebezpečný, neharmonický a lidé se cítí být vydáni všanc mechanismům jednání, chování a konání, které se odrážejí od způsobu konzumního života, který však vybírá své daně v podobě absence hranic možného chování, konání a jednání, absence přijetí nebo zavrhování nejrůznějších idejí, které se pohybují mezi extrémy, ale nenacházejí přiměřenou rovnováhu, v níž by byli lidé spokojeni, citíli se bezpečně a nacházeli v ní svou harmonii, která je přírodě obecně přirozená.

Možná, že problém je jen v mylném výkladu

Demokracie je pro dospělé lidi, u kterých se dá předpokládat, že jsou vyzrálí a jsou schopni přijmout dar svobody, která je jim nabízena. Ale současně ve společnosti existují lidé, kteří jsou neradi omezováni a také neuznávají možnost nebo nutnost sebeomezování a svou svobodu, na kterou mají plné právo berou jako nárok na jakékoliv jednání, konání a chování, které je sice v mezích zákona, ale přitom z určitého pohledu nemusí být vnímáno jako etické a také neohrožující. Zákony se etikou nemohou zaobírat, protože etika jsou nepsaná pravidla, u kterých se předpokládá, že je moderní a zralá osobnost zařazuje do svého osobního systému hodnot a tak se to zdá samozřejmé, že lidé požívají svou svobodu neomezeně, ovšem v intencích platného práva, které je v zájmu všech upraveno do procesů a pravidel a diktováno státní vůlí. Svoboda trhu však považuje právo za svazující a tak se setkáváme s pravidly, které jsou sice zákony dány, ale které mají tzv. dispozitivní charakater, v jehož rámci se může člověk rozhodnout, na své riziko a za předpokládaných znalostí a odpovědností za své jednání, konání a chování, jak se smí od daného psaného pravidla odchýlit, ale v rámci pravidel. To znamená, že tu jsou hranice, které, když překročí, může se dopustit protiprávního jednání až trestného činu. Tedy, zjednodušeně řečeno, člověk si nemůže dělat co chce, jednat jak chce, chovat se jak chce a ohrožovat společnost. Na jedné straně stojí svoboda, na druhé straně stojí otázka schopnosti sebeomezování na základě vlastního rozhodnutí o vlastních hodnotách, které člověk přijímá zkušeností, výchovou i nastavením svého bytostného života ve svůj prospěch, aby uspěl. Protože celý systém je postaven, podle mého soudu, na úspěšném způsobu života ve zdánlivě neomezeném prostředí.

Rovnováha, odpovědnost a etika

Stát prostřednictvím svých orgánů, za kterými musíme vidět i lidské bytosti nejrůznějším způsobem naladěné, je povinen chránit státní území, občany i zákonnost, protože stát je stejně vázán zákony jako občané. A samozřejmě, že je nutné stále střežit tuto velmi citlivou rovnováhu a přesně vědět, co je možné a co možné není, aby nebyly porušovány svobody jednotlivců, celého státu a chování, konání a jednání nesmí být protiprávní až trestné. Je však nutné počítat s tím, že ve společnosti je spektrum nejrůznějších tendencí i názorů, které mohou vyústit i v ohrožení rovnováhy společnosti, která se vlivem nejrůznějších situací může vychylovat k tomu či onomu modelu, který se jí nabízí, pokud se cítí ohrožena ve svých zájmech a právech.

... lidé v osidlech

Mohli jsme to názorně vidět v období tvorby reformních zákonů. Myslím, že v té době, kdy lidé, kteří reformy tvořili, velmi rozjitřili společnost, která se začala radikalizovat, což byla těžká chyba, protože některé výroky byly mírně řečeno neuvážené a chyběla citelně rozumná komunikace, spuštění široké debaty o krocích, které vláda hodlala učinit a lidé se začali obávat, že neudrží svůj životní standard a začali se bránit i v době, kdy to bylo pouze hypoteticky naznačováno. Není divu, že se citili být omezováni radikálními řešeními, které mohly jinak v klidu probíhat v normálním vývoji po celé roky až k cíli, kterým není nic menšího, než změna chápání sebeomezování a aktivního přístupu k životu. To znamená, převzít svůj život do vlastních rukou.

... je třeba každého považovat za rovnoprávného člověka

Ovšem, nesmí se zapomínat, že ve společnosti jsou i skupiny lidí, kteří tak nemohou učinit a jsou a budou vždy závislí na pomoci druhých, což neznamená nic jiného, než etický pohled na život člověka, který, ač postižený, nemocný a neschopný se o sebe postarat požívá stejná práva, má stejné povinnosti jako zdraví a aktivní občané, až na to, že je třeba zohlednit jeho sociální stav, do kterého se dostal vlivem mimořádných událostí ve svém osobním životě. Nejde ani o soucit, o který mnoho lidí ani nestojí, protože soucit není to pravé slovo pro projevenou společenskou solidaritu, která svými prostředky a možnostmi může těmto jedincům pomoci a nenechat je na okraji společnosti. Ovšem mnoho lidí to mohou subjektivně chápat jinak, mohou to chápat i tak, že tito lidé nejsou schopni se aktivně podílet na výdobytcích společnosti a je to jen dobrá vůle, že mohou ze společného měšce brát a nevracet. Jsou jaksi mimo tržní mechanismus poptávka - nabídka - cena. Největší problém však vidím v tom, že pokud společnost necítí nutnost solidárnosti, nemá všeobecně etický přístup a nevyznává fundamentální hodnoty, které vycházejí ze samotného pojmu lidství, lidskost, pak si sama pod sebou podřezává větev do budoucnosti. Nevytváří si dostatečné prostředky pro zachování základních hodnot a ty upadají úměrně k zvyšování egoismu, chamtivosti a neschopnosti se omezovat ve prospěch sebezáchovy.

Vyhořelost a strach

To, co se stalo v Norsku, je odraz krajní morální vyčerpanosti a existenčního strachu, který zřejmě sdílí mnoho lidí a různým způsobem ho projevuje, aniž jsou schopni chápat, že za vším stojí lidské bytosti, kteréé nějak uvažují, konají, jednají a chovají se. Tomu mechanismu, na kterém funguje evropská demokracie citelně chybí základní lidský rozměr, který je schopen od počátku zabránit tomu, aby takové podobné krajnosti  byly vyloučeny. Ale jistě, že mnozí lidé, kteří se zabývají podobnými otázkami, by se měli vyslovovat k tomu, co i ve svobodném světě mělo být zakázáno, aniž by to bylo chápáno jako porušení autonomní svobody. Za široce pojatými právy by měly jednoznačně stát i povinnosti a odpovědnosti, v jejichž důsledku bude společnost odmítat extrémy, které ji ohrožují. Čin byl dokonán, na poli zůstali mrtví a je zbytečné se dohadovat nad starými problémy, zda je možné pro krajní případy zavést absolutní tresty. Ono je už jedno, na kolik let bude pachatel odsouzen, ale není jedno, že chybí ve společnosti vědomá prevence, která už od počátku bude bránit tomu, aby takoví jedinci, kteří zdaleka nemusí být duševně vyšinutí, se k takovým krokům uchýlili. A to stejně patří k demokracii a hájení svobod. Jen je třeba jasně definovat, co to je svoboda, protože jak se zdá, stále zůstává jen vágním pojmem, s kterým si každý dělá, co uzná za vhodné.

Hlubokou soustrast rodinám obětí ...