Křesťanství a církev: Papež Jan Pavel II. a papež Benedikt XVI.

O osobnostech, papeži Janu Pavlu II. a papeži Benediktu XVI. je nejlépe hovořit ve světle jejich činů, které provázely jejich pontifikáty. Z následujícího stručného vyprávění, které vás zaveden do 19. Století, doby I. Vatikánského koncilu, tak trochu v souvislosti s koncilem Tridentským ze 16. století každý snadno pochopí, jak je důležité význam pontifikátu určitého papeže vidět přes prisma dějin, protože v jejich působení jako křesťanů a současně i představitelů jedné z nejmocnější organizace světa působí dějiny církve a světové dějiny kontinuálně.  

 Lze porovnávat osobnosti dvou posledních papežů?

Papež Jan Pavel XII. byl znám tím, že vykonával po celém světě mise a působil jako diplomat, a za jeho pontifikátu, probíhal II. vatikánský koncil. Do života římskokatolické církve i obecně do křesťanských církví přinesl nejen mnoho otázek k budoucnosti křesťanů na celém světě, ale i polemiky, které si můžete přečíst v nejrůznějších publikacích a časopisech, ale také řadu dokumentů, které při svém vzniku předznamenaly program římskokatolické církve do budoucnosti. Dne 30. prosince 1963 byl jmenován papežem Pavlem VI. krakovským arcibiskupem  a ve  funkci krakovského biskupa a arcibiskupa se Wojtyła zúčastnil Druhého vatikánského koncilu. Přispěl k práci na dokumentech věnujících se otázkám náboženské svobody (Dignitatis humanae) a dále pastorální konstituci o církvi v dnešním světě (Gaudium et spes). Tyto dva dokumenty se dnes považují za nejvýznamnější z celého koncilu. V roce 1967 jej Pavel VI. jmenoval kardinálem.

Papež Benedikt XVI., v současně době emeritní papež, působí spíš jako intelektuál, napsal několik pozoruhodných knih, které jsou srozumitelné i pro ty čtenáře, kteří nemají teologické vzdělání, a měl vždy vysoké postavení v římskokatolické církvi. Působil jako profesor na různých německých universitách a byl jedním z teologických konzultantů druhého vatikánského koncilu. Později se stal arcibiskupem Mnichova a Freisingu a kardinálem, děkanem kolegia kardinálů, prefektem Kongregace pro nauku víry. Papežem byl zvolen 19. dubna 2005 po úmrtí Jana Pavla II., inaugurační mši sloužil 24. dubna 2005. Dne 28. února 2013 ze zdravotních důvodů rezignoval na papežský úřad. Má jak německé, tak vatikánské státní občanství. Ještě z dob, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry, má přezdívku Boží rotvajler, bulvární tisk jej někdy pejorativně tituluje přezdívkou Papa Ratzi.

 Exkurz do 19. století – I. Vatikánský koncil

Pokud budeme hodnotit působení papeže Jana Pavla II. a i papeže Benedikta XVI. na život římskokatolické církve, musíme nejprve pochopit, v jakém stavu se církev nalézala před tím, než byli zvoleni.  Tedy velmi stručně, čtenáři si mohou prostudovat odkazy. I. Vatikánský koncil svolal papež Pius IX. dne29. června 1869 a poslední zasedání se konalo18. července 1870, kdy byl koncil odročen a zejména rakousko - francouzská válka již zabránila jeho pokračování. Formálně byl ukončen v roce 1960. I. Vatikánský koncil nestihl projednat spoustu problémů, zejména změna ve struktuře církve, životě kléru apod. a těmto otázkám se pak věnoval až v roce 1965 II. vatikánský koncil.

Dokumenty I. vatikánského koncilu

Z prvního Vatikánského koncilu pak vzešly dva dokumenty – Dei Filius  - dekret o víře a konstituce Pastor aeternus.  První dokument definuje dogma o přirozené poznatelnosti Boží rozumem z toho, co bylo stvořeno, druhý tzv. papežskou neomylnost. Zejména tato dogmata se stala na dlouhou dobu předmětem sporů a odmítnutí závěrů koncilu některými teology dokonce vedlo ke vzniku starokatolické církve. Jedním z výrazných dokumentů, který způsobil rozruch, je Sylabus Pia IX., který cítil nutnost se postavit proti moderním politickým a filozofickým idejím, které nejen ohrožovaly církev, ale také byly v rozporu s církevním učením. Arcibiskup Pecci, pozdější papež Lev XIII. radil vydat seznam dobových omylů. Tento seznam se nazváni Sylabus Pia IX. a byl zaslán společně s encyklikou Quanta cura biskupům. Dalším tématem pak byl vztah církve a státu či bludné názory v oblastech křesťanské morálky. Vně církve byl Syllabus chápán jako odřeknutí se katolické církve moderní kultury, a byl proto potírán. Ve Francii bylo jeho publikování dokonce zakázáno.

