Kulturní revoluce: K čemu a kam lidstvo směřuje?

Paní profesorka Dvořáková se ve svých článcích věnuje mnoha podobným tématům tomuto článku, ale je také řada lidí, kteří se vyjadřují k současnému stavu světa, který nemůže Česká republika jen tak opomíjet a jistě, uvnitř společnosti, je mnoho skupin, kteří diskutují nebo se otevřeně vyjadřují. Není to šumot ve větru, to názorové spektrum, ale ještě stále vzdálené dunění přicházející bouře.  Ano, svět, který stál v 1. st. našeho letopočtu na prahu kulturní revoluce přechází do další, protože ideály, které stály za život mnoha lidí, za mocenský boj mocných lidí Evropy i světa, se potřebují naplnit, roztřídit, pochopit, uznat, které jsou nosné nebo vypotřebované, musí se najít lidé, kteří svým konáním, jednáním a činy je budou realizovat. Mezi 1. stoletím n.l. a rokem 2012 proběhla časově dost dlouhá historie, v níž se ledacos měnilo, úročilo, zavrhovalo a často se přepisovaly dějiny, až někdy ztratily výpovědní a svědeckou hodnotu. A lidé potřebují určitě vědět, protože na tom stojí jejich bytí, úspěšnost přežití a prosperita, "co je pravda".      

V jednom se svět dosud nezměnil

Touha ovládat zdroje a na jejich ovládnutí mít rozhodující mocenskou pozici, ta tu už dávno byla, je a bude. Současně i představa, co je to blahobyt, štěstí, bezstarostnost a svoboda, jde lidskou civilizací ruku v ruce s lidmi, kteří o ní mluvili, vytvářeli bubliny a pak je také naplňovali. Mezi mocnými zdroji je také ovládnutí prostoru, v němž funguje transcendentno člověka, a že existuje, nemůže být pochybností. V Dějinách náboženství např. od Eliadeho, ale také z různých spisů, které vznikly později, se můžeme dozvědět, jak se duchovní potenciál v lidech tvořil a vyvíjel a rozhodně ani Freudova teorie, že jde o psychickou úchylku, tuto problematiku nezbrzdila. Berme to tedy jako fakt. Na tom je nejen postaveno umění jako svědectví o schopnosti člověka vidět dál, za hmotný svět a v němž je realizovaná i touha sebesdělení, ale celá řada opravdových mystiků, kteří naplnili "pouhá slova" svými činy a skutky i návody k sebesdělování. To, že se umění dostalo často do područí dobové ideologie a jeho úlohou bylo přesvědčit o tom, že má také duchovní rozměr, je jevem častým a o něčem vypovídajícím - vytvoření konkurence k tomu, co v určitém rozměru existuje, i když to lidé chápou jen omezeně. A to pro jejich ochranu. Takže, po dlouhá staletí, kdy svět několikrát stál na pokraji zkázy a zase našel sílu být, se vyvíjely různé vztahy k lidskému přesahu a protože tyto vztahy vytvářeli lidé, měly různé filozofické směry a politické směry své trhliny, které vznikly lidskou vůlí a i zvůlí. Zdá se, že se pohybujeme v rozmanitém ideovém spektru, každý z nás si může svobodně vybrat, kterým směrem se chce a má schopnost ubírat, velkou roli samozřejmě hraje i způsob sebezáchovy a dosažení určitého standardu, bez kterého se nelze obejít. A pohyb těchto myšlenek, idejí a předpokladů se nezastavuje na dlouho, protože je brzy vnitřně vypotřebován nebo další generace shledá, že je neudržitelný pro její potřeby.

Křesťanství na ústupu?

Za směrů, který má obstát podle přesvědčení nositelů idejí, se tvrdě bojuje. Po pádu Říma křesťanství, které vzešlo z helénské doby, zvítězilo, po tvrdém konkurenčním zápase s pohanstvím a židovstvím, nejen v Evropě ediktem milánským, který dal tomuto hnutí, vzniklém v Galileji mezi prostými lidmi (i když mělo tajné přívržence mezi jeruzalémskou chrámovou elitou), nebývalý rozměr. Ale křesťanství mělo ještě jednoho soupeře, kromě herezí, které ho provázely, a tím byl islám, který od 7. století usiloval o své uznání. A já se domnívám, že je nutné brát věci takové, jaké jsou a nezavírat před nimi oči, protože za nimi stojí lidé, kteří přenáší do světa své vize, myšlenky a ideály, které nejsou však často prosté mocenských tendencí k ovládnutí duchovního prostoru a také zmocnění se zdrojů k životu. Střet různých názorů, civilizací a konečně i nároků na přežití bývá, jak víme z historie, často živelný, pokud není pod kontrolou lidí, kteří mají na jeho průběh vliv.

