Ideální stát – fikce nebo možnost jej vybudovat?

Dějiny lidských společností se odehrávaly často v těžkých podmínkách, které museli lidé překonávat a tím nabývali nejen zkušeností, co škodí nebo je k dobru a dobro je základním elementem a předpokladem k udržitelnému vývoji. 

Následující úvaha pojednává o tom, zda je možné v dnešní době vybudovat ideální stát a co je při jeho budování zásadní – lidské rozhodování na všech úrovních,  péče o stát jako takový, vztahy mezi obyvatelstvem a státními orgány a moc, kterou z jedné strany mají lidé a z druhé strany státní orgány. Je položena i otázka, proč se v dnešní době, o které si myslíme, že jsme dosáhli téměř vrcholu, nejsme přesvědčeni o možnosti vybudovat ideální stát. Také jsme zabrousili do dějin, abychom se přesvědčili, že lidstvo se touto otázkou stále zabývalo a neuspělo prakticky i nad všemi svými teoriemi. Došli jsme k názoru, že je nutné spíše dospět k rovnováze mezi mocenskými silami, než hledání cesty k ideálu. Ideální stát a ideál neznamená, že je bezchybný, ustálený, ale stále se vyvíjecí v přesvědčení, čím má být.   

O lidské přirozenosti a důsledcích opakovaných chyb.

Odkud se tyto  myšlenky braly? To lidská přirozenost je obdařena rozeznávací schopností a též předpokladem ochrany své budoucnosti, kterou budou prožívat budoucí generace, které převezmou tradice a budou je tradovat dál, protože bylo shledáno, že je to tak správné k tomu cíli udržitelnosti života společnosti. Tak chápeme starověk, o kterém se mluví málokdo, a přesto se nás týká víc, než si myslíme i když o něm víme jen velmi málo, jen to, co se z něho zachovalo díky obětavé práci badatelů a archeologů a to, co objevili se též pokoušeli jiní badatelé vyložit. Tak chápeme i středověk, který je už bohatší a sdílnější díky sdílnějšímu umění a literárním odkazům. Dá se tvrdit, že různé státní společnosti od nepaměti přemýšlely, co je ideální stát, kdo je ideálním vladařem, ale nějak se zapomíná na obraz ideální společnosti až do doby, kdy svět uslyšel slova o božím království a kdo je hoden do něho vstoupit, aby se stal jeho občanem a též součástí takového společenství. Také se hodně mluvilo o tom, kdo toho není hoden. A tak se můžeme protloukat objemným Starým zákonem a  Novým zákonem, či Koránem a jen zjistíme, že ideálu, o kterém lidstvo tak snilo a sní, brání lidská ambivalence, jinak řečeno, sklon k dobrému a ke zlému – co je pro mne výhodnější. A v mysli se těm vnímavějším vybaví opravdu zajímavý rozhovor Adama a Evy s hadem a posléze z Bohem, a  závěrem je pád člověka.

Pád člověka je varující, ale stále se opakující.  

A tak šel čas a lidstvo se opravdu v ničem nezměnilo, ale mnoho věcí ve světě změnilo a o mnohých nemáme dnes ani tušení, co znamenají, k čemu byly těm našim předkům a proč je používali. Čas často oddělil různé éry, v jejichž čele stáli lidé, kteří jim vtiskli rozpoznatelné znaky, ti další je nějak pojmenovali a vytvořili jakousi pomyslnou hierarchii hodnot o tom, co je krásné, co užitečné, co je danost a co se nechá na pospas dalšímu běhu času. A tak nám docházejí překvapivé úsudky, že se dějiny opakují. Jsem proti této tezi, která byla určitě myšlena nějak vzletně, protože ji nikdo nemohl myslet vážně. To, co se opakuje, jsou důsledky té lidské ambivalence a má to stejné následky. Kolik lidí v historii překročili řeku Rubikon se stejnými následky, jako ve starém Římě za Caesara? Kolik lidí v pozdějších dějinách v sobě nesli jeho neblahý odkaz, aby následně nastala katastrofa? Kolik lidí udělalo stejnou chybu, jako Cicero, který nedomyslel následky, i když ho můžeme považovat za osobnost, která měla výjimečné státnické a právnické schopnosti, aniž si to uvědomila? Kolik významných a výjimečných osobností nakonec ztroskotaly v životě jen proto, že si tu ambivalenci lidské povahy nepřipustily a nebyly schopny přesvědčit druhé o výhodě, která by jim přinesla to dobro? A tak se v dějinách hroutily nadějné státy, říše, společnosti díky tomu, že neuměly a nemohly překročit vlastní stín.

Naše doba to také neumí.

