Evropa: Jak se dělila Evropa - 1. Politické a územní dělení

Já chápu lidi, kteří nemají rádi humanitní předměty. Někomu prostě nejdou pod vousy a nechce se jim ani přemýšlet nad těmi složitostmi, jako je filozofie, historie, teologie a právo i jiné směry, které k sobě však, ač se to nezdá, patří. Ano, jsme členy Evropské unie a jsme občané Evropské unie stejně jako všichni, kteří žijí v členských státech. Ale já se vsadím, že málokdo zná evropské dějiny tak, aby si uměl vzít z nich poučení

Připomíná Vám něco mapa, kterou jsem přiložila k tomuto rozjímání? 1o je prosím mapa Svaté říše římské národa německého. Když se na ni pozorně podíváte, tak se neustále mění zhruba po dvou stoletích. Ano, ve Svaté říši římské národa německého bylo pořádně živo, marně vzpomínat! Na pouhých 6- sti stran formátu A4 předkládám velmi stručné dějiny Evropy, politické a územní dělení Evropy. Není to olehké čtení a jistě, kdo se bude chtít seznámit podrobně s předkládanou problematikou, vyzvoří si zajímavého koníčka a možná, že někteří budou uvažovat o Evropě trochu jinak, než dosud, tedy lehkomyslně. I dnešní denní v Evropě má daleko šěirší rozměr, než se zdá a rozhodně je nutné dějiny brát velmi vážně.

10. století

Svatá říše římská (latinsky Sacrum Romanum Imperium) je název zaniklého státního útvaru, který se rozkládal ve střední Evropě a mocenské centrum měl v Německu. V kratší podobě Romanum imperium jej užívali již v dobách franského krále a prvního císaře říše římské Karla Velikého (který roku 800 obnovil na Západě císařství), ale teprve od vlády východofranského krále Oty I. (936–973) lze hovořit o vzniku státního celku, který se s tímto názvem kontinuálně identifikoval. To, že se tak stalo právě ve východní části bývalé franské říše, souviselo jednak s mimořádnou slabostí západofranské / francouzské monarchie v raném středověku (v protikladu k silné ústřední vládě za Oty I. a jeho nástupců), jednak s tím, že na východě zahájil Ota I. dlouho nepřerušenou tradici císařských korunovací v Římě.

11. století

Již od panování Konráda II. ze sálské dynastie, konkrétně od roku 1034, se proto název Romanum imperium stal oficiálním pojmenováním někdejší východofranské monarchie.

12. století

Přívlastek sacrum, doložený až v listinách Fridricha I. Barbarossy (1152–1190), měl zdůraznit sakrální povahu středověké říše, zejména ve vztahu k církvi. Od 15. století se užíval rozšířený název Svatá říše římská národa německého (Sacrum Romanum imperium nationis Germanicae), avšak pouze pro části říše osídlené Němci.

18. století

Teprve od 17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně např. Itálie či Burgundska.

19. století

Formálně říše zanikla v roce 1806, kdy se Habsburk František II. vzdal titulu římský císař a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jejž přijal již roku 1804. O formálnosti lze hovořit proto, že od vestfálského míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením samostatných států (císař bezprostředně ovládal už jen své vlastní rodové državy).

Které země patřily do Svaté říše národa německého?

Od vrcholného středověku náležely ke Svaté říši římské vedle Německa dnešní státy Nizozemsko, Lucembursko, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko a Český stát, oblast dnešního polského Slezska, bývalé Zadní Pomořansko a Nová Marka (dnes v Polsku), severní Itálie (Lombardie), Alsasko, Lotrinsko a část Burgundska (dnes Francie), jižní kraje Dánska a konečně i větší část belgického území. Nizozemsko a Švýcarsko přestaly být součástí říše po vestfálském míru, frankofonní kraje ovládla spolu s Alsaskem do konce 17. století Francie. Naopak někdejší německé východní Prusko nikdy k říši nepatřilo.

