K životu je třeba odvaha a rozum, nikoliv strach.

Projdete-ličlánky na Internetu, přečtete si pesimistické komentáře s neustálým strašením z nemocemi, klimatem, neúrodou, neúspěšností lidí, pak musíte zkonstatovat, že mnoho lidí prožívá beznaděj.

Pohled do života našich kulturních předchůdců.

Naděje, jedna z kardinálních ctností, která vzala zřejmě svůj původ ze situace, kterou lidé prožívali na sklonku existence západořímské říše. Během toho času se vyskytlo jen několik myslitelů, kteří se snažili z tohoto stavu vymanit a hledali duševní a duchovní prostor pro lepší vnímání své přítomnosti a budoucnosti. Jako děti vyrůstaly v prostředí, kde jim téměř nic nescházelo, kromě  láskyplných vztahů v rodině. Proč tomu tak bylo? Život našich kulturních předků nebyl záviděníhodný, ani když patřili k vysokým společenským vrstvám a stejně vychováváni, jako byly vychováváni předkové, většinou k převzetí majetku, získání dobrého postavení ve společnosti, v němž byli lidé uznávání, ale citový život je nějak nezasáhl, tak viděli naději v poznání. Podobně  jak se vychovávaly římské děti, římská mládež rostla pod tvrdou ideologií, která vládla společnosti po celé dějiny a cosi nabízela lákavého. Všimněte si, že většinou ti mladíci prošli vojenskou kariérou, hodnostmi, které je posouvaly do vlivných kruhů a často se stávali nejen syny slávy, ale také obětmi římského stylu života.

Ze života slavných osobností.

Marcus Aurelius ve svém slavném a vlivném díleHovory k sobě se zbavuje svého strachu z odpovědnosti. Je to kniha nesmírně poučná. Marcus Tullius Cicero představuje své učitele, o jeho rodičích nevíme téměř nic, dále až na informace o kariéře, která nakonec pro něho tak tragicky skončila. A jeho život můžeme považovat téměř za tragický i přes to, že jeho knihy jsou dodnes vlivné a jsou citovány, nejzajímavějšími pasážemi jsou ty, které pojednávají o ctnostech. K těmto velikánům patří i Říman Augustin Aurelius, který ovšem byl v úplně jiné situaci a pád římské říše ještě ani netušil. I on prošel stadiem, v němž se snažil dosáhnout vzdělání ve filosofii a řečnictví a uvědomil si zavčas, že musí být nejlepší, protože těch průměrných bylo mnoho a on navíc pocházel ze severní Afriky, z Thagaste, a měl zřejmě také severoafrický přízvuk, což mohlo v kruzích obsazených vlivnými osobnostmi, vadit. Na rozdíl od těch ostatních, Augustin píše ve své knize Vyznání o svých rodičích a velkou část vzpomínek věnuje své matce Monice a co více, o vzájemném citovém vztahu mezi ním a matkou. Na rozdíl od svých vrstevníků, Augustin se chová ve svém životě jinak. Uznává své chyby a pochybení a vyznává své slepé uličky a též na rozdíl od nich hledá řešení, neutápí se v realitě, ale hledá něco, co je vyššího než to, co se mu nabízí tady a teď. V konci za sebou  úctyhodné dílo, které je dodnes překládáno a citováno. Z toho nevyplývá, že tito lidé uvažovali o naději, ale měli existencionální problémy. Jako by byly brány do budoucnosti uzavřeny.

Současná doba.

Byla řeč o osobnostech, žijících několik dlouhých století před námi, kteří ať si to připouštíme či ne, ovlivňují i naše myšlení o životě. Setkáváme se s nimi náhodně, když k nám dorazí nějaký citát, nebo plánovitě ve vzdělávacím procesu, či tak, že si opatříme jejich knihy a čteme je. Téměř v ničem se od nás, moderních lidí nelišili.

Ale my žijeme v jiné době, v jiném světě, v jiných podmínkách a také v  jiném stylu uvažování. Doba se přeci hodně změnila a nezapomeňme, že jejich polyteistické uvažování je nám velmi vzdálené. Ale přesto – myšlenky, úvahy, rozklady – tak blízké, že se je odvažujeme zasadit do naší zahrádky vědomostí, morálky, postojů a úvah o životě. To, co máme navíc je  jiný rodinný život, pokud je tu vůle ho pěstovat. I když je ošemetné v tom rychlém běhu událostí přenášet zkušenosti, z nichž si můžeme vytvářet své postoje a napodobovat nějaké vzorce. Je štěstí, když rodina vytvoří zázemí, v němž je možné otevřeně mluvit o problémech, které se stále opakují a řeší podle možností, které přítomnost dovoluje. Ale ty obavy, které se lidí zmocňují, že nezvládnou projít branami do světa naděje mají podobný charakter. Něco se v jejich životě rozvíjí, ale jsou stále kladeny nové nároky na vypořádávání se s problémy, které obnáší jejich osobní život. Často nedokáží překonat hranici, na jejímž jednom konci je jakási pomyslná jistota a na druhém konci reálná nejistota, zda neztratím všechno, co nyní mám a pak nedokáži pro některé nedostatečnosti, ať subjektivní i objektivní dosáhnout vlastního úspěchu který znamená kromě všeho zázemí pro novou rodinu, zázemí pro kariéru, pro kterou jsem roky studoval, a tyto myšlenky jsou brzdou k riziku, které je nutné podstoupit, pokud je nasnadě, že to vyřeší budoucnost, která se jinak jeví nejistá. Svět okolo nás se stále mění, ale uprostřed těch událostí stojí odjakživa člověk, hledající zázemí a jistoty, bez nichž se cítí osaměle a ztrácí odvahu učinit důležitý krok, když vnímá tu propastnou prázdnotu v tom pesimismu, který se valí ze všech stran. Člověk je stále bytost nadaná rozumem a nezbývá, než mu plně důvěřovat. K čemu by nám jinak byl?