Dostala jsem další šanci

Povídka ze života, se záměnou osob a prostředí, vypráví o týrané ženě a jejím statečném zápasu o možnosti zachránit svého syna i sebe. Povídka je psána v ich-formě.

V pracovně psychologa je sice útulno, ale nějak horko. Alespoň mně se to tak zdá. Můj poslední pohovor před nástupem do zaměstnání. Po všech lékařských prohlídkách se nyní chystá psychologický pohovor. Měla bych být v pořádku a zapojit se do normálního života ...Psycholog je příjemný muž, jak vidím. Sedím proti němu a díváme se jeden druhému do očí. Vím, že mne zkoumá, cítím, jak mi z mého pohledu krade mé pocity a má tajemství ... Proč bych se měla vracet ještě, po tom všem, do těch dnů, které jsou jedním slovem, minulostí? Pro mne bylo nyní důležité získat práci. Se synem jsme přišli o domov, o zázemí, o všechno … V očích lidí v našem městečku mám různou pozici. Jedni mne litují a druzí mnou opovrhují. Jsem poznamenána pověstí týrané ženy, která nemlčela, ale bránila a ubránila. Protože jedni si myslí, že jsem měla mlčet a řešit své problémy smírně s ohledem na postavení manžela a jeho rodinu, která se vždy těšila dobré pověsti a druzí se domnívají, že jsem mlčela a snášela to až moc dlouho. Nevím, jak jsem se měla nejlépe zachovat, udělala jsem všechno, co jsem cítila, že je správné.Pokud jsem to byla schopná rozeznávat, protože já brala ohledy přednostně na syna. I když, nevím, jestli má cenu udržovat takový vztah, který nikam nevede a jen pro tu formalitu, aby měl otce.

♣

Sedím tedy v pracovně psychologa, který mlčí a dívá se mi do očí. Čeká, až začnu sama.

"Jsem připravená," říkám rozhodně a on si nasazuje zlaté brýle.

"Vystudovala jste obor psychologie práce se zaměřením na manažery. Jak jste uvedla, po dvou letech praxe jste se vdala a zůstala jste nějakou dobu v domácnosti. Brzy na to se vám narodil syn a vy jste se o něho starala do věku tří let. V průběhu mateřské dovolené jste pro místní policii a obecní úřad občas zpracovávala testy pro výběr nových uchazečů do zaměstnání na živnostenské oprávnění."

"Ano," odpověděla jsem.

"Váš manžel nesouhlasil. Ano?"

"Ano."

♣

Vyvstala mi vzpomínka na to ráno, kterým se začaly všechny potíže.

Manžel se právě chystal k soudnímu jednání. Byl společníkem v advokátní kanceláři svého přítele a spolužáka.

"Prosím tě, nezapomeň odpoledne vyzvednout z čistírny můj oblek, " volal a mne z koupelny.

Slyšela jsem, jak pouští vodu do vany.

Můj mozek zachytil signál – jít do čistírny – jako první povinnost. Ano, půjdu tam, to víš.

Když se vrátil z koupelny, byl oholený, oblečený a usmíval se.

"Tak pa, dnes mne čekej až o šesté, " řekl mi na rozloučenou a políbil mne na tvář.

"A Pavla odpoledne vyzvedni ze školky. Skoč za matkou, jestli nepotřebuje nakoupit a ukliď ve spíži. Večeři připrav na šestou hodinu. "Pavlík ještě spí ve svém pokoji. Má malér. S klukama si hrál na policajty a zloděje a rozbil paní Frankové okno. Chytla ho přímo při činu. A to syn váženého člověka nesmí dělat, to ne. Oba jsme to pěkně od manžela schytali. Náš tatínek má strach, aby na jeho pověsti neulpěl sebemenší šrám a tak nás pořád utahuje a utahuje.

Zvláštní, když ho líbám na rozloučenou , že se mne ani nedotkne. Vyprovázím ho očima a jsem už několik let ráda, když je pryč z domu. Přiznávám to.

Dvanáct let manželství! Bez vášně, bez romantiky. Prostě manželova instituce. Chladné polibky, jako bych líbala strýce a ne manžela, brr. Nejdůležitější je pořádek v domě, pořádek v rodině, aby bylo včas uvařeno, všechno to u nás klape jako v armádě.

♣

Psycholog si mne dál měří očima.

"I když jste měla na starosti provoz celé domácnosti," pokračuje ve svých dotazech, "svou práci jste vždy dělala pečlivě a nikdy nebyly vůči vám žádné připomínky. Domníváte se, že byste nyní bez problémů zvládla osmihodinovou pracovní dobu, péči o dítě a o domácnost, když jste nyní rozvedená?"

