Mezinárodní právo: O lidských právech a krizovém stavu

V našem právním řádu je celá řada zajímavých a stále platných předpisů, o kterých se málo hovoří. Nabízím nyní zákon č. 240/2000 Sb. ve znění dalších předpisů a novel.    

Tento článek má informativní povahu a přednost mají zákony, úmluvy a jiné prameny mezinárodního práva veřejného, z nichž jsem ty hlavní uvedla v článku. Cílem je obecně seznámit čtenáře s touto jinak velmi složitou problematikou, která je předmětem nejen tuzemského, ale i mezinárodního práva. 

Co zákon pokládá za krizovou situaci

Krizová situace je situací, která svým rozsahem a následky představuje hrozbu. Za určitých okolností, např. při politické nestabilitě uvnitř země může takovou hrozbu představovat i útok na vrcholného představitele státní moci, například atentátem, po němž je obvykle v zemi vyhlášen vládou výjimečný stav. Mohou i nastat situace, které spadají pod pojem „krizová situace“, při nichž je vážně narušena organizace a struktura společnosti nebo může vést až k destrukci společenského systému, ohrožuje základní společenské hodnoty, které označujeme jako veřejné statky, mající zpravidla povahu ústavně chráněných hodnot, na nich spočívá demokratický stát. Jde například o obranu státu, vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek, demokratické základy státu, morálku, veřejné zdraví nebo životní prostředí. Všechny tyto hodnoty jsou chráněny Ústavou (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., v platném znění a Listinou základních práv a svobod (Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 a čl. 1 ústavního zákona o bezpečnosti ČR (ústavní zákon č. 110/1998 Sb.)

Krizový stav a jeho znaky

Na základě právního řádu se krizové situace člení podle charakteru nebo intenzity (druhu) ohrožení dělí se tedy na vojenské a nevojenské, což má samozřejmě bezprostřední vliv na jejich řešení. Jde o intenzitu ohrožení, které nedosahuje značného rozsahu, intenzitu ohrožení, která dosahuje značného rozsahu a intenzita ohrožení, která přesahuje značný rozsah. S přihlédnutím k charakteru ohrožení se k překonání krizové situace v ČR vyhlašuje krizový stav: stav nebezpečí, nouzový stav, stav ohrožení státu a válečný stav.

Krizová opatření  

Vyhlášení krizového stavu je právním titulem pro orgány veřejné moci, na jehož základě jsou oprávněny činit krizová opatření – buď výjimečná, nebo až mimořádná. Právní řád ČR krizová opatření nařizovaná orgány veřejné moci neoznačuje jednotně, ale užívá pro ně označení jako „mimořádná opatření“ (branná legislativa), krizová opatření (krizová legislativa) nebo regulační opatření podle zákona č. 241/2000 Sb. A společným jmenovatelem krizových opatření je zásah orgánů veřejné moci do práv a svobod jednotlivců, které mají podobu uložení konkrétních povinností, kterým se musí státní občané a i cizinci podřídit.  Pro státní občany tato povinnost vyplývá z institutu státního občanství a pro cizince vyplývá ze zásady svrchovanosti státu, na jehož území se nacházejí, přičemž hostitelský stát je povinen respektovat státní občanství cizince, tím se myslí jeho povinnost věrnosti k domovskému státu.   

Ochrana ústavních hodnot prostřednictvím krizových opatření, jimiž se omezují práva a svobody a ukládají se konkrétní povinnosti, je jevem obvyklým. Jednou ze základních povinností státu je zajištění bezpečnosti státního území a všech subjektů, které se na jeho území nacházejí. Proto je v okamžiku ohrožení stát prostřednictvím orgánů veřejné moci oprávněn užít krizová opatření, jejichž prostřednictvím má být ohrožení překonáno nebo odvráceno. K tomu též nález Ústavního soudu ČR č. 322/2001 Sb.