Někteří lidé hrozivými slovy malují budoucnost, která vyjde ze současného zmatku a ta nebude růžová. Zprvu to bylo varování před technologiemi, následně před přírodními pohromami a nyní jako důsledek lidské činnosti, která ničí přírodu se všemi důsledky. Odjakživa lidé toužili znát budoucnost blízkou nebo vzdálenou, a tak zbudovali věštírny, o nichž se zmiňuje starořecká literatura a samozřejmě i starořímská. Věštbám dávali přednost před celou plejádou bohů, které uctívali. Zřejmě věštci byli rychlejší a srozumitelnější. Také je pro tyto účely zajímavá hermetika, zřejmě vzešlá z tajemného Egypta. Text Smaragdové desky se skládá z několika vět (zásad, pravd), přičemž nejčastěji je citována první věta:„To, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole“, což má znázornit spojení materiálního a duchovního světa, vztah mezi mikrokosmem a makrokosmem.

O státu, právu a moci.

Jsou lidé, kteří to vykládají, že se společnost chová tak, jak se chovají její představitelé, ale tak to skutečně není. To by bylo velmi jednoduché. Ve smyslu nadpisu této kapitoly bych směle tvrdila, že všechno, ať to dobré, nebo špatné pochází z lidské touhy po kráse a dokonalosti materiálních věcí, které chtějí lidé užívat a na které touží i dosáhnout tady a teď a snadno a o nějaké spojení, jak jej deska popisuje, neuvažují. Taky, k čemu to filosofování a bloudění v něčem, o čem nemáme tušení, naše doba je jiná a naše potřeby jsou přímo úměrné k životnímu stylu, který právem považujeme za zdravý, dobrý, důstojný člověku, protože v tom hraje velkou roli moderní věda.

Tak ještě o tom, jak vytvořit ideální stát, který je složen ze tří a dnes i více prvků – území, státních orgánů a státních občanů. Vzhledem  k současným snahám zlepšit životní prostředí upozorňuji na prvek – státní území, a to jde v prvním případě, protože na něm se děje to nejdůležitější ve prospěch státu a společnosti, která na něm žije a k tomu se vztahuje obor – politika – věc veřejná a vztahují se k němu zákony a státní moc.

Na území se odehrávají dějiny, které se tradují vzdělávacím procesem, a tak se můžeme dozvědět mnoho věcí – co by se nemělo opakovat jak z minulosti, tak i z přítomnosti. Státní orgány vznikají volbou a státní občané podle zákona o občanství. To platilo i za římských dob, stejně jako to, že se majetek dělí na státní a soukromý a středem těchto otázek se pohybuje právo, které rozhoduje o tom, co státní orgány považují za závazné a co mají občané naplňovat k tomu, aby bylo dosaženo ideálu demokratického právního státu.

Právo by mělo být hybatelem (je jím skutečně?) pro dosahování určitého ideálu vztahů mezi státem, společností, majetkových věcech, apod.) tedy i sociálního smíru. Způsoby jeho dosahování jsou staré, jako lidské společenství. Nyní se bavíme o rozsahu moci, což je důležitá otázka – moci lidu a moci ústavních činitelů. Jak má spolu kooperovat lid v demokratickém právním státě a státní orgány dělené na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní. To je též stará myšlenka, která však pronikla do současné doby a má takový význam, že je třeba o tom přemýšlet na všech úrovních, ale v klidu, rozmyslu a z cílem vytvořit prostor pro ideální stát, který funguje vyváženě a v ovzduší sociálního smíru. Všechny ty technické vymoženosti a vzdělanosti naší doby, bez kterých se neobejdeme, by byly jistě neúčinné, protože za vším především stojí člověk, obdařený rozumem a zatížený svou ambivalencí (sklon k dobrému nebo zlému), ale vždy odpovědný za svou schopnost rozlišovat a za povinnost nést odpovědnost.  

Globální svět přináší informace, které nestačíme pojmout.

Pocit zmatku a chaosu vychází z toho, že jsme zahlcováni zprávami, reklamami, návody na spokojený život a přitom se lidé necítí šťastni. Myslím, že je to vztazích mezi lidmi a jedinci ve společnosti, že je to o nárocích na výkon, nikoliv proces a i strach, že každé vybočení by mělo za následek ztráty nabyté životní úrovně, kterou se mnoho lidí snaží jakž takž udržet. Možná je to o psychickém stavu společnosti ve zrychleném tempu, které někteří nemohou udržet, a tak to vzdávají. Nežijí své osobní životy a rozpadá se i vzorec rodiny, která je nositelem budoucího potomstva. Na něm všechno záleží. Jaké vzorce do života mají, o tom musíme důsledně přemýšlet ve všech činnostech, pro které se rozhodujeme svobodně a s rozumem.