Exorcismus: Boj se zlem ve světle církevního práva

Boj dobra se zlem

 Naši předkové brali exorcismus jako běžnou věc, reálnou součást každodenního života, jehož součástí byl boj dobra se zlem. Původ exorcismu a jeho praktiky, které se udržují do dnešní doby, mají však i právní dopady v církevním právu.

 Pokus o definici exorcismu

 Exorcismus znamená vymítání ďábla, démonů, tedy obecně zla. Existuje ve všech církevních společenstvích a většinou se provádí pomocí magicko-rituálních praktik pod vedením pověřené osoby. Zaměřme se na exorcismus římskokatolický. Původ slova „exorcismus“ je v řeckém slově exorkidzein, ve významu „zapřísahat“ či „zaklínat“ Jediný výskyt tohoto slova v Novém Zákoně je v Mt 26,63, kde je ve významu „zapřísahat“, podstatné jméno-  exorcistés, „zaklínač“, najdeme ve Sk 19,13). Etymologickou podobnost můžeme nalézt též v latinském aiduratio a italském scongiuro, „zaklínání“.

 První zmínky o setkání s ďáblem v Evangeliích

 V křesťanské novozákonní tradici nacházíme první zmínky o setkání s ďáblem v synoptických evangeliích. Je tam líčeno, jak satan pokouší Ježíše Krista na poušti. Ježíš jako vymítač ďábla se vyskytuje na mnoha místech Písma, zejména u synoptiků (Zvláště Markovo evangelium se hojně o exorcismu zmiňuje: Mk 1,23 – 26; 1, 32 – 34 – 34; 1, 39 …). Nesmíme zapomínat na fakt, že Písmo = Starý a Nový zákon a to zákon v pravém slova smyslu, zákon platný pro křesťany všech zemí.

Uzdravujte lidi a vymítejte démony

 Když Ježíš vysílal dvanáct učedníků, dal jim moc uzdravovat lidi a vymítat démony (Mt 10,8; Mk 6,7; L 9,1),. A v  desáté kapitole u Lukáše je nadto zmíněno vyslání sedmdesáti, kterým byla rovněž tato moc předána. Toto pověření je v následujících letech vývoje vztaženo na církev a její služebníky. Po Ježíšově zmrtvýchvstání pokračují apoštolé ve svém poslání. Ve Skutcích apoštolů je několik zmínek o jejich boji proti silám zla, např. Sk 5, 12.16; Sk 8, 5 – 7; Sk 19,11 – 12.

 Exorcismus v prvních staletí křesťanství

 V prvních stoletích křesťanství se exorcismus poměrně hodně rozšířil a již ve třetím století byl zřízen úřad exorcisty, o čemž nám podávají svědectví církevní otcové a spisovatelé jako svatý Justin, papež Kornelius, Tertulian či Cyprián. Počáteční prvokřesťanské vymítací formule nebyly ještě pevně stanoveny, spíše  záleželo velikou měrou na invenci vymítače. Tím býval často člověk, obdařený odpovídajícím charismatem. Ve staré církvi nemuselo tedy jít nutně přímo o kněze, již tehdy byla ovšem patrná značná snaha o monopolizaci spočívající zejména v tom, že démony mohou vymítat jedině křesťané, a to ve jménu jediného pravého Boha a Ježíše Krista. Pozdější formule se rozšířily i o vzývání starozákonních patriarchů, archandělů a hebrejských jmen Sabaoth či Adonai. Postupně byla přidávána i příslušná gestikulace, včetně hojně používaného znamení kříže, které spolu se Spasitelovým jménem zajišťovalo značnou účinnost rituálu.

 … dovršení exorcismu

 K úspěšnému dovršení exorcismu ovšem patřila, stejně jako dnes, aktivní účast postiženého v podobě pokání, modlitby, půstu, přijímání svátostí a křesťanského života.