Evropa po bizardní třicetileté válce -  po vestfálském míru - územní změny

Největší územní zisky si odnesla Francie.  Francouzi získali biskupství Metské, Toulské, Verdunské a města Décapole v Alsasku (ještě ale nezískali Alsasko celé). Švédsko spolu s dalšími odškodněními získalo například západní Pomořansko a dohromady získalo tři hlasy sněmu Kurfiřtů. Bavorsko získalo hlas za Falcké kurfiřství. Naopak syn Fridricha Falckého, Karel I. Ludvík získal osmý hlas na sněmu kurfiřtů. Braniborsko-Prusko získalo Zadní Pomořansko, biskupství Magdeburské, Halberstadtské, Kaminské a Mindenské Vláda v Osnanbrücké diecézí bude střídavě připadat katolíkům a protestantům, za předpokladu, že protestanští biskupové budou voleni z rodu Brunšvik-Lünenburg. Nezávislost města Brémy byla uznána. Falc byla rozdělena na Horní a Dolní Falc. Dolní, u Rýna, získal syn Fridricha Falckého, Karel I. Ludvík, tedy protestanti a Horní si ponechal Maxmilián I. Bavorský, tedy katolík. Na Rýnubyl znovu obnoven volný obchod, který byl z důvodu války blokován.

Územní změny v Evropě po napoleonských válkách - vídeňský kongres

Největší územní změny zaznamenaly vítězné mocnosti (Rakousko, Rusko, Prusko) Rakousko připojilo Benátsko, Terst, Tyrolsko, Lombardii a Dalmácii, ztratilo Belgii, Prusko se rozšířilo o Porýní a část Saska, Gdaňsk, Poznaňsko a švédské Pomořany, Rusko získalo Besarábii a Finsko, vytvořilo z Varšavského knížectví Polské království (kongresovku), které bylo v personální unii s Ruskem, Holandsko, Belgie se spojily do Nizozemského království a personální unií k nim připadlo Lucembursko, Spojené království Velké Británie a Irska získalo Maltu, mys Dobré Naděje, Jižní Afriku, Cejlon. Změnit se však muselo i Napoleonem rozvrácené Německo. Vídeňský kongres zde vytvořil Německý spolek (volné soustátí 39 malých zemí včetně Pruska, Rakouska i Čech a Moravy.

Revoluční konflikty po vídeňském kongresu

Śpanělsko

Vedli válku proti Napoleonovi, které bránily v rozvoji země.Na trůn totiž nastoupil po Napoleonově bratru opět Bourbonský panovník, který začal omezovat občany a chtěl vyslat vojsko do střední Ameriky, kde byli vzbouřenci vedeni Simonem Bolívarem.Roku 1820 se navíc ve Španělsku vzbouřili i vojáci. Roku 1823 byla jejich revoluce potlačena Francouzi.

Itálie

Byla rozdrobena na malé území a bála se, že na ně někdo zaútočí a oni se neubrání. Vznikly tajné spolky revolučních demokratů (Karbonáři), kteří toužili po sjednocení. Válka jim ale nepomohla. Vyvolali v Neapolsku povstání a v letech 1820–1821 byli poraženi Rakouskou armádou a vůdcové povstání byli vězněni na Špilberku.

Děkabristé v Rusku

Po smrti nenáviděného cara Alexandra I. Romanova v prosinci roku 1825 musel nový vládce Mikuláš I. čelit nevídané vzpouře děkabristů (podle ruského slova děkabr = prosinec). Byli to většinou vojenští důstojníci a jejich vojáci, kteří odmítli přísahat novému caru věrnost, dokud nevydá ÚSTAVU. Důvod tohoto povstání bylo samoděržaví a feudální útisk. Povstání však bylo špatně zorganizováno a nemilosrdně potlačeno dělostřelbou. Přeživší povstalci byli popraveni nebo posláni do vyhnanství na Sibiř. Proto zůstalo nevolnictví v Rusku až do roku 1861.

Srbové

Vedli válku proti Turkům, ale osvobodili se jen částečně.

