Kukátko do dějin: Volba mezi odbojem a porobou 6 - závěr

Boj mezi králem a stavy za doby Ferdinandovy v Rudolfově době, v které se nyní nacházíme, neustává. Ústavní otázka nebyla rozřešena lépe než roku 1526, ale stavové chtěli zase zkusit štěstí.

Charakteristika státního života a cíle politických subjektů - boj o moc

Politická stálost je utopií, protože státní život je stále jen zápasem různých sociálních sil, které se vyrovnávají. Nebezpečnost tohoto neustálého a nutného sporu mírnit šířením idejí snášenlivosti a rozněcováním vlastenectví, o prospěchu práv v jednotlivých vrstvách, z nichž se národ skládá. Ferdinand I. ovšem takové cíle neměl. Žil ze dne na den, spokojený s již dosaženými výsledky a svým nástupcům ponechal starost a zodpovědnost, aby jeho díle pokračovali a dokončili jej,  Pro trvalou shodu panovníka se stavy, ke spravedlivému narovnání, aby se šetřila zákonná práva sněmu a nezbavovala panovníka potřebné moci, to chtělo něco víc, než nadání vynikajícího muže. Bylo tu třeba delšího času, stálého a trpělivého úsilí, vzájemného smířlivého ducha nezištná oddanost k vlasti. Ale souběh těchto okolností byl velmi málo pravděpodobný. Anglii se podařilo udržet rovnováhu, ale v dalších zemích se buď panovnická moc zprostila omezení a dospěla k despocii, ve Francii byla zcela odstraněna jako v Polsku a oligarchické bezvládí podlehlo cizímu vlivu.  V Rakousku a především v Českém království na konci XVI. století někteří lidí vypozorovali možnost a potřebu trvalého smíru panovnické moci ze stavy, ale nenalezli žádné stoupence.- Náboženské vášně se splétaly s politickými otázkami činili spor neodvratný. 

Výklad zemského zřízení a vládní orgány

Maxmilián a Rudolf se spokojil s užíváním moci, kterou jim odkázal jejich předchůdce, ale nepomýšleli na její rozvinutí. A moc, která se neutvrzuje, slábne. Zakladatel mocnářství vykládal zřízení zemské spíše ve svůj prospěch, než aby jej spravoval. Jeho nástupci  žádný spor nevyřešili, ani z ústavy neodstranili žádný zastaralý anebo již slabý článek.  Dvojsmyslné a nejasné kapitulace dopouštěly všechny feudální revindikace (žaloby na vydání věci) a zdály se tak dobře postavené, že udržovali nejsmělejší naděje.

Vládní orgány utvořené od Ferdinanda,apelační soud, komora dvorská trvaly sice dále a jejich činnost se pomalu šířila, ale jejich pravomoc nebyla řádně ustanovena, ani úředně uznána, jejich zakročování bylo jakýmsi úchvatem, a to vzbuzovalo více zášti než by utvrzovalo panovnickou moc.

Zkrátka : žádné právo nebylo ustanoveno, žádný nárok nebyl neústavní.

Následky nehybnosti a strnulosti habsburské moci

Skutečným výsledkem vlády Habsburků v Čechách byla spíše strnulost politického řádu než jeho změna. Po celé století se neudál žádný pokrok, a změny, který by přivál čas a běh událostí, byly zcela nemožné. Tato nehybnost přinášela královské moci výhody, které však měly svou protiváhu. Bouřlivé a nestálé sněmy, v kterých byla zničena moc městského stavu. Bylo snadné zastrašit a vést. Ale jakmile ochabla panovnická moc, byla vydána několika předákům stran a jeden odvážný skutek stačil aby uvrhl zemi do nejhorších problémů. Vliv stavů býval slabý. ale není nic nebezpečnějšího nad touto teoretickou svrchovaností, jejíž zkušenost a zodpovědnost není dostatečně upevněná. Za mírových dob neměla šlechta potřebný vliv na osudy země. Zabývala se soukromými záležitostmi a svými stavovskými nároky a za její poslušností se skrývala snaha po odvětě. Nedávala záruku panovníkovi. když se utápěla v této netečné a sobecké netečnosti.

Představy Čechů o vztazích mezi králem a stavy

Podle Pavla Stránského, který byl znalcem české ústavy této doby říká, že Čechové chtěli být spravováni králem, ale s podmínkou, aby jeho moc byla omezena a do jistí míry sdílena se stavy. Krále uznávali jako nejvyššího pána, k němu se vztahovala jejich věrnost, poslušnost a pocta, a jednotlivci stojí hluboko pod ním, ale ve svém celku protože představují obec celého království, mnoha věcech jsou účastni na jeho svrchovanosti a rovnají se mu mocí a slávou. Z toho vyvozovali, že panovník je jm ne úrovni. 