 Exorcismus ve středověku

 Ve  středověku se exorcismus dostal výrazně do popředí a důvodem pro to bylo do značné míry rozšířené přesvědčení o tom, že původ nejrůznějších chorob, poruch, i kolektivních hysterií je nutno hledat právě v posedlosti ďáblem. Nárůst případů, ať už skutečné či domnělé posedlosti, přiměl vymítače k vytvoření poněkud ucelenějšího systému formulí, které zůstávaly i nadále neoficiálními, což jim ovšem na důležitosti neubíralo.

 Exorcistické liturgie

 Teprve v 10. století nacházíme první pokus o vytvoření exorcistické liturgie. Pokyny a formule nacházíme např. v těchto dokumentech: Missale Gallicanum Vetus (7. – 8. století), 15. Kodex v Kapitulní knihovně kolínského Dómu (9. století), Mnichovský latinský kodex 17 027 (9. století), Kodex Vindobonensis Palatinus (10. století), Silosův spis Liber ordinum (11. století).)

 Formule - Příkaz pro démona, aby opustil oběť

 Formule z tohoto období obsahují povětšinou vzývání mocných jmen, příkaz pro démona, aby opustil oběť, podrobný výčet rozličných částí těla, které byly údajně posedlé démonem (posedlost ďáblem bývala vztahována i přímo na konkrétní části tělesné schránky), a v některých případech i odkaz na příslušné úryvky z evangelií (Alfonso M. di Nola, Ďábel a podoby zla v historii lidstva, Volvox Globator 1998, s. 294.) Exorcismy se tou dobou nevztahovaly pouze na člověka a negativní stavy, v nichž se nacházel, ale také na zvířata či neživé věci, ba dokonce i na povětrnostní jevy, jejichž destruktivní vlivy byly považovány za dílo ďáblovo.

Rituale Romanum z roku 1614 a dnešní stav exorcismu

 Na dlouhou dobu konečné oficiální pokyny k provádění exorcismů byly ustanoveny ve spise Rituale Romanum roku 1614. Exorcismus v dnešní církvi podlehl do jisté míry nutnému vývoji. Z podnětu II. Vatikánského koncilu byla uložena revize Kodexu kanonického práva (Codex Iuris Canonici 1983), která v podstatě potvrdila § 1. kánonu 1172, v němž se říká, že „nikdo nesmí zákonně vykonat exorcismus posedlých, jestliže neobdržel zvláštní a výslovné dovolení od místního ordináře“. § 2 téhož kánonu dovozuje: „Toto dovolení udělí místní ordinář pouze knězi, který se vyznačuje zbožností, věděním, moudrostí a bezvadným životem“. Jedná se o kánony týkající se posvěcující služby církve, tedy záležitost hluboce spirituální, ovšem prakticky o samo jádro katolických rituálů.

 Exorcisté žádali o revizi prováděcí formule

 Nicméně prováděcí formule exorcismu (Kap. XII. Rituale Romano) publikovaná roku 1952 byla uznána jazykově zastaralou a bylo nařízeno její zrevidování. O revizi ostatně žádali i sami exorcisté. Jednalo se jim při tom mimo jiné o zavedení modliteb vzývajících Matku Boží, dosud chybějících, a o vytvoření různých modliteb pro specifické situace.

 Sdružení exorcistů – rozpor mezi Římským rituálem a jeho revizí i Katechismem katolické církve

 Podle slov p. Gabriela Amortha (časopis Světlo, číslo 38 a 39 a http://home.nextra.sk/olivero/27.htm), zakladatele mezinárodního sdružení exorcistů, byly mnohé nezbytně důležité části rituálu při přepracování vyškrtnuty a nahrazeny novými a neúčinnými. Amorth tvrdí, že nové články jsou pro exorcistu nepoužitelné. Říká například, že: „…v bodě 15 je řeč o prokletí, o utrpení, jehož původcem nebo inspirátorem je Zlý. K tomu může docházet různým způsobem: skrze zaklínání, učarování, zlý pohled, woodoo, macumbu. Římský rituál vysvětloval, jak si v takových případech počínat. Nový rituál naopak kategoricky prohlašuje, že v takových případech je zakázáno použít exorcismus. Ovšem: Zaklínání je příčinou velké části posedlostí a utrpení způsobeného ďáblem.