Řecké povstání

Řecko bylo již dlouhou dobu součástí Osmanské říše. Turkové tvrdě potlačovali řecké snahy o osamostatnění. Povzbuzení Francouzskou revolucí povstali roku 1821 i Řekové. Na pomoc jim přišli dobrovolníci z Ruska, Anglie ( George Gordon Byron ) a Francie. Tvrdé boje byly ukončeny až v roce 1830, kdy bylo Řecko uznáno za samostatné království. Na trůn zde nastoupil Otta I.(původem bavor) z německého rodu Wittelsbachů.

Červencová revoluce ve Francii

Ve Francii oslabené vídeňským kongresem se snažil o absolutistickou vládu Karel X. Bourbon. Chtěl upevnit svou moc a bránil pokroku. To vedlo k povstání v červenci 1830 (odtud Červencová revoluce), do něhož se zapojili studenti, novináři, ale i řemeslníci. Červencová revoluce zvítězila. Karel byl svržen a na trůn byl dosazen jeho příbuzný Ludvík-Filip Orleánský Bourbon. Jeho vláda se nazývá „Červencová monarchie“

Belgické povstání

Ohlas červencová revoluce měla v Belgii, která byla spojena Vídeňským kongresem s Nizozemskem. Chtěli samostatný stát. V Bruselu vypuklo povstání a byl vyhlášen samostatné a neutrální Belgické království.

Povstání Poláků

Povstání vypuklo v listopadu 1830 proti nadvládě Rusů (chtěli osamostatnit části Polska pod nadvládou Ruska). V čele stála polská šlechta. Bylo však velice tvrdě potlačeno Ruskou armádou a polská autonomie byla okleštěna. Proto se mnoho Poláků vystěhovalo do Francie a Německa.

První světová válka roku 1914 - 1918 - územní změny

Konečná mírová jednání byla zahájena 18. ledna 1919 na zámku Versailles u Paříže. Zbylé území Rakousko-Uherska připadlo Rumunsku a Itálii. Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku. V roce 1919 byla připojena Podkarpatská Rus k Československu. Francie získala zpět Alsasko a Lotrinsko. Spojené státy americkézískaly vedoucí postavení ve světě a staly se hlavní mocností. Vznikla Společnost národů (1919), což byla světová mezinárodní organizace států, se sídlem v Ženevě. Jejím cílem bylo zajistit mír a spolupráci národů a řešení sporů jednáním. Byl vytvořen také smírčí soud vHaagu. Dalším výsledkem první světové války byla poválečná vlna sociálního i nacionálního radikalismu, hnutí za odstranění kolonialismu (Čína, Indie, Indonésie, Irák, Egypt). Proběhly také neúspěšné pokusy o socialistickou revoluci bolševického typu (Německo - v Bavorsku, Maďarsko, Bulharsko).

První světová válka přinesla světu značné množství změn:

Nutno říci, že tato válka de facto nic nevyřešila. Versailleský systém byl nespravedlivý, a to nejen k poraženým, ale i vítězům a předpokládal dominanci Francie a Británie. Důsledkem světové války byl zánik Rakouska-Uherska, carského Ruska, Německého císařství a Osmanské říše a vznik nástupnických států. Rakousko-Uhersko se rozpadlo na Československo, Rakousko a Maďarsko. Vytvořeny byly nové státy, Polsko a Jugoslávie. Ve střední Evropě vznikly národní státy které měly podporu jen části jejich obyvatelstva a které byly příliš malé a slabé na to, aby mohly vzdorovat agresivnímu nacismu vznikajícímu v Německu.