... křesťanství jako volba životního stylu

Křesťanství (které má v současné době několik hlavních směrů, katolicismus je jeden z nich) není jen náboženství, ale také životní styl, pro který se rozhodli lidé, když vytvářeli nový svět a založili na něm svůj životní styl, etický rozměr a právo, pojetí člověka ve světě a vztahů mezi lidmi. Církev, která kdysi vznikla v Jeruzalémě po ukřižování Ježíše z Nazaretu, kterého podle víry uznala za Pána a Spasitele, byla vedena apoštoly, kteří stáli u samého počátku tohoto hnutí, které spočívalo v odmítnutí totality, kterou udržovali chrámoví vůdci a po jejich smrti, která byla většinou mučednická, se dále udržovala zásluhou apologetů, kteří křesťanství obhajovali před svými konkurenty a nepřáteli, ale nebyli to již jen Židé, ale lidé různých národností. Tedy, byla projevena vůle, aby se stalo tím činitelem, který ovládne nejen duchovní prostor, ale stane se základem způsobu vládnutí a ovládání, ruku v ruce se světskými křesťanskými panovníky té doby, jejichž jména známe a také známe průběh vnitřních zápasů mezi světskou a duchovní mocí. Úpadek této jedinečné myšlenky míru, lásky a svobody, je závislý na lidech, na jejich rozměru, přesvědčení a pochopení nejen ducha přítomnosti, ale i budoucnosti. A právě proto, že se nedá materiálně zdůvodnit, stojí a padá na tom, co lidé přijmou jako své dobro ve celém rozměru nebo budou experimentovat v nejrůznějších směrech lidského myšlení a úvah, protože základní postoj k životu v celém jeho rozměru, i tom materiálním, je závislý pouze na pozemských podmínkách a svobodě, kterou křesťanství přineslo, obhájilo, ale často neudrželo, i když v určitém ohledu umí kultivovat člověka. Římská katolická církev je reprezentována papežem. Samozřejmě, že zahrnuje všechny věřící, kteří se k ní hlásí, je to tedy velmi široká základna, která uznává základní kameny víry tak, jak je po dlouhá staletí budovala a usnášela se o nich na vrcholných zasedáních. Rozpory uvnitř církve jsou zadokumentovány od počátku a jsou někdy brzdou a jindy hybatelem, protože jde o živé společenství. A proto potřebuje diskusi a reformy. Katolická církev je otevřená všem, a proto také probíhají různé diskuse o její potřebnosti, způsobu fungování a vlivu na lidstvo ve směru udržování jeho lidské, duchovní kvality. Je třeba, podle mého názoru, se hluboce zamyslet, jaké má nástroje nyní, v tomto rozbouřeném světě, který nezaostává, ale směřuje k různými cílům. A není to jen Vatikán, který zastupuje katolické křesťanstvo, ale také celá řada křesťanských organizací, kteří se k této kultuře aktivně hlásí a ovládá další křesťanská společenství.

Co by dále mohlo nastat - hledání pravdy

Jak jsem se zmínila na začátku o transcendentálním rozměru člověka, nelze se omezit jen na naplňování materiálních potřeb. Lidé nacházeli časová naplnění v různých směrech vnímání světa a svých potřeb, v kterých dosahovali časově omezená uspokojení, ale nebyli často motivováni k jejich udržení a kultivací. Dokonce docházeli do krajních mezích, v kterých byla vyvolána katastrofa. Nyní lidstvo bojuje svůj tíživý  boj o zdroje, jako je voda, ovzduší, kvalita půdy, území a ruku v ruce i o prosazení ekologických směrů, které řeší otázku kvality života přírody. Jde však i technologie, které lidstvo vyvinulo a s ním se rozvíjí obchod. Všechno, co by tomu mohlo překážet, se smetává ze stolu a lidský rozměr se zužuje. Člověk se stává nástrojem těchto potřeb, které však nelze odečíst, odmítnout a omezit. Nově vznikající formy vládnutí mohou omezovat lidskou svobodu se rozhodovat o životním stylu jednotlivců, vrstev i společnosti, mohou se přiklonit k jakémukoliv omezování sfér lidského bytí a navozovat jiné, v které člověk iluzorně najde své uplatnění, ale nikoliv bytostně. Taková situace zřejmě není pro lidstvo nová, protože zmínky o ztracených civilizacích, které zde žily a dospěly k určitému vrcholu, nás nutí stále k zamyšlení nad tím, zda jsme již dospěli k určitému kulminačnímu bodu možného, protože za ním nastane zákonitě úpadek, anarchie a určité úkazy počáteční záhuby. Konečně, v tisku se objevila zpráva, že lidstvo za sto let vyhyne - otázka, zda vlastní zásluhou nebo katastrofou z kosmu či z hlubin země. A lidé se musí ptát - ve svém nejistém životě, který je skutečně jen darem, nahodilostí - kde je pravda? Možná, že cesta za pravdou prodlouží život na zemi, možná přispěje k poznání, co je život, za jakým účelem se lidé rodí a za jakým posláním. V dějinách lidské civilizace je mnoho cest za pravdou, za poznáním, co je to láska, právo, vztahové situace, kvalita života, cena člověčenství. Nelze jinak, než popřát lidstvu hodně štěstí i z míst, kam lidský duch sotva dosáhne, ale co může a smí vytušit.