Derogace (suspenze) lidských práv

Nezbytnou a podstatnou součástí systému krizového řízení státu je možnost omezení práv a svobod jednotlivců a ukládání povinností. Prostřednictvím systému krizového řízení státu se zabezpečuje příprava na krizové situace a jejich řešení, přičemž prostředky a opatření systému krizového řízení státu jsou legislativně upraveny právním řádem. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLPS), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (MPOPP), či Evropská sociální charta obsahuje derogační ustanovení, která umožňují smluvním stranám za určitých podmínek odstoupit od dobrovolně přijatých závazků (čl. 15 EÚLPS, čl. 4 MPOPP a čl. 30 ESCH). Přesto ale je pojem derogace zasažený pojmem omezení (suspenze), protože odstoupení musí odpovídat potřebám či aituaci, která vykazuje naléhavost, To souvisí s rozsahem výkonu práv a svobod, který je v uvedených smluvích dokumentech uveden a k němuž se smluvní strany zavázaly. Tuzemský právní řád nečiní žádný rozdíl mezi derogací a suspenzí (omezením). Dříve používaný pojem suspenze (derogace) byl nahrazen pojmem „omezení“.

Ústavní předpisy stanoví tyto principy omezení práv a svobod a ukládání povinnosti ve smyslu principu legality (omezení musí být stanoveno zákonem), legitimity (omezení práv a svobod a ukládání povinností musí směřovat k odvrácení nebezpečí atd.), subsidiarity, (omezení lze zavést jen v té míře, která je nezbytná k odvrácení hrozby krizové situace), zákaz diskriminace (omezovat práva a svobody nelze za krizových stavu bez přijatelného důvodu pole rozdílu pohlaví, věků, zdravotního stavu atp.), dočasnosti (omezovat práva a svobody, ukládat povinnosti je možné jen za krizové situace – od vyhlášení krizového stavu do jeho ukončení)a principu respektování mezinárodních smluvních závazků (omezit nelze práva a svobody, u nichž to vylučují mezinárodní smlouvy, kterými je ČR vázána, například jde o Všeobecnou deklaraci lidských práv.

Práva podléhající omezením

Krizový zákon v ust. § 5 stanoví taxativní výčet práva svobod, které podléhají derogaci, v ust. § 6 a 7 stanoví pak rozsahu jejich omezení, jakož i ukládání povinností. Právo na stávku, kromě Listiny také obsahuje Zákon k kolektivním vyjednávání v souvislosti se stávkou ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, a v souladu s tím hovoří o této problematice i ESCH.

Omezení základních práv a svobod a uložení povinností je veřejná moc oprávněna nařídit též cizím státním příslušníkům, kteří se nacházejí v její jurisdikci Takovéto oprávnění veřejné moci souvisí s tzv územní výsostí a svrchovanosti státu, na jejímž základě všechny fyzické a právnické osoby, jakož i věci, které se nacházejí v daném okamžiku na státním území, podléhají moci teritoriálního státu.

Euronovela Ústavy ČR

V roce 2001 Parlament ČR přijal ústavní zákon č. 395/2001 Sb., který stanoví pravidla aplikace mezinárodního práva v právním řádu ČR. V podstatě se jedná o kogentní normy mezinárodního práva obyčejového charakteru, které musí všechny státy za všech okolností respektovat, a jejichž nedodržování může vést ke vzniku mezinárodní odpovědnosti. Zdroj mezinárodních závazků státu jsou nejen smlouvy, jimiž je stát vázán, ale i jiné zdroje, kterým je mezinárodního právo obyčejové.

Zdroje: kromě v článku zvýrazněných dokumentů:

Potočný,  M,  Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 2. Doplněné vydání. C.H. Beck 1999.

Pavlíček, V. a kol.: Transformace ústavních systémů zemí střední a východní Evropy. Sborník statí a texty ústav – I. Část. 1998

Klokočka, V., Wagnerová, E. Ústavy států Evropské unie, Linde Praha, 1997.

Sudre, F. Mezinárodní evropské právo lidských práv, MU Brno, 1997

Malenovský, J. Mezinárodní právo veřejné – A poměr k jiným právním systémům, obecná část, 6. vydání. Praha: Doplněk, 2014

Ivčič, M. Horizontální působení základních práva zakotvených v mezinárodních smlouvách. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/mezin_smlouvy/Ivicic_Marek__1286_.pdf. [cit. 31.7.2016]

Knob, M, Základní lidská práva a svobody a jejich procesní ochrana, Diplomová práce 2005/2006. Dostupné z : http://is.muni.cz/th/61329/pravf_m/Diplom.pr..pdf. [cit. 31.7.2016]

Uvedené zákony v článku jsou platné k dnešnímu dni