Velká časová mezera mezi tridentským koncilem a I. Vatikánským koncilem - snaha překlenout dobové problémy

Ve stručnosti je nutno připomenout, že od posledního, Tridentského koncilu do I. Vatikánského koncilu uplynuly tři století. Ovšem nelze ve zkratce opomenout výsledky Tridentského koncilu 1545-1563) Jasně vymezil katolickou nauku o spáse a ospravedlnění, svátostech a biblickém kánonu proti reformaci. Zasadil se o sjednocení liturgie v římskokatolické církvi a omezil rozdílné místní praxe; tím byla fixována podoba tzv. tridentské mše, která přetrvala v užívání římskokatolické církve až do obnovy liturgie po Druhém vatikánském koncilu a která je v menší míře sloužena dodnes jako tzv. mimořádná forma mše.   

Dei Filius

Dne 10. prosince roku 1869 se začalo projednávat první schéma „O katolické víře“, které navazovalo na Sylabus Papeže Pia IX. Po přepracování textu na základě námitek kardinála Rauschera z Vídně byl přepracován v roce 1870 a předloženo koncilu jako dekret o víře Dei Filius. Byl schválen velkou většinou hlasů.

Otázky neomylnosti papeže.  Pastor aeternus

 Závěrečné hlasování se konalo 18. července a konstituce Pastor aeternus, která nauku o primátu a neomylnosti obsahovala, byla schválena 533 hlasy ku 2. Před hlasováním z Říma s papežovým dovolením odjelo 55 biskupů, kteří se závěrem nesouhlasili, nechtěli ale překážet jednání koncilu.

Poznatelnost Boha světlem přirozeného rozumu

Poznatelnost Boha světlem přirozeného rozumu je v dokumentu definováno jako dogma, čili z hlediska katolické církve nezměnitelná pravda víry.

II. vatikánský koncil

Těžištěm jednání měla být konstituce o církvi – obnova církve, jednota křesťanů, církev v dnešním světě.  Poté byly na programu dekrety o biskupech a o ekumenismu. V dekretu o ekumenismu narazily na odpor pasáže o Židech a o náboženské svobodě, proto byl dekret rozdělen a hlasovalo se pouze o prvních třech kapitolách. Nakonec se jednalo o dokumentech o liturgii a o sdělovacích prostředcích. Konstituce o liturgii a dekret o prostředcích masové komunikace byly při slavnostním závěrečném zasedání 4. prosince schváleny koncilem a vyhlášeny papežem. Ten přitom prvně použil novou formuli, která vyzdvihovala kolegialitu biskupů. Další jednací období probíhalo ve dnech 14. září až 21. listopadu 1964. V tomto období probíhala jednání i předběžná hlasování, přijímaly se pozměňovací návrhy a postupně se zpracovávala jednotlivá schémata. Na závěrečném zasedání byly odhlasovány a slavnostně vyhlášeny konstituce o církvi a dekrety o ekumenismu a o východních církvích. 14. září 1965 začalo další jednání. Z 16 plánovaných dokumentů bylo dosud vyhlášeno pouze pět. Vyhlášení dalších dokumentů nebylo tentokrát necháno až na poslední zasedání. Při prvním slavnostním zasedání 28. října byly schváleny dekrety o pastýřské službě biskupů, o výchově ke kněžství, o obnově řeholního života, o křesťanské výchově a deklarace o vztahu církve k nekřesťanským náboženstvím. Na dalším zasedání 28. listopadu byla schválena konstituce O Božím zjevení a dekret o laickém apoštolátu. Při dalším zasedání byl schválen nejdelší a nejdiskutovanější dokument – o církvi v dnešním světě. Dále byly vyhlášeny dekrety o službě a životě kněží a o misijní činnosti církve a nakonec deklarace o náboženské svobodě.

