Lámání tradic nebo věk Amazonek? Romantikové a ženy

Nikdy jsem muže nepodceňovala, co se týče podpory feminismu. Jsou totiž přemýšliví a došli k názoru, že je to pro ně výhodné ... ženy jim pomohou nést tíhu úlohy živitelů a rozloží svůj citový i na jiné zájmy ... třeba pracovní, o seberealizaci, o sebe samotnou, o vzdělání ... ale ano, dámy, můžeme mužům být vděčné, že v našem boji za ženská práva se postavili po našem boku a nenechali nás v tom samotné ...  ale ne všichni!

Romantičtí intelektuálové měli protiženské názory ...

To je překvapení, že? A zvláštní nechuť pociťovali ke vzdělaným ženám. "Čím jsem déle na světě," napsal Coledrige, " tím víc se mi hnusí modré punčochy všeho druhu a odsuzuji je". Lord Byron měl zase námitky proti tomu, že se jeho paní věnovala matematice a pohrdavě ji říkal "rovnoběžníková" princezna. Moore popisuje, jak su Byron a jeho antifeministický přítel John Cam Hobhouse libovali v předčítání verše z Dona Juana:

"Ó pánové učených dam

Povězte pravdu - nejste vy pod pantoflem?"

Shelley měl, pravda, na rovnoprávnost žen teoreticky rozhodně pokrokové názory, ale bližší pohled na jeho vztahy s těmi nejbližšími - s matkou, sestrami, oběma manželkami a obdivovatelkami, jako byla Elizabeth Hitcheronerová, i se služkami ho vždy odhalí jako vykořisťovatele. Tentýž vztah, v různých obměnách, měl k ženám také Wordsworth, jehož "harém" se skládal z manželky, sestry a švagrové. Chateubriand, Victor Hugo je pokládali za nepostradatelné. Stendhal mluvil o ženách s jistým pobaveným pohrdáním, i když je pokládal za nepostradatelné. Pohrdlivý tón má i dvouverší Johna Keatse o ženě z roku 1817:

"Bože! Je jako bílá ovečka co bečí

za mužským pastýřem."

Henri Fuseli, který se stal hlavou Akademické školy a klíčovou postavou anglického romantismu. projevoval vůči ženám celoživotní strach - a zároveň byl na nich závislý. Na jedné z jeho nejranějších kreseb, "Pod pantoflem", kterou vytvořil, když mu ještě nebylo ani dvacet let, vidíme ležícího muže a krásnou ženu, která mu chodidlem tiskne krk. Je tam napsáno:

"Hlupáku, jsi pod pantoflem, šikovně si tě osedlala!"

Z pozdější doby pochází jiná Fuseliho kresba Symplegma, muž se třemi ženami. Jsou na ni tři ženy, které muže sexuálně ponižují. Mezi jeho díly, které nejsou určena k zveřejnění, je mnoho kurtizán, které sexuálně zraňují a mrzačí mladé hochy. Fuseli razil nové slovo "paidoleteria", vražedkyně dětí. Zmíněné kresby odrážejí nepřátelský vztah k ženám, se kterým se setkáváme i na portrétech jeho manželky.

První dopis o ženských právech, psaný rukou muže ...

John Stuart Mill (1806 - 1973) vystoupil jako první proti praktikám magistrátního soudu. které ženám soustavně upíral rovná práva. Mill rozpoutal kampaň proti bití žen, a zejména proti naprosté neschopnosti soudů pohnat viníky ke spravedlnosti. Vykročil tím na dlouhou puť pohnat viníky ke spravedlnosti, která vyvrcholila silnou a vlivnou knihou "Poddanství žen" z roku 1960. Již ve dvacátých letech Mill hlásal. že žemny potřebují ke štěstí svobodu právě tak jako muži.

Profeministický traktát psaný Williamem Thompsonem

Zdůrazňoval, že domov není "přístav tichého blaha". I když se o něm tak mluví, ale "věčné vězení ženy". Dům je jeho dům i se vším, co se v něm nachází, a z toho všeho mu nejvíc patří stroj na rození dětí - žena ...

Část problémů, které bránily trvalému pokroku při prosazování rovnoprávného postavení ženy ve společnosti, lze přičíst tomu, že intelektuálové mužského pohlaví nedokázali oddělit racionální úvahy od pocitů a zálib. Dokonce i první muž feminista Goodwin porušil své zásady a oženil se s Mary Wollstonecraftovou, aby pak bezmocně přihlížel, jak umírá po porodu jako tolik neemancipovaných žen. Z toho dítěte se v budoucnu měla stát Mary Shelleyová. Jediný feminista této epochy, který zůstal svým zásadám věrný, byl John Stuart Mill, který se od začátku až do své smrti zabýval praktickými věcmi, třeba aby manželé, kteří týrali své ženy, byli postižitelní před soudem.

August Comte

Comte se nedíval na ženy zprvu moc příznivě. Jistě to mělo na svědomí jeho nepovedené manželství s prostitutkou z Palais Royale Caroline Massinovou.  Ale své divoké názory, které měly omezit ženy v přístupu na úřady a do umění, změnil, když potkal Clothildu de Vaux. Tehdy začal pracovat na kvazináboženském systému pozitivní filozofie, v němž ženy hrají podstatnou úlohu.

Osudy žen 19. století

Dorothy Blandorová

Narodila se v roce 1791 welšské matce a irskému otci. Rodiče nebyli oddáni. Ve dvaceti letech svého života pracovala v dublinské divadelní společnosti Richarda Dalyho a zaměstnavatel ji přivedl do jiného stavu. Během těhotenství uprchla do Anglie. lde začala vystupovat pod jménem paní Jordanová. Panu Fordovi, který byl synem dvorního lékaře a spolumajitelem divadla Drury Lane, porodila tři děti, ten ji představil vévodovi z Clarence, se kterým měla deset dalších dětí. Stala se divadelní hvězdou a specializovala se na role, které ji umožňovaly ukazovat krásné nohy v těsných nohách a kalhotách po kolena. Její královský milenec ji však časem opustil. v roce 1811 se oženil, tím zdroje jejich příjmů klesly. Finanční zajištění, které ji poskytl, nebylo dostatečné, a početné děti, z nichž se některým vedlo velmi dobře, se k ní zachovaly necitelně, takže zemřela v roce 1816 skoro v bídě.

Maria Malibranová (1808-1836)

Byla vynikající španělská mezzosopranistka. Byla velmi nadaná a zvláště Rossini ji obsazoval do svých operních děl. Ale také byla vynikající autorkou, malířkou. Měla obrovský talent, ale bohužel, ve svých 28 letech i se všemi svými talenty zemřela způsobem začátkem devatenáctého století docela běžným: na otravu krve při potratu.

Myslím, že 19. století v problematice  postavení žen ve společnosti je velmi poučné a inspirativní, protože v té době vzniklo mnoho originálních myšlenek, na které se zapomíná. Ten, kdo se chce vážně problematikou současné společnosti a jejího stavu ve smyslu vztahů mezi muži a ženami zabývat, pak by nebylo na škodu vzít do rukou i literaturu, kterou tehdy ženy vytvářely a originálním způsobem  vyjádřily své názory.  A nejen to, věrně vylíčily dobu i problémy, v kterých žily.

Literatura: Z osobních zdrojů a z přednášek na FF  Brno.

http://www.youtube.com/watch?v=PaLfDnShEn0