Druhá světová válka přinesla další změny - Jaltská konference

Jaltská konference byla jedním ze setkání hlavních představitelů SSSR, USA a Velké Británie (Roosevelta, Churchilla a Stalina) během druhé světové války, které se konalo mezi 4. a 11. únorem 1945.  Další, z celé  řady setkání zástupců tří mocností se konalo v bývalém carském Livadijském paláci v Jaltě, nejznámějším letovisku Krymu. Už výběr samotného místa, kde se Velká trojka sešla, byl ve znamení ústupků, které převládaly v americko-anglickém vztahu vůči SSSR.  Byla podepsána tzv. Deklarace o svobodné Evropě, ve které se USA, SSSR a Velká Británie zavázaly nechat na osvobozených evropských územích proběhnout demokratické volby. Zároveň se mocnosti zavázaly pomáhat národům osvobozeným od nacistů řešit demokraticky jejich politické a hospodářské problémy.

Co bylo dohodnuto

Založení Organizace spojených národů

Jako místo konference, kde měla být založena celosvětová organizace spojených národů, bylo navrženo San Francisco a konference se měla konat v dubnu 1945. Již v Jaltě se diskutovalo o struktuře navrhované organizace a dohodlo se na existenci Rady bezpečnosti. USA a Velká Británie se oproti původnímu Stalinovu požadavku na samostatný hlas každé svazové republiky, shodly na podpoře samostatného hlasu Ukrajiny a Běloruska. Byla dohodnuta demilitarizace a odzbrojení Německa. Země měla být, na rozdíl od původního spojeneckého plánu, který počítal s rozdělením země na několik samostatných států, rozdělena do čtyř zón, které by byly spravovány Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií. Poslední zóna byla na britský nátlak vymezena Francii, která tím získala i místo v Kontrolní komisi. Východní část Německa měla připadnout Polsku a Sovětskému svazu. Obyvatelstvo německé národnosti (cca 15 milionů) mělo být z těchto území odsunuto na západ. Dále se státníci shodli na reparacích, které mělo Německo platit jako náhradu za ztráty způsobené válkou. Část reparací měla být uhrazena formou zboží (také strojů, lodí, akcií v německých společnostech). USA a SSSR se shodli na celkové sumě 22 miliard dolarů, z čehož mělo 50% připadnout Sovětům. Britové byli přesvědčeni, že konečnou sumu bude možno stanovit až po ukončení válečných operací, proto měl být sovětsko-americký návrh předložen Reparační komisi. Naopak nedošlo ke shodě o válečných zločinech a řešení tohoto problému bylo odloženo. V Polsku měla vzniknout demokratická prozatímní vláda, ve které by měl zastoupení i nekomunistický odboj a zástupci londýnské exilové vlády. Toto rozhodnutí bylo porážkou Britů a Američanů, protože prakticky znamenalo jen doplnění loutkové lublinské vlády, řízené z Kremlu. Původní požadavek o odvolání této lublinské vlády, se u Stalina nepodařilo prosadit. V Jugoslávii byla podpořena dohoda mezi Titem a Šubašićem, která prakticky sloučila komunistickou a exilovou vládu. Sověti souhlasili vyhlásit válku Japonsku nejpozději do tří měsíců. Měli za to získat Sachalin a ostrovy jemu přilehlé, Kurilské ostrovy, dále nájem přístavu Port Arthur, výsadní práva v přístavu Dairen a mimořádná práva v užívání Východočínské a Jihomandžuské železnice. Rozhodnutí o italsko-jugoslávské a italsko-rakouské hranici bylo odloženo stejně tak jako rozhodnutí ohledně Jugoslávsko-bulharských vztahů, Rumunska, Íránu a montreuxské konvenci.

