Martin a Liliana - část 12.

Je neděle, pozdní odpoledne. Z otevřených oken protějšího domu je slyšet cinkot nádobí. Pomalu a se probírá ve svých myšlenkách a třídí je na potřebné a nepotřebné. A z těch nepotřebných, ještě na ty, které už nechce nikdy mít.

Páni, já nevím, co s tím vším budu dělat,“ říká si a pochází po místnosti. Myslí na Martina. Dokáže si vybavit jeho oči, úsměv a jemné odstíny nálad, které přecházejí tváří jako mračna letním dnem. Zneklidňuje ji to! Protože si myslí, že není správné v takové situaci, do jaké se náhodou dostala, se tak rychle zamilovat. Nyní, když je opět sama, může o tom všem s odstupem přemýšlet.  Ale předem ví, že ta „pro“ budou převažovat. Jednak zápasí s přesvědčením, že má, po tom všem, co prožila, právo na lásku a současně s pochybnostmi, zda jde o lásku.

V pokoji začalo být dusno. Vyndala si z kabelky cigarety, otevřela okno a zapálila si. Uvažuje, co bude dělat dál.

Vdechuje kouř a vypouští ho do vzduchu. Sleduje jeho stoupání v téměř bezvětrném večeru. Obloha se pomalu temní a v oknech protějšího domu se rozsvěcují světla. Pozoruje stíny, jak přebíhají sem a tam, a nějaká dvojice se přibližuje k oknu a objímá se. Muž líbá ženu do vlasů a ona mu klade ruce kolem krku.

¦

Krásný obraz, který ji současně i zabolel.

Stáhne žaluzie a tak se oddělí od vnějšího světa. Je zase ve svém pokoji, sama, mezi důvěrně známými věcmi, které ji poskytují bezpečí a klid.

„Zamilovala jsem se,“ říká Leovi, „co tomu říkáš?“

Tentokrát ji netrápí pocit, že se zpronevěřuje. Leo je minulost a nechce už na to myslet.

„To je už osud,“ šeptá si, protože ještě neví, jestli je to dobře anebo špatně.

Sny jsou krásná věc, ale realita může být zlá. Třeba to není tak, jak si teď myslí a zítra se všechno obrátí nebo zmizí, stejně jako zmizel Leo, anebo ten druhý.

„Ať se stane, co se stane, alespoň mám v sobě vzpomínky na krásně prožitý čas, i když byl krátký,“ říká si potichu a usedá do křesla. Tam, kde sedával Leo a díval se, jak pracuje.

„Nejsem jako ty skleníkové květiny, které jsou schopné žít a přežít jen v umělém prostředí,“ šeptá a snaží se té myšlence uvěřit.  A upíná oči k rostlinám, které tu kolem stojí nehnutě. Jsou krásné, příliš krásné. Plné života. Snaží se potlačit rozporuplné pocity a oddat se svým myšlenkám, které směřují k Martinovi. Žádná chvíle z předchozích let  ji nedala, nedala žádný prostor, aby své city poznala a pochopila.

„Myslím, že se do mne zamiloval,“ říká si a  při té myšlence se zase cítí líp a přemýšlí, jak je asi jemu. Vidí ho jen v mlhách. Ale najednou se obraz rozjasňuje.

Popadá ji náhle stesk,  pocit beznaděje s prázdnoty. Z očí se jí řinou slzy a cítí, že se rozpadá na tisíc kousků. Usnula v křesle. A když se ráno, ještě před svítáním probudila, uvědomila si, že má sezení s panem Fojtem. Musí se na to připravit.

¦

Pan Fojt sedí naproti ní a dívá se ji do očí.

„Vypadáte unaveně.“

„Ale v noci jsem pracovala.“

„To je dobře. Člověk má pracovat, dokud je toho schopen. Já už ne. Myslím na svůj konec. A zdá se mi, jako bych měl někam daleko cestovat. Někdy jsem neklidný, ale pak se všechno zase změní a já jsem zase šťastný, že vidím slunce nebo hvězdy na nebi a říkám si, že to asi potom taky uvidím ve svém snu.“

Liliana ho soustředěně poslouchá.

„Skoro jsem si myslel, že odstoupím od sezení s vámi.“

„Proč?“ diví se Liliana.