Zrušení vzájemné exkomunikace

Papež a přítomný zástupce ekumenického patriarchy Athenagora zrušili vzájemnou exkomunikaci mezi východní a západní církví vyhlášenou roku 1054.

Totus tuus

Karola Wojtyłu zvolili kardinálové papežem 16. října 1978 jako 264. papeže v dějinách církve, jako prvního neitala po 455 letech od smrti Hadriána VI. z holandského Utrechtu a zároveň vůbec prvního Slovana. Karol Wojtyła si zvolil jméno Jan Pavel II. na počest svého předchůdce Jana Pavla I. Jeho apoštolským papežským heslem bylo: Totus tuus (zcela tvůj) – papež byl mariánským ctitelem a toto heslo převzal ze zásvětné modlitby svatého Louise Maria Grigniona de Montfort.  

Návrh, který neprošel

Provedl změnu v organizaci a pravidlech papežské volby (1996), nejzávažnější změnou bylo rozhodnutí, že pokud ani ve třech sériích skrutinií (33-34 kol) nikdo nezíská dvě třetiny hlasů, stačí ke zvolení papeže prostá většina hlasů. Změna byla kritizována jako faktické totální zrušení potřeby dvoutřetinové většiny a jeho nástupce Benedikt XVI. ji v červnu 2007 zrušil.

 Mezináboženský dialog

Významně se také podílel na mezináboženském dialogu s příslušníky jinověrných církví a přispěl k uvědomění a toleranci vůči ostatním náboženstvím, zvláště pak v případě ožehavého islámu.

Disidenti uvnitř církve a exorcismus

V roce 1988 letech vyhlásil exkomunikaci Mons. Marcela Lefébvra, zakladatele hnutí Kněžského Bratrstva sv. Pia X. FSSPX a čtyř jím nově vysvěcených biskupů. Těm později papež Benedikt XVI. účinky exkomunikace prominul.  Ve srovnání s předchůdci Jan Pavel II. během svého pontifikátu blahoslavil nebo svatořečil obrovské množství osob (celkem 1435 blahoslavených). Jako jeden z mála papežů 20. století prováděl třikrát veřejný exorcismus.

Významná role ve světové politice

Jako papež hrál významnou roli ve světové politice, je mu přisuzován podíl na zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě také i na zlepšení vztahů katolické církve s judaismem a východními a anglikánskými církvemi. Během svého pontifikátu navštívil 129 zemí, více než kterýkoliv jeho předchůdce.

Svatořečení a blahoslavenství

Jako papež hodně podporoval mariánskou úctu a zdůrazňoval povolání ke svatosti. Svatořečil a blahořečil více lidí, než všichni jeho předchůdci dohromady. Navázal taktéž na učení svých předchůdců v oblasti sexuální morálky a ochrany lidského života. Mnohokrát, zejména ve svých katechezích a v encyklice Evangelium vitae, jednoznačně potvrdil tradiční církevní stanovisko morální nepřípustnosti interrupce, antikoncepce a euthanasie. Mezi mnoha jím svatořečenými a blahořečenými osobami bylo i několik Čechů a Češek: sv. Anežka Česká, sv. Zdislava z Lemberka a sv. Jan Sarkander mezi svatými, bl. Marie Antonína Kratochvílová, bl. Marie Restituta Kafková, bl. Metoděj Dominik Trčka a bl. císař a král Karel I. mezi blahoslavenými.

Kritika Jana Pavla II.

Navzdory velké popularitě si vysloužil Jan Pavel II. i mnoho kritiky. Například, že díky opozici vůči komunismu podporoval pravicové diktátory.

… Pinochet a Argentina

Jan Pavel II. se příležitostně setkal s diktátory, jako například s Augestem Pinochetem z Chile. Někteří toto setkání interpretovali jako podporu Pinochetovi, podle jiných Jan Pavel II. při setkání žádal od Pinocheta obnovu demokracie. Při setkání byl Jan Pavel II. vmanévrován Pinochetovým okolím do společné fotografie. Další kritika se týká toho, že údajně souhlasil s kardinálem Piem Laghim, který podle kritiků podporoval „špinavou válku“ v Argentině.

