Druhé housle: 1 - Mami, tati, já jsem se oženil ...

Vánoce, nový rok, dnes je polovina ledna. Jak ten čas letí. Zdá se, jakoby to, co bylo včera, nebylo ještě odžito a už se otvírá další stránka kníhy života, ještě nedopsaná ... (Volné pokračování Zahrady a Vídeňských bonbónků).

Od té doby, co se děti osamostatnily, naše domácnost se změnila a pokoušíme se stále o jakýsi způsob nového života - ty, já a pes. Zatímco manžel nehodlá na svých zvycích nic měnit, tedy tvářit se, jakoby bylo pořád všechno stejné, mně to tak nepřipadá. Pořád přestýlám a uklízím dva pokoje, v kterých naše děti měly své ráje a čekám, že se do nich vrátí, i když vím, že mají své krásné domovy, ale na hony vzdálené od rodného domu, kde jsme zůstali jim věrní a jimi opuštění. Ono to nestačí zavolat - mami, jak se máš, co táta, nemáme čas, ale myslíme na vás a podobně. A my s mužem cítíme, že by bylo na čase, kdyby přišlo nějaké vnouče. Třeba by nám ho půjčili a v létě bychom ho vzali na chaloupku! Ale mlčíme a do ničeho se nepleteme. Na všechno přikyvujeme, radujeme se a sdělujeme, že jsme v pohodě. Dva sokoli nám vyletěli z hnízda a jejich úspěšný let nás vrhl do podivného osamění, z kterého  se snažíme dostat. Zatím se o svatbě nemluvilo, i když muž naznačil, že nemá rád takové půjčené vztahy a nedej Bože, aby měli děti za svobodna, to se snad nehodí ani v této bláznivé době. Já si to taky myslím, ale kluci se ženit nechtějí a jejich partnerky se asi taky do vdávání nehrnou. I když mají vlastní domácnosti. Jenomže tam kde žijí se asi svatby nenosí ...

Je sobota ráno ...

Muž má své zaběhnuté rituály, což ho drží při zdraví a svěžesti. Už jsem si zvykla, že sobota pro něho znamená něco zvláštního, a tak asi půjdeme odpoledne na konzert a večer bude posezení s jeho přáteli, které jsem adoptovala, protože mí přátelé jsou moje soukromá záležitost a on neví, co by si s nimi povídal. Copak s právníky je rozumná řeč? Není, mluví pořád o něčem, co rozumný a slušný člověk ani chápat nemusí, protože pokud je nepotřebuje, tak vlastně jakoby ani neexistovali. Kdežto hudba nás provází na každém kroku a je ze všeho nejdůležitější. Takže mne probudil zvuk tekoucí vody, znamení, že mužův den začíná sprchou a skončí u kávy s rozhlasovým vysíláním Vltava. I když mám docela ráda vážnou hudbu, zrovna při snídani Mozarta nebo Beethovena nemusím poslouchat. Radši bych poslouchala nějaké moudré vyprávění, které by mne přesvědčilo, že je život přeci jenom zajímavý, jen se umět kolem sebe dobře koukat. A tak jsem šla do kuchyně chystat snídani, abych pak vystřídala muže v koupelně a pustila na sebe osvobozující proud vody a zbavila se pocitu únavy.

"Dneska si dám čaj," prohlásil mezi dveřmi, oblečený do dlouhého županu, který si přivezl z Turecka a myslí si, že je jako paša. Mně připadá zvláštní. No, nechme toho ...

"Dobře. Udělám ti čaj."

"Co se ti stalo? Zabásli ti klienta nebo změnili občanský zákoník?" zeptal se posměšně a nasypal Baronce granule do misky. Ta se připlížila k misce, když zjistila, že zase ty granule, tak se na něho pohoršlivě podívala a zmizela pod stolem.

"Ten pes je tak rozmazlený, že bych s ním měl asi chodit na snídaně do pětihvězdičkového hotelu. Určitě jsi mu zase dala kousek šunky, že jo?"

"Ne, nedala," odpověděla jsem. Pustil rádio a pochmurná hudba zavalila naši jídelnu jako temný mrak. Ale měl tak spokojený výraz, že jsem ho nechala být. Už jsem leccos přežila, tak přežiji i pohřební hudbu u snídaně.

"Skvělá věc," řekl a zakousnul se do rohlíku s máslem, zamíchal si do čaje kostku cukru a druhou rukou taktoval do stolu.

"Připadá mi to jako pohřební hudba," řekla jsem suše a namazala jsem si rohlík pomazánkou.

"Ty tomu nerozumíš. Ale v druhé větě se to rozjede, to uvidíš."