„Tak, ono je těžké mluvit o smrti s ženou, která je plná života. A vás určitě čeká ještě mnoho pěkných dnů.“

„Já se nebojím mluvit o smrti. Je to přeci přirozená věc,“ říká Liliana s úsměvem a podává mu ruku. Pan Fojt ji stiskne a podrží ve své.

„Kdybych se přestěhoval do nového domu, tak tam také bude spousta neznámých věcí a koutů. Když na to všechno myslím, tak jsem i zvědavý, jaké to je.“

„Zvědavý? Vlastně ano. Říká se, že je to krásné. Nemám s tím samozřejmě zkušenost. Ale spíš zprostředkovaně.“

Chtěla mluvit o Leovi, ale pak si to rozmyslela.

„Chtěl bych vědět, co uvidím naposledy.“

„Jako byste odjížděl ze svého rodného města a ještě jednou se za sebou ohlédnul. Uvidíte stromy nebo oblohu, na ní slunce. A když vystoupíte na cílovém nádraží, zase uvidíte něco jiného, co vám za chvíli přiroste k srdci, a vaše rodná místa vám zůstanou ve vzpomínce, kterou vymaže nový zážitek.“

„Nový zážitek,“ opakuje zamyšleně pan Fojt.

Liliana si v tu chvíli uvědomuje, že nezná slovo, které by odpovídalo stavu, o kterém hovoří. Zážitek se přeci napojuje na slovo život.

„Na co myslíte?“ ptá se a ona si uvědomuje, že čeká na odpověď. Není to v pravém smyslu zážitek, ale uvědomila jsem si, že neumíme pojmenovat takové věci a situace jazykem smrti.“

Pan Fojt jí lehce tiskne ruku.

„Líbí se mi, že o tom nemluvíte jako ty knihy, které jsem četl. Ale přemýšlíte o tom.“

„Ano, ano, přemýšlím. Někdy se mi zdá, že lidé, kteří odejdou z našeho světa, jdou do jiného a jsou skryti za tenkou záclonou - dívají se na všechno jiným  vnímáním. Je náš svět významný anebo nevýznamný? Myslím, že tam přestávají mít všechny věci význam a smysl, aby se mohla duše soustředit sama na sebe.“

„To jistě ano. Tady se staráme jen o to, co cítíme, co můžeme mít a nemít, tam zase, jak si to myslím já, co vnímáme. A  myslíte, že to všechno pak pomalu uhasne?“

„Myslím, že ano. Tak jako zapomínáte spoustu zážitků během života, tak tam zapomínáte na život jako takový.“

„A přesto se nebojím, protože jsem velmi blízko. Zvláštní, že jsem přestal mít strach ze smrti ve chvíli, kdy jsem nabyl jistotu, že je konec.“

Pan Fojt se jí dívá do očí a usmívá se.

„Přijdete za mnou do nemocnice?“

„Přijdu,“ říká Liliana, „ale ještě máme čas.“

Pan Fojt vstává ze židle.

„Jsem unavený, půjdu už domů.“

Liliana mu pomáhá obléci svetr a pak ho pohladí po rameni.

„Měla bych vám poděkovat.“

„Za co?“

„Že jste dovolil o tom hovořit. Myslím, že je to dobře i pro mne.“

„Ano, jistě,“ říká pan Fojt a Liliana ho vyprovází ke dveřím.

„Jsem tak unavený, že bych už asi chtěl, aby se to uzavřelo.“

A v tu chvíli si Liliana uvědomí, že se s ním už nesetká.

„Přijďte, až budete potřebovat.“

„Ano, ano.“

¦

Po jeho odchodu ji sevře bolest. Sepne ruce a položí je na desku stolu. Není z těch, kteří se snaží přemlouvat smrt, aby ještě alespoň na chvíli zůstala nepoznaná. Vstane, zamkne dveře, pak se vrátí, sedne si a položí hlavu do dlaní.

I když si myslela, že se zdrží, jde domů o něco dřív. Otvírá dveře a klesá do křesla. Není schopná  o čemkoliv uvažovat, ale ví, jistě ví, že tohle je rozjímání o propasti a nekonečném světě. Musím se s ním spřátelit, myslí nyní na Martina. Musím o něm mluvit a vyznat se  popravdě ze svých stavů, které mne pronásledují. Ale  není to dobré, bolí to, obrací mne to naruby. To nejsem já, říká si potichu.