… Opus Dei

Také byl kritizován za podporu společnosti Opus Dei a svatořečení jeho zakladatele, Josemaríi Escrivy. Někteří kritici praví, že Opus Dei je v podstatě kult operující uvnitř církve. Jan Pavel II. viděl tuto organizaci jako součást širšího návratu církve k základním křesťanským principům. Kromě Escrivy i několik dalších svatořečení a blahořečení vyvolalo kritické ohlasy, protože dotyční údajně podporovali fašistické politické strany. Papežovi zastánci oponovali, že tato tvrzení jsou nepravdivá.

Sexuální problematika

Jan Pavel II. podporoval tradiční katolické učení a věřil, že neoddělitelnou součástí sexu je rozměr plodnosti. Proto argumentoval, že používaní umělých antikoncepčních prostředků, které plodnost ze sexu vylučují a redukují ho jen na tělesný požitek, je nemorálním činem. Mnoho lidí s tímto postojem nesouhlasilo, ale dokonce i někteří z těch, kteří souhlasili, tvrdili, že je nepraktické zavrhovaní používaní kondomů v době, kdy se šíří sexuálně přenosné choroby, např. AIDS. Oddělené, ale příbuzné tvrzení je, že administrativa Jana Pavla II. rozšiřovala nepodložené tvrzení, že kondomy nebrání šíření HIV. Mnozí kritici ho obviňovali z rozšiřovaní epidemie AIDS v Africe i jinde. Na druhé straně jeho podporovatelé zase tvrdí, že papežovo zdůrazňování abstinence a věrnosti bylo ve skutečnosti v boji proti AIDS velmi účinné, jak se ukázalo například v Ugandě, kde pro to vedl kampaň.

Zneužívání v církvi

Jan Pavel II. byl někdy kritizován pro způsob, jakým vedl církev. Bylo mu vyčítáno, že nereagoval dostatečně rychle při skandálu sexuálního zneužívaní v katolické církvi. Janu Pavlu II. byl rovněž vyčítán jeho apatický postoj k aférám pohlavního zneužívání dětí katolickými kněžími (především v anglosaských zemích). Ve skutečnosti ale Jan Pavel II. neměl prakticky žádnou možnost do těchto záležitostí zasahovat vzhledem k tomu, že byly ututlány již v samotných diecézích, v nichž k těmto událostem docházelo, a papež sám o nich nebyl nikým informován.

Církevní opozice - Exkomunikace otce Tissa Balasuriya.

Též byl kritizován za centralizaci moci zpět do Vatikánu po předchozí decentralizaci papeže Jana XXIII. Jako takový byl označován některými za striktního autokrata, který neakceptoval opozici v církvi. Jako hlavní příklad této kritiky se označuje exkomunikace otce Tissa Balasuriya.

Konzervativci proti Janu Pavlovi II. – Požadavek k návratu k Tridentské liturgii

Vedle veškeré kritiky vedené z pozice požadavku přiblížit církev současnému světu, katoličtí tradicionalisté se vehementně dožadovali návratu k Tridentské liturgii a popření reforem zavedených Druhým vatikánským koncilem. Někteří přešli na pozice sedevakantismu, zatímco další setrvali pod vedením Jana Pavla II., avšak ostře ho kritizovali, že není dost konzervativní.

 Papežova „apostázie“

Konzervativci mu také často vyčítají, že se modlil s představiteli nekřesťanských náboženství, navštívil mešitu, políbil Korán apod., čímž vlastně projevil úctu cizím božstvům, která nejsou totožná s Bohem křesťanů, čímž se vlastně provinil proti 1. přikázání desatera. V této souvislosti se mu také vyčítá účast na mezináboženských setkáních v Assisi. Někteří to dokonce považují za apostázi (odpad) od víry.

Encykliky

Redemptor hominis – 4. března 1979

Dives in misericordia – 30. listopadu 1980

Laborem exercens – 14. září 1981

Slavorum apostoli – Věnováno sv. Cyrilu a Metodějovi, 2. června 1985

Dominum et Vivificantem – 18. května 1986

Redemptoris mater – 25. března 1987

Sollicitudo rei socialis – 30. prosince 1987

Redemptoris missio – 7. prosince 1990

Centesimus annus – K 100. výročí encykliky papeže Lva XIII. Rerum Novarum, 1. května 1991

Veritatis splendor – 6. srpna 1993

Evangelium vitae – 25. března 1995

Ut unum sint – 25. května 1995

Fides et ratio – 14. září 1998

Ecclesia de Eucharistia – O eucharistii a jejím vztahu k církvi, 17. dubna 2003

Benedikt XVI.