 Exorcisté jsou v nejistotě

 Nyní to však vypadá, jako by exorcisté dostali zákaz výkonu svého povolání. V bodě 16 naopak je slavnostně prohlášeno, že k exorcismu se nesmí přistoupit, dokud není absolutní jistota o přítomnosti ďábla. Problém: jistotu, že člověk je posedlý ďáblem, se získá teprve skrze exorcismus. Tvůrci nového revidovaného pojetí se dostali do rozporu s Katechismem katolické církve, který jasně říká, že exorcismu je třeba použít jak k vyhnání samotného ďábla, tak k osvobození od jeho vlivu. V tomto druhém případě se nikdy nejedná o ďáblovu přítomnost, nýbrž jen o jeho vliv. A závěr k novému rituálu? Tvrzení obsažená v novém rituálu jsou nadmíru škodlivá a jsou výsledkem neznalosti a nezkušenosti.

 Kniha „Proti Satanovi“, střetnutí s čarodějnickou praxí

 Velmi poutavou knihou je  dílo „Proti Satanovi“ (Gegen Satan), které napsal Emmanuel Milingo ( nás vyšla roku 1999). Popisuje své četné zážitky vymítače, včetně znalostí ze střetnutí s čarodějnickou praxí: „Není potřeba věřit v čarodějnictví. Je to v každém případě víc než magie, což se často omylem považuje za divadlo nebo kratochvíli. Čarodějnictví je něco skrytého, ale přesto skutečného. Proto by nám mělo být jasné, že Afričané všeobecně – ale nejen oni – byli schopni pobytem ve vlastní zemi ovlivnit jiné lidi a způsobit jim i škody. Tam, kde svou moc vykonává čarodějnictví, by měla zasáhnout i Církev mocí Kristovou… Když čarodějové a čarodějnice mohou na dálku lidem škodit, mohou jim následovníci Kristovi na dálku pomáhat, tak jak to udělal Ježíš se setníkovým služebníkem – viz Lukáš 7,1-10“.

 Exkurz do církevního práva

 Ve výše uvedených statích jsme zabrousili do dějin exorcismu, který je Svatým stolcem uznávaným rituálem římskokatolické církve. Z právního pohledu je to významné nejen pro výklad kánonu 1172 Codex Iuris Canonici 1983 (Kodex kanonického práva), ale také pro posouzení příčetnosti osob apod.

 Encyklika Lumen gentium

G. Amorth se postavil proti Novému rituálu, jak je uvedeno výše s tím, že při tvoření nového rituálu nebyli přizváni exorcisté, i když usilovali to, aby byli přítomni při jeho tvorbě. Stalo se to tím, že sekretář Kongregace pro bohoslužbu a svátosti řekl, že pro něho jsou partnery pouze biskupové, i když, jak Amorth uvedl, Lumen Gentium jasně hovoří o spolupráci kněží a biskupů a o potřebě porady s kompetentními laiky, kteří mají potřebné znalosti a zkušenosti. 

Kardinál Ratzinger – můžete používat oba rituály …

Až z podnětu kardinála Ratzingera bylo nakonec usneseno, že exorcisté nejsou zavázáni používat jen nový rituál, nýbrž pokud chtějí, mohou po dohodě se svým biskupem sáhnout i ke starému rituálu. Biskupové pak musí požádat o povolení Kongregaci, která je ovšem, jak píše kardinál, »mileráda udělí«.

Pomatenci?

Jaká je to podivná situace? V minulosti byla v Římskokatolické církvi funkce exorcisty poměrně běžnou a uznávanou, jsou dnes exorcisté, na okraji zájmu a jejich vážnost klesá i z pohledu neexorcistů.