Vztah mezi králem a stavy a cíle stavů

Velkým neštěstím bylo, že ke králi necítili žádnou náklonnost, kteří vším byli odděleni od nich a kteří jen s obtížemi je připouštěli k účasti na státních věcech. Stavové si byli vědomi svého pokoření a chtěli se za něho pomstít. Jejich ideál se od doby Vladislavovy se nezměnil; království volební a jen podle jména. úředníci ustanovení z rozhodnutí stavů a byli jim zodpovědní. Sněmy svobodně se scházející, podle jejich vůle, mající zákonodárnou moc. a ve svých rukou soustřeďující správu státu- V jejich dlouhé nečinnosti  tato představa jim stále tanula na mysli. 

Byl to jediný prostředek,kterým by byl protestantismus uchráněn od všelijakého překvapení. Jenže mnohým více záleželo na prostředku než na výsledku, a konfese z roku 1575 by si méně vážili. kdyby založení oligarchické vlády nebylo nerozlučně spojeno s vítězstvím reformace. 

Dva pohledy na politiku a situaci

Byly takové osobnosti, jejichž politický ideál byl méně omezený a méně sobecký a předstihovali daleko svou dobu a také vysoce čněli nad svými vrstevníky.  S nimi šli ti, když hlásali odboj a odvraceli se, jakmile doporučovali umírněnost. Tyto hádky mezi jádrem strany a mezi muži, kteří svým nadáním a ctnostmi byli postaveni na nejpřednější místa, byly příčinou, že většina stavů nehledala vůdce více odvážné a obracela se k těm, kteří jim více lichotili.

Karel ze Žerotína

Karel Starší ze Žerotína je příkladem. Pokládal za možné zavedení obapolného režimu a umírněného a který se neodhodlal volit mezi zřejmým odbojem a porobou. Později se ukázalo, že prozíravá dobrá vůle nebyla méně osudná než obezřelá zaslepenost druhých, kteří se obávali revoluce a usnadnili vítězství despotismu.  

Vážná pochybení králů

Jedna strana chtěla zachovat rakouský stát, druhá strana usilovala o znovuzřízení dávné samostatnosti Českého království. A zde se ukázaly nedostatky Maxmiliána a Rudolfa. Nedokázali vyvinout žádný z ústředních úřadů, založených od Ferdinanda a protože je museli realizovat, nevytvořili rakouské vlastenectví, ale znepokojili vlastenectví a vzbudili oprávněnou nedůvěru Čechů, aniž upevnili dostatečně mocnou ústřední organizaci, aby čelila odstředivé síle. 

Čechové jen přihlíželi k tomu, jak dochází k přeměně, směřující k tomu, aby království bylo sníženo na provincii.  Změna se však udála naráz a bylo těžko se k tomu vyslovovat třeba formou stížnosti.Samospráva v království byla stále zachovávána. ale byli znepokojeni tajným, působení  úřadů a cizích úředníků, které podrývali jejich výsady a pobuřovali je.  Za Rudolfa byla střediskem správy Vídeň. Ve Vídni se zřídili jakési vladařství za předsednictví jednoho arciknížete a všechny důležitá rozhodnutí vycházela z těchto míst. Uherský sekretář sídlil v Praze a žádal o uvolnění, protože neměl co dělat.  Už nebylo české vojsko, ale vojsko císařské, politika nebyla národní ale dynastická, vyslanci byli prověřováni u císaře, hlavy větve rakouských Habsburků.

Denis píše, že obecný názor historiků je ten, že války třicetiletí nešlo jen o to, zda se protestantismus uchová vedle katolicismu, ale zda císař podrobí své moci německé kurfiřty. Vítěz nad Německem by byl ovládl celý svět. Podobně s událostmi, které předcházeli válce - spor Rudolfův s protestanty českými se splétaly politické prospěchy. 

Výsledkem způsobu jak byl zahájen zápas, bylo, že porážka protestantů měla vzápětí vedle vítězství neomezené moci panovnické pád samostatnosti národní a od té doby bylo české království nerozlučně spojeno s dynastií Habsburků. Následky bitvy bělohorské jsou všem známy. Dlouho v dalších dějinách přetrvávaly.

Tento seriál je věnován památce Václava Budovce z Budova, který mne inspiruje svým životem, způsobem jednání a státnického chování, a dílem, a jeho přátel, mého krajana Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, tu renesanční duši, kteří byli sťati na Staroměstském náměstí a také mému dědovi, který mne nejen učil chápat české dějiny, ale také mi uložil, abych na tuto dobu nikdy nezapomněla. Nemohu - ač vytvořila krásné umění, zůstává v ní bolestný osten a podivná nostalgie..    

Zdroj: Denis,  E. Konec samostatnosti české. 2. opr. vydání. přel. Jindřich Vančura. Praha, Matice lidu. 1909