Ratzinger byl jedním z nejvlivnějších mužů římské kurie ještě předtím, než se stal papežem. Měl taktéž velmi blízké vztahy s Janem Pavlem II. a jako děkan kolegia kardinálů předsedal jeho pohřbu a předcházející mši. Během své služby vyzýval shromážděné kardinály, aby se pevně drželi doktríny. V období sedisvakance byl hlavní veřejnou osobou církve, ačkoliv formálně v administrativních záležitostech hlavou církve nebyl. Podobně jako jeho předchůdce chrání tradiční katolická stanoviska ohledně umělé kontroly porodnosti, interrupcí či homosexuality. Dne 11. února 2013 oznámil rezignaci na svůj úřad. Byť ji kanonické právo umožňuje, jde o rozhodnutí velmi vzácné – posledním a dosud jediným, kdo na úřad papeže dobrovolně rezignoval, byl Celestýn V. roku 1294 (nepočítaje vynucená opouštění funkce v obdobích dvojpapežství a trojpapežství). „Poté, co jsem opakovaně zpytoval své svědomí před Bohem, došel jsem k jistotě, že mé síly, kvůli pokročilému věku, již nejsou vyhovující pro adekvátní výkon úřadu," uvedl Benedikt XVI. Svým rozhodnutím zaskočil i své nejbližší spolupracovníky] Rezignoval 28. února 2013 ve 20:00 SEČ. Po opuštění úřadu papeže je jeho oficiální titul Jeho Svatost Benedikt XVI., emeritní papež, případně Jeho Svatost Benedikt XVI., emeritní pontifik římský

Sexuální morálka a ochrana života

Kongregace pro nauku víry vydala pod vedením Josepha Ratzingera několik dokumentů které se věnují tomuto tématu. V pozici papeže Benedikt XVI. nechal 29. listopadu 2005 Kongregaci pro katolickou výchovu vydat dokument Instrukce o kněžství a homosexualitě, který schválil 31. srpna, a který zakazuje udělovat kněžská svěcení osobám praktikujícím homosexuální chování, taktéž osobám se silnými homosexuálními sklony či osobám podporujícím tzv. „gay kulturu”. Dokument vyvolal reakce jak uvnitř, tak vně katolické církve.

… nelze banalizovat sexualitu pouze na kondom

Benedikt XVI. taktéž pokračuje v učení ohledně morální nepřípustnosti umělých metod antikoncepce. Stejně tak se staví proti provádění interrupcí a euthanasie či lékařskému využívání lidských embryí. Benedikt XVI. se při své návštěvě Afriky vyslovil proti používání kondomů a doporučil spíše sexuální zdrženlivost a manželskou věrnost. Toto prohlášení bylo některými lidmi a sdělovacími prostředky odsouzeno. Papež Benedikt XVI. se tak stal prvním papežem, který veřejně vyslovil slovo „kondom“. Ve své knize rozhovorů vydané v listopadu 2010 však připustil za zcela specifických situací užití prezervativu jako nástroje boje proti epidemii HIV, avšak zároveň potvrdil, že nelze banalizovat sexualitu „zaměřením se pouze na kondom“, což „není opravdový a náležitý způsob, jak zvítězit nad infekcí HIV“.  Vyjádřil hlubokou lítost a zděšení v souvislosti se sexuálními pedofilními skandály, které se provalily v mnoha zemích Evropy a do kterých byli zapleteni někteří církevní katoličtí představitelé a vychovatelé.

Kongregace k nauce o církvi

Ke konci roku 2007 vydala Kongregace pro nauku víry dokument potvrzený Benediktem XVI. obsahující „odpovědi na otázky o některých aspektech nauky o církvi“. Prohlášení navazuje na dokument Dominus Iesus z roku 2000, který Benedikt XVI. připravoval ještě v pozici prefekta Kongregace pro nauku víry. Dokument z roku 2007 se vyjadřuje mimo jiné o katolickém chápání toho, jaká společenství jsou z jejího pohledu církvemi. Dokument taktéž deklaruje „plnou totožnost Církve Kristovy a katolické Církve“. Dokument si vysloužil kritiku z protestantských kruhů. Němečtí protestantští biskupové mluvili o „políčku pro ekumenismus“. Naopak zástupci pravoslavné církve jej chválili pro jeho upřímnost. Na námitky odpověděl následně kardinál Kasper s tím, že dokument neříká, že by protestantské církve nebyly církvemi, ale že nejsou církvemi v tom smyslu, jak katolická církev chápe samu sebe, a že takovými církvemi sami být ani nechtějí.