Změna pohledu na ďábla – Zlo je fenomén moderní doby

Církev akceptuje vědecké pojetí světa a odklání se od pohledu na ďábla, jak tomu bylo ve starých dobách. Ovšem – dochází k extrémnímu korku – k odmítání ďábla. Fenomén zla, jak jej současní kněží vidí, je způsoben dobou, zlo je spíš abstraktním pojmem, zaměnitelným s takovými projevy sociálního chování, jako je nenávist, chamtivost, závist. Jistě si každý řekne: no jo, přátelé, ale to jsou jen průvodní jevy zla samotného, to jsou jen dílčí projevy rozsáhlého ů/zemí“, v kterém se zlo aktivně vybuzuje.

Situace v Evropě

V Německu, Rakousku, Švýcarsku, ve Španělsku či v Portugalsku a mnoha dalších zemích nejsou exorcisté oficiálně vůbec jmenováni. A to je zvláštní hlavně v případě Španělska, které má bohatou vymítačskou tradici. Římskokatolická církev, na rozdíl od pravoslavných církví se úřadu exorcisty v poslední době zříká.

Co způsobilo takový odklon od exorcismu?

I když byl Jan Pavel II. exorcismu nakloněn, není žádným tajemstvím, že ho u několikrát vykonával a prohlásil, že kdo nevěří v ďábla, nevěří evangeliu, to neznamená, že tento jeho postoj musí být nutně postojem církve.

Jak překlenout jen zdánlivý rozpor rozumového a duchovního světa?

Lékaři, hlavně pak psychiatři, v posedlost ďáblem nevěří, nesnaží se proto za určitými projevy svých pacientů posedlost hledat. Exorcista nemůže uzdravit fyzické poruchy (ačkoliv ty mohou někdy po úspěšném exorcismu samy vymizet) a nemůže nahradit lékařskou péči.

Temná stránka světa – proti spiritismu

… upadnutí do ďábelského vlivu vlastní vůlí

Nyní se od vymítačů obrátíme k těm, kteří naopak budí temné síly (i když to nemají v úmyslu). Lidé věnující se spiritismu jej povětšinou neprovozují ve snaze přivolat zlé duchy či vyvolat jiné negativní síly, ale jejich schopnost rozpoznat že nevyvolali kýženou bytost, ale pouze něco, co se za ni úspěšně vydává, je veskrze malá. Podobná činnost je církví považována nejen za zbytečnou a nepatřičnou, ale přímo nebezpečnou a člověka ohrožující. Tento postoj byl výslovně vyjádřen i v několika dokumentech : v dekretu Svatého oficia ze dne 4. srpna 1865, v Santa Penitenziaria z 1. února 1887 a hlavně v dekretu Svatého oficia z 24. dubna 1917, kde se výslovně prohlašuje, že vždy a v každé formě je to satan, který se maskuje formou vyvolávaných duší. 

Magie – objednávání očarování určité osoby

Je dalším ze způsobů, jak se vlastní vinou dostat do područí temných sil, ať už jde o případ, kdy postižený provozuje magické praktiky sám či kdy vyhledá profesionálního mága nebo čaroděje, aby je za úplatu provedl on. I v případě, že člověk pouze zadá „práci“ někomu jinému, váže se svým způsobem na ďábelskou moc, od jejíhož vlivu se může jen těžko oprostit.

… ustřihni mu pramen vlasů, až bude spát

Mágové připoutávají svou oběť k sobě tím, že si od ní vyžádají nějakou osobní věc, třeba drobnost, či tím, že dotyčnému dají (častěji prodají) nějaký amulet, který má při sobě trvale nosit. Těmto amuletům je připisována zázračná či léčivá moc. Mágové jsou vyhledáváni jak proto, aby napomohli vyřešení určitých problémů, tak proto, aby uškodili označené osobě formou očarování či prokletí).

Existuje černá a bílá magie? Exorcisté tvrdí, že ne …

Exorcisté i další církevní představitelé často prohlašují, že neexistuje bílá a černá magie. Podle jejich slov je pouze jeden druh magie, který vždy souvisí s použitím ďábelské moci pro vlastní hmotný prospěch či pro cizí neprospěch.