Přikývla jsem, i když Beethoven, podle mne, má všechno na jedno brdo. Najednou se ozval zvonek a Baronka se rozštěkala. Vstala jsem a šla se podívat, koho sem tu po ránu čerti nesou. Myslela jsem si, že se mně to zdá: Náš starší syn. Napadlo mne, že se něco stalo, běžela jsem dolů otevřít. Nebyl tam sám. Vedle něho stála nějaká dívka a rozpačitě se na mne usmívala. Rozhodně ne tak, kterou znám z jejich společných fotografií. Kdy přijel s Londýna? Proč nic neřekl? Co se děje? Tyto otázky mi kroužily hlavou a znepokojily mne.

Mami, tati, dovolte, abych vám představil ...

Pozvala jsem je ke stolu a manžel si nasadil brýle, aby si prohlédl dívku, která seděla vedle Igora jako zařezaná.

"Prosím nabídněte si, kávu, čaj ..." řekla jsem a cítila jsem něco neblahého.

"To je Beethoven," řekla dívka a usmála se. Manžel ožil a nalil ji dokonce čaj. Igor si dal kávu a hrábl po koláči s meruňkami.

"Mami, tati, dovolte, abych vám představil svou ženu Alžbětu," řekl, "Ali, to jsou mí rodiče." Oba jsme pomalu vstali a podali ji ruku. Igor pojídal koláč a protože je celý otec, tak ani nemrkl okem, aby nezavdal příčinu ke kraválu. Automaticky jsem si sedla na židli a napila se kávy. Nečekala jsem, že bude vysvětlovat kdy a kde se ženil a co je s Evičkou, kterou tak miloval.

"A abych vás potěšil, čekáme rodinu."

Podívali jsme se s mužem na sebe a protože máme dost fantazie, tak nám došlo, co se stalo. Ale proč přijeli tak brzy ráno, co to všechno má znamenat, to bylo ještě zahaleno tajemstvím.

"Alžběta naléhala, abychom se sešli a probrali to. Včera večer jsme přiletěli z Londýna a přespali u babičky a dědečka. Slíbili jsme, že dnes za vámi přijedeme a všechno vysvětlíme. Já vím, mami, že se zlobíš, že jsme se vzali bez vás, že jsi se těšila, jak mne povedeš špalírem, ale situace se hrozně zkomplikovala, tak jsme se museli brát na české ambasádě v Londýně."

Aha, Igor spoléhá, že když bude zle, že najde u babičky a dědečka azyl. Manžel mlčel a výraz jeho tváře byl neurčitý. Jako by byl pohroužen do hudby. Nechtěla jsem se ho ptát, proč se rozešel s Evičkou, to bylo nevkusné, nakonec jsem ji viděla asi třikrát v životě, zatím jsem nedokázala zažít, že budu babičkou.

"Víte co, děti? Já vám ustelu v Igorově pokoji a odpočiňte si," řekla jsem, protože jsem cítila, že manžel má na mně tisíc otázek, jako například: jak jsi toho kluka vychovala, mám ho přetrhnout jak hada, on se tajně ožení a pak přijde sem s cizí holkou, ale tobě se to asi líbí, že jo?

Ještě že tě mám, pravil

Když odešli do pokoje, vzal mne za loket a vedl mne do naší ložnice.

"Tak vidíš, nakonec se přeci jen oženil. Vystrojíme mu dodatečnou svatební hostinu, co myslíš?"

To jsem nečekala.

"Nechme to zatím být a uvidíme. Je to dospělý chlap a ví, co má dělat. To se holt v životě stane, no. Děvče je krásné, určitě vzdělané, kluk má vkus."

"A proč dodatečnou stavební hostinu?" zeptala jsem se.

"Abychom se přeci seznámili s jejími rodiči a něco se tam dozvěděli, jak to všechno bylo. Podívej, musíme to vzít jako skutečnost. Igor je prostě Igor. Nadávat mu nemůžeme, je dospělý. Nebyla jeho povinnost nám něco oznamovat, ale slušnost to jistě je. To máme z toho, že jsme dětem umožnili dlouhodobé studium v zahraničí. Odcizily se od rodiny," povzdechl si, "ale nyní musíme myslet na to dítě. Budeme mít vnouče. Oni se určitě vrátí, zařídí si tady vlastní život a dům a budeme zase pohromadě. Jen doufám, že si dobře vybral. Toho Beethovena poznala bez nejmenšího zaváhání," řekl zamyšleně.

Nevybuchla jsem ani hněvem, ani smíchy. On je už takový.

"Tak určitě, že to každý nepozná. Třeba já ne," pohladila jsem ho rameni a on přitiskl svou ruku na mou ruku.

"Ještě, že tě mám."

"Ještě, že se máme oba," objala jsem ho a najednou jsem ucítila na tvářích vlhko. Plakal ...