Ekumenismus a vztahy s jinými náboženstvími

Historická byla též účast Benedikta XVI. na pohřbu moskevského patriarchy Alexije II., stejně tak jako naopak účast konstantinopolského patriarchy Bartoloměje na biskupském synodu, kde poprvé v historii promluvil zástupce pravoslavné církve. Ke konci roku 2008 papež sám mluvil o zlepšení vztahů s křesťanským Východem a upozornil na výsledky dokumentu katolicko-pravoslavné komise na téma Církevní společenství, konciliarita a autorita, který dle něj „otevírá positivní perspektivy v reflexi nad vztahem mezi primátem a synodalitou v církvi.“

Judaismus

Někteří židovští představitelé či organizace vyjádřili spokojenost s tím, že byl papežem zvolen právě Ratzinger, který sám prožil období druhé světové války. Jiní se vyjadřovali střízlivěji s tím, že doufají v navázání na pontifikáty Jana XXIII. a Jana Pavla II. co se týče vztahů k židům a k státu Izrael. V květnu 2006 papež mimo jiné navštívil koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau u Osvětimi, kde při svém projevu pronesl slova: Vztahy s židy se opět dostaly na přetřes po vydání Summorum pontificum. Židé v té době protestovali proti obsahu velkopáteční liturgie. Papež kritické pasáže posléze nechal změnit. Svatou zemi papež navštívil v květnu roku 2009.

Islám

Papežovy vztahy s islámem byly na veřejnosti diskutovány především poté, co zástupci islámu byli pobouřeni obsahem přednášky s názvem Víra, rozum a univerzita, kterou papež přednesl 12. září 2006 na universitě v Řezně. Důvodem pobouření byla papežova citace: „Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed, a nalezneš tam pouze věci špatné a nelidské, jakou je jeho příkaz šířit víru mečem." Jedná se o citaci textu byzantského císaře Manuela II. Palaiologose. Za to sklidil kritiku ze strany muslimů, ale na ni odpovídá: „Citací textu císaře Manuela II. jsem měl v úmyslu pouze zdůraznit podstatný vztah mezi vírou a rozumem. V tomto bodě se s Manuelem II. shoduji, aniž bych bral jeho polemiku za svou.“ Na přelomu listopadu a prosince téhož roku pak Benedikt XVI. navštívil Turecko. V roce 2008 se na žádost význačných muslimských osobností uskutečnil od 4. do 6. listopadu v Římě katolicko-muslimský seminář, kde spolu obě strany diskutovaly na téma lásky k Bohu a bližnímu. V prosinci se pak konalo pravidelné muslimsko-katolické sympozium.

Problém s blahořečením Pia XII.

Dalším kontroverzním tématem se stalo vyšetřování případu případného blahořečení Pia XII., který byl ve funkci papeže v období druhé světové války, a jenž je některými obviňován z nedostatečného odporu proti nacistům. Papež naopak několikrát vyjádřil tomuto papeži úctu a obdiv. Židovské organizace po celém světě naopak odsoudily snahy o blahořečení tohoto papeže. Gary Knapp, člen židovské obce Spojených států a vedoucí Pave the Way Foundation, organizace, jejímž cílem je odstraňovat neteologické překážky mezi náboženstvími, která taktéž zkoumá případ Pia XII., v rozhovoru pro vatikánský rozhlas řekl, že „onen nepříznivý dojem o papeži Piu XII. je zcela falešný“.

Encykliky

Papež vydal celkově tři encykliky. První s názvem Deus caritas est (Bůh je láska) vydanou 25. ledna 2006, druhou Spe salvi (Spaseni v naději) vydanou 30. listopadu 2007, třetí Caritas in veritate. Jak již názvy napovídají, první encyklika se týká tématu křesťanské lásky, vztahu agape a eros. Druhou část pak tvoří téma aplikace těchto principů ve světě např. v podobě charity apod. Druhá encyklika Spe salvi se zabývá ctností naděje, která je přístupná všem lidem bez ohledu na jejich sociální status, a jejím vztahem k vykoupení. Třetí encyklika je encyklikou sociální. Navazuje na Populorum progressio Pavla VI.

Prameny:

Radio Vaticana

Encykliky

Wikipedie

Z mého soukromého archivu