Dívá se přes záclonu z okna a je jí všeho líto. Kdybych alespoň něčemu porozuměla, co říkal pan Fojt. Kdyby mu bývala podala naposledy ruku a nechala ji ve své dlani déle, než se to pokládá za slušné, možná by se všechny další události pohybovaly jiným směrem. Ale ona udělala, co udělala. Pokládala to v tu chvíli za dobré a neměla jiné volby, než otevřít dveře a nechat ho vyjít ven. Neuvědomovala si, že doba, která dovoluje být takto spolu, mezi živými, bude tak krátká. A proto teď trpí, proto nemá klid. Má pocit, že se mělo něco stát, co by zadrželo jeho odchod. A přitom si uvědomuje, že všechny ty pocity jsou jen o jejím věčném strachu z každého následujícího dne.

Cítí se být u zdi. Ten stín, který znovu vyvolala,  je nepolapitelný.

Na takové věci jsem nebyla připravená, vyčítá si. Bolí to. Tísní to. Nikdo mi nemůže pomoci. Ale přesto si myslím, že na tuto chvíli nesmím zapomenout, ať se v budoucnu děje cokoliv. Vyčítám si, že jsem celý život spala, hýčkala jsem se přesvědčením o svém bezpečí, protože jsem nikdy nevybočovala. Myslela jsem si, že to stačí, ale byl to jen žádoucí povrch, uvnitř nic neklapalo. Tak daleko jsem nikdy nezašla. A stačil týden, aby se mi převrátil život vzhůru nohama, a já najednou postupně propouštím do své dosud zatvrzelé mysli city, které jsem neznala a neměla jsem s nimi žádnou zkušenost.

„Alespoň, kdybych mohla plakat,“ říká si tiše. „Nejde to. Neumím to tak, abych pocítila úlevu.“

Zhasíná světla v celém bytě. Chce se ji spát.

Ještě než usne, cítí z okna vlahý závan vzduchu a hlava se jí pomalu uvolňuje od tíživých myšlenek.

♣

Brzy ráno ji probudí telefon. Zvedá ho.

„Galová, prosím.“

„Paní doktorko, nezlobte se, že vám volám, tady Fojtová. Chtěla bych vám říci, že můj manžel dnes v noci umřel. Spokojeně a klidně. Děkuji vám. Vím, co jste pro něho udělala.“

„Nic zvláštního,“ říká Liliana a celá se třese náhlým návalem zoufalství.

„Ještě večer mi všechno vyprávěl. Děkuji.“

Liliana pokládá telefon a jde se napít studené vody. Pak zalistuje v diáři a hledá Martinovo číslo mobilu.

„Richter,“ ozve se jeho svěží hlas.

„Tady Liliana,“ řekne potichu.

„Lili, stalo se něco?“

Liliana mu chce říci, co se stalo, ale raději mlčí.

„Tak co se stalo?“

„Chtěla bych s tebou jít do kina.“

„Můžeme. Kdy a na co?“

„Něco vyber. Podle svého vkusu.“

„Dobře. Přijdu odpoledne pro tebe.“

„Ano, v pět budu doma.“

Dívala se za záclonou, chtěla ho vidět přijíždět, vystoupit z auta, chtěla vidět, jak zvedá hlavu a hledá její okno. Ví, kde bydlí, ale ještě tu nikdy nebyl. Snad si to zapamatoval. Konečně vidí, jak auto přijíždí a zastavuje. Liliana vyšla na balkon a on vylezl z auta a pátral očima v oknech. Konečně ji uviděl.

„Pojď dolů,“ volá na ni a Liliana seběhne ze schodů a běží k němu.

„Něco jsem ti přivezl.“

„Co prosím tě?“

Martin otvírá zavazadlový prostor a ukazuje na velkou krabici.

„Co to je?“

„Domácí kino.“

„Ty ses zbláznil.“

„Ale ne. Až bude podzim a zima, budeme se spolu dívat na filmy.“

Liliana se usmívá.

„Veď mně, Vždyť ani nevím, v kterém patře bydlíš.“

Liliana ho vede do schodů. Odemyká dveře a Martin jde dál a pokládá na zem velkou krabici.

„Lístky jsem nekoupil. Hrají samé pitomosti. Přinesl jsem pěkné filmy. Jestli můžeš, tak něco uvař, já to zatím smontuju a uděláme si pěkný večer.“

„Ano,“ říká Liliana a otevírá dveře do obývacího pokoje. A najednou je šťastná, že nebude večer zase sama a  že Martin udělal ten krok, ke kterému by se asi sama neodhodlala.