Rozdělení Evropy po druhé světové válce

Na obranu proti možnému Sovětskému útoku Američané vytvořili Severoatlantickou alianci, která sdružovala některé západní evropské demokracie a měla sloužit jako obranný svaz proti případné sovětské agresi. Zároveň se Američané snažili znovuvytvořit německý stát, který by se mohl do tohoto paktu zapojit. Roku 1955 tak byla vytvořena z americké, britské a francouzské okupační zóny samostatná Spolková republika Německo. Sovětský svaz záhy nato vytvořil na německém území pod svou kontrolou Demokratickou republiku Německo, kde se ustanovil stejný režim jako v ostatních prosovětských evropských státech. Zároveň byl ustanoven Varšavský pakt nebo též Varšavská smlouva. Přestože měla oficiálně podobnou funkci jako NATO (tedy společnou ochranu před zahraniční agresi), ve skutečnosti byla využívána Sovětským svazem ke koordinaci vojenských sil sovětských satelitních evropských států. Již několik let po válce se tedy Evropa v zásadě rozdělila na dvě části - západní a východní, přičemž některé státy (např. Rakousko nebo Švýcarsko zůstaly neutrální). Mezi oběma těmito sektory se vytvořila rivalita, posilovaná zejména Stalinovou politikou zbrojení a expanze komunistické ideologie do všech částí světa.

Po studené válce

Po celou dobu studené války se jazýček vah vychyloval ve prospěch jedné nebo druhé strany, avšak oba mocenské bloky se dlouho zdály být vyrovnané. I vztahy mezi nimi se často měnily (např. zlepšení vztahů po Stalinově smrti a nástupu Nikity Chruščova roku 1953 nebo Kubánská krize roku 1962, při které hrozilo i otevřené vypuknutí války. Postupem času ale neefektivní a nereformovaný komunistický systém začal za kapitalistickým světem značně zaostávat. Aby Sovětská vláda v 70. a hlavně na začátku 80. let mohla držet se Spojenými státy krok alespoň v oblasti vojenské techniky, musela ke konci éry vlády Leonida Brežněva vydávat na zbrojení téměř polovinu státního rozpočtu. Po nástupu prezidenta Ronalda Reaganaroku 1981 do funkce byl Sovětský svaz označen za říši zla. Následovaly intenzivní závody ve zbrojení (jež se předtím částečně zmírnily v letech po Stalinově smrti), které sovětská ekonomika nebyla s to udržet. Ekonomická situace byla natolik vážná že se poslední vůdce sovětského svazu Michail Gorbačov rozhodl pro rozsáhlé politické změny(Perestrojka a Glasnosť), které ve svém důsledku otřásly sovětským vnitropolitickým i mocensko-vojenským systémem a vedly k postupnému rozpadu východního bloku a nastolení demokracie západního typu a kapitalistické ekonomiky ve většině evropských států. Ze studené války tedy vyšly vítězně Spojené státy americké, které si udržely dominantní postavení a staly se tak v té době jedinou světovou supervelmocí.

Po roce 1989

Civilizační okruhy:

Západní svět Pravoslavný okruh Latinská Amerika Muslimský svět Indická civilizace Čínská civilizaceSubsaharská Afrika Oblasti Buddhismu Japonsko Bývalé britské kolonie v Karibiku Země s s autentickou kulturou nebo s kulturou pozměněnou od té, ze které původně vychází (Etiopie,Izrael,Turecko)