"Přemýšlela jsem o tom," odpovídala jsem klidně, „a jsem přesvědčená, že bych se zcela přizpůsobila. Syn mi nedělá žádné problémy a obě babičky jsou připraveny pomoci, pokud to bude práce vyžadovat." Snažila jsem se tvářit sebevědomě a rozhodně, ale ty vzpomínky mi způsobovaly vnitřní třes. Jsem nyní rozvedená žena. Celý velký dům mám na starosti. Chtěla jsem ho vyměnit za menší byt, ale rodina mne přemluvila, abych něm zůstala. Slíbili mi, že mi budou pomáhat. Zatím se tak děje, ale s podmínkou, že se nepřestanu stýkat s manželovou maminkou, která miluje Pavlíka.

♣

Vzpomínám na tu dobu, kdy jsme se s manželem vzali. Byl o něco starší než já. O jedenáct let. Ucházel se o mne, psal mi dopisy. Posílal dárky. Ale, záhy po svatbě jsem pochopila, že hledal ženu, která by se starala o dům a jeho pohodlí. Moje očekávání, že jsem si vzala moudrého člověka a citlivého muže bylo záhy ztracené v realitě. Ale dál jsem předstírala, že jsem šťastná a projevovala mu něžnosti při našich intimních chvílích. Jemu nejvíce záleželo vždy na tom, abych se starala o Pavlíka, o domácnost a o něho. Všechno ostatní v mém životě bylo podle něho nedůležité, nepřínosné a bezvýznamné.

♣

Psycholog obrací listy a čte si. Pak si sundává brýle a dívá se mi přímo do očí. Není to nepříjemné.

"Ale život se neskládá jen ze samé práce a starostí. Z toho, co o vás vím a co si zde říkáme, nemůžete ve vašem věku jen pracovat a starat se o domácnost. Pomýšlela jste někdy, i po tom všem, co jste prožila, na to, že si najdete jiného partnera?"

Chyták, pomyslela jsem si a znejistěla jsem. Proč se mne na to ptá? Když řeknu ano, budou si myslet, že si brzy opatřím manžela a na práci se vykašlu. Když řeknu ne, budu vypadat, že nejsem normální, jako ženská, která život úplně zabalila.

Jak z toho? Jak, proboha, z toho? Nesmím dlouho mlčet a dlouho se rozmýšlet.

"Pochopitelně, že kdybych potkala vhodného partnera, který by měl i rád Pavlíka, že se nebudu zdráhat se znovu vdát. Ale rozhodně už nezůstanu v domácnosti."

Podívala jsem se psychologovi do očí a on se na mne usmál. Ta odpověď byla asi dobrá. Chvála bohu, už aby ten výslech skončil.

Po chvilce pokračoval.

"To je dobře, že si to myslíte. Člověk má prožívat lásku a štěstí. No, zatím jste toho moc pěkného v manželství nezažila."

Chvíli zase listoval ve spise a zřejmě mi tím dával prostor k dalším myšlenkám.

Nezažila. To má pravdu. Ale za to jsem poznala, že mám pro někoho přeci jenom cenu. A v té době to pro mne znamenalo víc, než láska.

♣

Rozloučila jsem se s ním a vyšla ven. Procházela jsem se po náměstí a vzpomínala na ty zvláštní okamžiky, které mi změnily život k nepoznání … A začalo to tím, že jsem dostala práci.

Na stanici městské policie nastoupil nový velitel. Viděla jsem ho ráno, když jsem běžela pro čerstvé rohlíky. Stál ve frontě jako všichni a prohlížel si zboží na regálech.

"Tak co si dáme, pane veliteli?" oslovil ho pan Oplt za pultem.

"Jednu mattonku a hořkou čokoládu."

"A jakou? Máme tady výběr, vyberte si."

Chvíli si vybíral a pak řekl:

„Tuto. S rozinkami.“

Zaplatil a vyšel z obchodu. Když jsem také vyšla, čekal na mne.

„Řekli mi, že jste psycholog. Jediný ve městě, ale jste myslím na mateřské dovolené. Je to pravda?“

„Ano, to je pravda.“

"Měl bych pro vás práci," řekl mi a zakousl se do čokolády.

"Ano? " zeptala jsem se zvědavostí.

"Potřebuji otestovat pár nových uchazečů. Chci je nasadit do té nové panelové výstavby. Je tam pár lidí, co začínají dělat potíže. Nechci tam posílat svoje chlapce, znají se s nimi, nedělalo by to dobrotu. "

"A kdy dostanu podklady?"

Byla to věcná otázka, za kterou se však skrývala touha konečně dělat něco, co má opravdu pro mne nějaký smysl.

"Dnes odpoledne se za mnou zastavte. Ve 14,00 hodin na vás budu čekat v kanceláři."

