Jsme, my Evropané, dostatečně vzdělaní?

Chybí nám učitelé a možná chybí i Francouzům, Němcům, Italům či Španělům. Toto historicky nepříliš výnosné zaměstnání by mělo být spíš na místě těch elitních, tak dobře placených, protože učitel nejen umí učit (a to je jeho odbornost), ale také musí naučit své žáky myslet, mluvit a studovat. Nejde jen o to se něco nabiflovat, dostat známku, projít zkouškou a je vymalováno. Ale není, protože mezery se objeví třeba později a nelze se vracet zpět. Učení je proces, nikoliv jen výkon, jako třeba maturita, bakalářská státnice, magisterská zkouška či rigorózní zkouška či jiné povinné zkoušky, které vedou k tomu, že člověk obdrží titul, který ho opravňuje vykonávat zvolená povolání. A celým tím procesem nás vedou učitelé a jak jde čas, mnoho věcí se mění a je třeba se k těm změnám postavit čelem, což představuje fakt, že člověk se v určitých pozicích musí stále učit a být připraven čelit různým situacím, v nichž se mohou objevovat docela fatální chyby, za které se platí. To jsou čistě lidské věci, které nenapraví zákon či sankce, ale posun se odehrává v jiné linii, v linii myšlení. Umění učit se získáme v dobře vedené výuce, tedy v procesu, který je stále otevřený, jenže pak už nás nevede učitel, ale život, který dokáže nastavit nejrůznější situace, v nichž je často člověk osamělý a musí spoléhat sám na sebe.

Učíme se i to, co možná nepotřebujeme?  

Zdá se to jako příliš nadsazené, až trochu provokativní téma? Také se mi zprvu zdálo, že přeceňuji ve svém promýšlení pocity člověka, které jsou zasaženy různými historickými ranami, na které se nezapomíná a které jsou zaznamenány v objemných knihách, od starověku přes středověk a do novověku, aby nebylo zapomenuto a které se generace po generaci učíme ve školách, abychom věděli, znali a chápali, že všechno souvisí se vším (není to vždycky pravidlo). Není to maličkost se všechno naučit, co bylo, když pomyslíme na zrod všech těch pokrokových myšlenek, které Evropa buď sama vyprodukovala, nebo je převzala a přihlásila se k nim, neboť uznala jejich právo na chápání, že patří k její civilizaci. Ale není vše dokonáno. Docházíme k novým zkušenostem (v přítomnosti, v níž se odehrává, co je) a myšlenkám, jak žít, jak chápat spravedlnost, nespravedlnost, čest člověka, nebo naopak to, co za čest nepovažujeme a takové uvažování má své morální základy a jiné pojmy, spojované s právem, předvídající vývoj ve svém pootevřeném systému.

Ale vývoj lidské společnosti má své cesty.

Je totiž veden k budoucnosti tím, co považujeme jako za důležité pro přežití z minulosti do přítomnosti. Jedním z těch faktorů je otázka vzdělanosti, kterou tak trochu podceňujeme. Není to o tom, že máme vytvořený nějaký obraz o světě, o jeho povaze, realitě, bytostnosti, které jsme povinováni ji zachovat v její celistvosti a kráse, neboť svět je živý tím, že v něm působí lidé, každý člověk jako originální bytost, nadaná myšlením, city a schopností stavět na jsoucím nové a nové poznatky z toho co zná a co poznává. Nestačí umět fakta a vyjadřovat je slovy, spoléhat na jsoucí pojmy a hledat donekonečna jejich nové obsahy, až se dopracujeme do krajnosti, která už zavání absurditou. A tak bádáme, jak vyplnit již vyprázdněné prostory, (v nichž byly uvedeny zásady a danosti). Ale čas sám otupuje hroty a začínají se relativizovat i ty na první pohled nepřekonatelné a ono to nefunguje, nebo to vede k nespokojenosti, obavám, a i nežádoucím následkům.  Lidstvo musí respektovat, že nemůže šlapat na jednom místě a pořád se to vyplácí, ale přijdou situace, které je třeba řešit. Ale má k tomu dostatečnou vybavenost? Co je důležitější? Učit se o minulosti nebo o přítomnosti a řádně ji zmapovat? Je nesnadné konvertovat k jinému myšlení, když mu člověk dostatečně nerozumí. A to je nedostatečnost, která vadí budoucímu vývoji ve všech aspektech života společností, nyní unavených a klesajících na mysli. Evropě nezbývá nic jiného, než postavit silný vzdělávací systém, pozvednou roli učitelů a náplně vzdělávacích systémů, do kterých vstoupí současné i budoucí generace, aby mohly země mezi sebou diskutovat a stavět nové ideje, které promění náš svět do nového světla, neboť v temnotách se rozhodně žít nedá.