Kolaps Východního bloku a rozpad Jugoslávie

Během let 1989 až 1991 se postupně zhroutil východní blok komunistických zemí, Sovětský svaz se rozpadl na řadu větších či menších národních států a Spojené státy potvrdily své velmocenské postavení. V Evropě dále pokračovala integrace států do společného hospodářského a celního spolku a roku 1992 byla vyhlášena Evropská unie (která přímo navazuje na evropské integrační snahy začínající v 50.letech 20. století). V bývalých zemích komunistického bloku se vytvářely nové demokratické vlády, systém plánované ekonomiky se postupně začal transformovat v systém kapitalistický. Zároveň se v některých postkomunistických zemích začaly rozšiřovat určité prvky nacionalismu, což vedlo k rozdělení některých států na menší celky pokud možno s etnicky-homogenním obyvatelstvem. V některých zemích tento proces probíhal mírumilovně (Československo, některé země bývalého Sovětského svazu), v jiných byl doprovázen ozbrojenými srážkami. Takováto situace nastala v Jugoslávii, kde selhal princip jednotného jihoslovanského národa. Jednotlivé republiky Jugoslávské federace se začaly odtrhávat, což Srbové (jako primární státotvorný národ) nehodlali připustit. Záhy vypukla v Jugoslávii občanská válka. Protože ve většině nově vzniklých zemí byly značné národnostní menšiny (např. Srbové v Bosně a Hercegovině či veSlavonii), docházelo též k pokusům o vyčištění těchto území pomocí etnickýchčistek. Válečných zločinů se však nedopouštěli jenom Srbové, ale i Chorvaté či Bosňáci. Přes zásah OSNse nepodařilo konflikt zažehnat a až po několika letech válek a vyvražďování obyvatel podepsaly válčící strany roku 1995 mír, přičemž Jugoslávie uznala suverenitu Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Boje však pokračovaly dál (např. mezi Srby a Albánci v Kosovu) a občanská válka v Jugoslávii skončila definitivním rozpadem tohoto státu v letech 2001-2002 a jeho přeměnou v srbsko-černohorské soustátí. Rozpad Jugoslávie tak naznačil další možný politický vývoj v mnoha částech světa. Zatímco ve značné části vojenských střetů během studené války dominovala rozdílnost ideologického přesvědčení, nyní se stále citelněji a ve větší míře prosazovala odlišnost kultur a střety mezi nimi. Model vzájemných vztahů mezi civilizacemi podle Samuela P. Huntingtona. Tučnější čáry symbolizují konfliktnější vztahy.

Teorie  o vývoji mocenské situace

Na základě politického vývoje v jiných částech světa se vytvořily v podobné době dvě teorie zabývající se budoucím vývojem celosvětové politické, ekonomické a demografické situace.

První teorie vypracovaná Samuelem Huntingtonem v jeho knize Střet civilizací popisuje postupný nárůst významnosti kulturní identity jako nejdůležitějšího pojítka mezi státy v budoucích letech. V jednotlivých světových kulturách se postupně ustanoví jeden hegemon, jeden nejdůležitější vedoucí stát, který bude hrát roli arbitra mezi ostatními státy určité kultury a zároveň sloužit jako záštita proti možnému útoku zvenčí (např. Spojené státy americké v západním světě, Rusko v pravoslavném okruhu apod.). Určité kultury budou mít k sobě blíž a bude tedy pravděpodobnější, že dojde mezi nimi k určitému konsensu a spolupráci (např. mezi západním světem a latinskou Amerikou, popřípadě již zmiňovaným pravoslavným okruhem). Naproti tomu Francis Fukuyama ve své knize Konec dějin a poslední člověk vytváří představu ustrnutí současného stavu světa (ne však ve smyslu vědeckého nebo ekonomického vývoje), s tím, že postupem času dojde k převzetí západních hodnot (jako je demokracie či volný trh) ostatními státy světa a ukotvením Spojených států na pozici dominantní světové mocnosti. Svou teorii neopustil ani po útoku na věže Světového obchodního centra (kniha Konec dějin a poslední člověk byla vydána až po této události).

Vzestup nezápadních civilizací

Částečný úpadek Západní civilizace je znát v nárůstu asociálního chování (požívání drog, zločinnost), úpadku rodiny, nižší oddanosti vědění a intelektuálním aktivitám, klesání úrovně dosaženého vzdělání a nízké úrovni hospodářského růstu. Nový vzestup ostatních civilizací může být pozorován v postupné vzrůstající hospodářské síle Číny či Ruska, ve kterém se za vlády prezidenta Putina zlepšila ekonomická situace, což se promítá do čím dál tím sebejistější ruské zahraniční politiky (spory ohledně amerického protiraketového systému ve střední Evropě, silný prosrbský postoj ohledně otázky nezávislosti Kosova, válce v Jižní Osetii a další). Na základě teorieStřetu civilizací se tak obě země stávají ústředními státy čínského, respektive pravoslavného okruhu. V rámci hidnuistické civilizace má dominantní postavení Indie, v případě latinské Ameriky a Afriky je však takových adeptů na velmocenskou pozici víc.

Pokračování - Jak se dělila Evropa - díl 2. Dějiny moci a víry