„Ty se na televizi moc nedíváš, že ne?“ ptá se.

„Ne.“

„A na filmy?“

„Nemám čas. Ale ráda se teď podívám.“

Martin rozložil na zem přístroje a pak je zapojoval. Liliana připravila zatím jídlo a prostřela stolek.

„Lili, můžeš mi pomoci?“

Podává ji kabel.

„Podrž to.“

Liliana přihlížela, jak si Martin obratně počíná a říkala si, že si to musí zapamatovat.

„Tak, a je to,“ říká Martin spokojeně a zasouvá film.

„Podíváme se, jak to funguje. A pak se navečeříme.“

„Podívej se, jak to běží. Můžeš se na to dívat pořád.“

„Ale Martine, přeci mi nemůžeš takové věci dávat.“

„Proč ne? Já to nepotřebuji a ty ano. Už konečně vylez z té jámy na sluníčko.“

Martin se sice směje, ale Liliana cítí, že to myslí vážně.

„Když si mi ráno volala, tak jsem pochopil, že se něco mimořádného stalo. Nemusíš mi to říkat, ale pokud je to v souvislosti s tvou profesí, pak se s tím poper. Radím ti dobře.“

„Já vím.“

„A nebuď smutná.“

„Nejsem.“

Martin ji objal a přitisknul k sobě.

„Mám tě rád, Lili. Chtěl bych s tebou prožít krásné dny. Zapomeň na všechno. Nemůžeš věčně soucítit s lidmi. Oni by s tebou také neměli žádný soucit, však to víš sama.“

A Liliana si nyní uvědomuje, že nejtěžší zápas ji teprve čeká,  zápas o sebe samotnou.

„To je dobré, co jsi uvařila. Dej si taky.“

„Ale ani nemám hlad. Až po filmu.“

Cítila, že ji smutek opouští a nastupuje prázdnota. Sedla si vedle něho a on ji objal kolem ramen.

„Víš, Lili, jeden můj klient se ráno zastřelil. Zrovna, když jsi mi volala, tak jsem položil mobil. A já si řekl, že půjdu za tebou a strávím s tebou večer.“

„Jeden můj klient v noci zemřel. Oznámila mi to jeho manželka. Těsně před tím, než jsem ti volala. Nemohla jsem být najednou sama.“

Martin ji stiskl ramena.

„A co z toho vyplývá, Lili?“

Podívala se na něho a on se usmíval.

„Jediný závěr. Že my žijeme. Zatím jsme oba zdraví a můžeme prožít krásný vztah. A nespadnout zase do deprese. Ani ty, ani já. Po druhé by se nám nemuselo podařit z toho vyjít. A to je dost vážné varování.“

„A co budeme dělat?“

„Žít.“

„A máš nějaký plán?“

Martin ztlumil zvuk.

„Rozhodl jsem se, že prodám chalupu a koupím ji jinde, na nějakém krásném místě.“

„Co tě to napadlo, prosím tě?“

„Víš, tam mně váží nepříjemné zážitky. A já bych chtěl někam, kde je krásná krajina a kde bychom byli jen spolu, my dva. Uděláme si svět sami pro sebe.“

„Svět sami pro sebe?“ zasmála se Liliana, „to je dobré. To ještě nikoho asi nenapadlo.“

„Znám jedno místo. A prodává se tam krásný domek. Není to daleko, můžeme dojíždět autem do města. Myslím v létě. Zbavíme se všech minulých věcí a začneme spolu a znovu od začátku.“

„Myslíš, že to jde?“

„Musí to jít, Lili. Alespoň to vyzkoušíme.“

Martin ji k sobě přitiskl a políbil ji do vlasů.

„Ráno jsem pochopil, že nemůžu být už sám. A ty?“

„Taky ne.“

„Tak fajn, já teď pojedu domů. A ty jdi spát. Zítra odpoledne tě vyzvednu a pojedeme se tam podívat.

„Dobře.“

Rozloučili se a Liliana ho pohladila.

„Co nás spojuje?“

„Bolest, Lili.“

Martin nastoupil do auta, ještě ji zamával a pak se rozjel. Liliana se vrátila a poklidila nádobí, rozestlala si postel a pak si napustila plnou vanu vody.

„Je to mnoho nebo málo?“ zeptala se sebe, když se podívala do zrcadla.