… a z pohledu církve

Z pohledu církve nelze magické jednání nijak omluvit a její používání vede vždy k závislosti na temných silách a k podvolení se jim. Mágové, čarodějové, kouzelníci, jasnovidci či kartáři jsou označováni za služebníky Zlého a proti jejich praktikám se mluví i v Písmu (Např. Dt 18, 10–12; Lv 19,31; Lv 20,27; Ex 22,17 a další.). V současnosti nabývají magie, spiritismus a jim podobné záležitosti opět na popularitě, čehož příčinu lze vidět v sekularizaci náboženské oblasti a dominaci materialismu ve společnosti. Ta následně vyhledává duchovní uspokojení mimo církev, jež jednak ztratila původní vliv, jednak v nemalém okruhu lidí do jisté míry zpejoratizovala.

… co člověk vlastně hledá?

Naplnění touhy moci zasáhnout do běhu věcí a moci vidět do širokých souvislostí. A to ho vede  používání prostředků, o nichž se, ať už právem či neprávem domnívá, že mu toto umožní. Víceméně, i naší moderní, racionální době jsou zájemci dobře zásobováni takovými prostředky: nabídky kouzelných amuletů, rozpisu kouzelných formulí, křišťálovými koulemi a jinými, ve středověku vyvinutými technologiemi. Stačí po nich sáhnout a jsou Vaše.

Smlouva s ďáblem

V knize „Zkušenosti exorcisty“ (Raul Salvucci)  Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří, 1999) se hovoří o zasvěcovacích obřadech jedinců zkušenými čaroději a o předávání kouzelnických příruček a převádění moci z jedné osoby na druhou, o hromadných čarodějnických setkáních pořádaných za určitým  účelem, o černých mších a jiných způsobech přímé spolupráce s mocnostmi zla, jako je stále populární hnutí satanismu, jehož vliv je dost možná větší, než jsme ochotni si připustit.

… popularizace uctívání ďábla - móda

Uctívání ďábla se vždy v jisté míře ve společnosti vyskytovalo, ale v současnosti podléhá toto hnutí poměrně velké popularizaci. V posledních letech se stalo dá se říci módou, zvláště mezi lidmi mladší generace, prohlašovat o sobě, že sice „satanisty nejsou, ale že se satanistickými idejemi sympatizují“.  R. Salvucci dále své čtenáře seznamuje s některými obecně známými postupy, jako je výroba figurky nebo opatření si fotografie, do níž jsou posléze zapíchány špendlíky apod.

Na závěr pár slov

Samozřejmě, že toto stručné pojednání, které se spíše věnuje právnímu pohledu na exorcismus z hlediska církevního práva, nemůže pojmout celou problematiku, zda se má exorcismus v dnešní době obhájit či zatratit, tedy potažmo brát vliv ďábla na svět vážně či ne, nebo ještě lépe, uvěřit v něj či neuvěřit. V knihách, které jsou uvedeny v textu, a je jich ještě k sehnání mnohem více - (to je informace pro ty, kteří by se chtěli touto problematikou zabývat hlouběji). Když se však projdete lidskými dějinami, a to do hloubky, zdá se, že působení ďábla je patrné a lidé všech epoch se mu bránili, a také vytvořili praktika v tomto směru. Je to součástí lidské kultury, lidského vnímání zla, obavy z něho, vytváření obrany a hledání způsobu, jak svým pocitům i poznání účinně čelit. Z pohledu na bohaté spektrum různých náboženských směrů je toto přesvědčení zakořeněno. A tak je položeno mnoho otázek: co je to zlo, odkud se šíří a jak si s ním poradit? Jak je patrno, exorcismus v římskokatolické církvi upadá a stavy exorcistů se snižují. Je však jasné, že římskokatolická církev má dlouhé kořeny v této praxi a také hluboké znalosti, literárně zpracované. Je otázka, zda tento problém budeme podceňovat anebo se nad ním zamyslíme hlouběji. Potřebujeme exorcisty? Porozumíme i bez nich stále se prohlubující propasti mezi duchovním a rozumovým světem?  

Další prameny:

Wikipedie 

Katechismus 

Kanonické právo

Materiály z vlastního archivu

Církevní právo, církevní dějiny a doporučená literatura k tématu