Ne, není to správné, sice to není správné, ale pravdivé. Ještě mají oba zájem se vyvléci z pout a řešit svůj život. Možná to není láska, nebo láska není na prvním místě. Asi ji nikdy nepoznám, řekla si v duchu. Ale byla ráda, že Martin odjel a že spolu netrávili noc. Možná by někdo namítl, že to není snad normální, ale to by nepochopil, co se v nich odehrává a že bojují s jinými démony, než je vášeň.

¦

Štěpánka sedí proti Lilianě a vzdor ji jen čiší z očí.

„Tak povídej,“ řekla Liliana.

„O čem?“

„Co jsi dělala od té doby, co jsme se viděly naposledy.“

„Cvičila skok pod metro.“

Liliana se jí podívala do očí a v nich spatřila lítost.

„Tak mluv vážně.“

„Podívejte,“ řekla, vstala a vyhrnula si košili. Otočila se a Liliana spatřila velké množství modřin.

„Co se stalo?“

„Byla jsem doma. Dva dny.“

Liliana vstala a vzala do ruky telefon.

„Kam chcete volat?“

„Na policii.“

„Byla jsem tam. Předvolali si je ...“

„Koho?“

„No otčíma a matku. Nakonec jsem z toho vyšla jako viník. Nevěřili mi. A tak jsem v noci utekla. teď spím u kamarádky. Nedělejte si násilí. Nikdo mi nepomůže a tady je alespoň teplo.“

„Štěpánko. Já nevím, jak ti mám pomoci. Kdybychom se obrátili na soud, dokázaly, že tě týrají, skončíš v ústavu. Když k tomu přičtou ty drogy a tvé flákání ve škole, tak to bude jen horší a horší. Kdybych věděla, že se budeš učit a že se vzdáš svých kamarádů, tak…“

„Tak co? Oni jsou jediní, koho mám,“ vybuchla Štěpánka, „vy to ještě nechápete? Já nemám žádnou naději.“

Liliana to dobře chápala. Dívala se na ni, jak je pohublá, zanedbaná, předurčená ke strádání.

„Máte pro mne nějaký návrh?“

Štěpánka se jí směje do očí.

„Nikdo mne nezaměstná, protože mám řadu pořádných průšvihů. Pracovat jsem se nenaučila. Domov nemám. Sem tam někde přespím v teple. Sem tam se mne ujme nějaký kluk a pak mne odhodí jako věc. Svět je nespravedlivý.“

Ano, je, přisvědčila ji v duchu Liliana.

Prolistovala její umaštěný sešit, a pak si zapsala sezení.

„Co budeme dělat?“ zeptala se jí Štěpánka.

„Uvidíme. Máš mobil?“

„Ne. Kde bych na něho asi vzala?“

„Dám ti jeden. Tam bude moje číslo. Je tam dvě stě korun. Nevolej nikomu, jen mně. A hlavně já budu na něj volat. Tak ho měj u sebe.“

Podala jí mobil.

„A kdy mi zavoláte?“

„Až budu něco vědět. Tady máš ten svůj sešit a můžeš jít.“

Štěpánka se zvedla a pak položila mobil na stůl.

„Asi bych ho vyměnila… víte za co? Jste moc hodná. Na mne není už spolehnutí.“

Liliana se za ní dívala za záclonou, jak přechází ulici a zhluboka se nadechla. Nemá žádnou možnost, jak změnit její život. Na světě není pro ni jediné místo, které by ji skrylo před lidmi a kde by našla pokoj a klid. Ale nesmí zasahovat do jejího života, to není její úkol. Přesto zvedla telefon a zavolala soudkyni, která nařídila psychologickou terapii.

„Dnes jsme měli poslední sezení a je na tom hůř a hůř.“

„Pak půjde do ústavu.“

„Tam to bude ještě horší. Ona je závislá na svých kamarádech. A bude strádat, když se dostane do cizího prostředí.“

„Paní doktorko, takových dětí je stovky. Nemůžeme suplovat rodinu. A pokud se toulá, bere drogy a nesnáší se s rodinou, je to těžké je nutit aby si ji vzali domů. Její matka – darmo mluvit.“

„Tak zvolíme ten ústav. Nemůže tak žít. Anebo si něco udělá. Skončí to sama.“

„Dobře, já to zařídím. Znám jedno slušné zařízení, vedu ho řádové sestry.“

„Dobře. To jsem ráda. Alespoň budu mít klid.“

Pokračování