Odemkl policejní vůz a nastoupil do něho. Ještě o mne zavadil úsměvem. Opětovala jsem mu ho.

Přesně ve dvě hodiny jsem zaklepala na dveře jeho kanceláře.

„Dále,“ ozval se jeho hlas a já vzala za kliku a otevřela dveře.

"Dobrý den, vy jste přesná jako hodinky. No, musím vám říci, že tuto práci musíte udělat zde, na stanici. Nechal jsem vám, pro tyto účely, zřídit novou kancelář. Nemám rád, když se vynášejí ze stanice spisy."

Vstal a otevřel dveře. Útulně zařízená kancelář, květiny nechyběly. Pohodlné křeslo, počítač. Záclony na zamřížovaných oknech.

"No, já se omlouvám, že jsem vám to neřekl předem. "

A to bylo všechno. Ani jsem nehlesla. Jen co tomu řekne manžel, že nebudu už přes den doma.

Vrátila jsem se kolem páté hodiny a postavila na večeři. Ten den přišel domů dřív. Samozřejmě, že už věděl, že si mne velitel najal a tvářil se nepříjemně.

"Ty jsi nechal Pavlíka u babičky?" zeptala jsem se ho.

"Jistě, protože si musíme dnes říci pár zásadních věcí."

"Jakých?"

Začal na mně křičet. Byla jsem strachy bez sebe. Vyčítal mi, že si takhle tedy domácnost nepředstavuje, že je všude bordel, že já jen sedím u počítače a ani si nevšímám kluka. Neřekla jsem ani slovo. Bože, poprvé jsem dostala pořádnou pracovní příležitost. Slzy se mi hrnuly do očí, cítila jsem se ponížená a nešťastná. Uvědomila jsem si však, že žárlí na mou práci, na to, že budu chodit mezi lidi a že nebudu, podle něho už tak poslušná, jak by chtěl.

"A v sobotu tu vygruntuješ a dáš všechno do pořádku. Jestli chceš pracovat, tak se musíš starat o domácnost a rodinu jako jiné ženy. Ta tvoje výplata není žádný příspěvek do domácnosti. To je jen sranda. Já jsem si tě vzal ne proto, abys chodila do práce, ale abys ses starala o domácnost. "

Bouchl dveřmi a zalezl do své pracovny. Schoulila jsem se do sebe. Myslel si, že má tam, kde me chce mít, ale to byl jeho velký omyl. Dokázala jsem rozeznávat, v jaké situaci se nacházím. A že mne záměrně ponižuje. Promyšleně a tvrdě. Pochopil, že to ví, že nejsem na kolenou.

Tu noc spal ve svém pokoji. Ráno jsem našla na stole papírový pytel s jeho nevypranými dvěma košilemi a ponožkami s nápisem "Vyprat a vyžehlit". Nechtěla jsem dělat problémy. Uklidila jsem kuchyň, prádlo jsem hodila do pračky a Pavlíka vypravila do školy. Naštěstí zatím netušil, co se kolem něho děje a asi dít bude.

A tak to vlastně začalo. Snažila jsem se vyhovět v práci i doma.

Bylo šest hodin, když jsem slyšela auto.

Roztřásly se mi ruce. Přišel s Pavlíkem. Chystala jsem na stůl večeři. Neřekl ani slovo, sedl si ke stolu a čekal, až mu prostřu. Pavlík si šel umýt ruce.

Celý večer jsme se věnovali Pavlíkovi, než si šel lehnout. A pak jsme osaměli v pokoji. Pustil televizi a chvíli se díval na zprávy. Pak se ke mně obrátil a řekl – přines mi sklenici minerálky -. Šla jsem do kuchyně, nalila jsem mu do sklenice minerálku a přinesla jsem mu jí. Ani nepoděkoval a věnoval se dál televizi. Bylo to tak zlověstné. Bála jsem se ho. Poprvé jsem se ho opravdu bála.

Řekla jsem mu dobrou noc a chtěla odejít. Vstal a chytil mne za vlasy a surově mne za ně zatahal.

"Jestli budeš vzdorovat, tak ti předvedu, co umím. Byl jsem na tebe celou dobu hodný, i když jsi nikdy na moc jako manželka nestála. Ale ty budeš plnit povinnosti, jak se sluší a patří."

Udeřil mne několikrát do zad a do břicha. Nikdy v životě jsem necítila takovou hanbu. Takový šok. Nechal mne tak a odešel do svého pokoje. Od té doby bylo u nás peklo pro sebemenší maličkosti. Jediný neumytý hrnek mi vysloužil herdu do zad. Byla jsem v pasti. Kdo by uvěřil, že mne tak vážený člověk doma mlátí a týrá?

Takové utrpení, taková hanba, taková hrůza!

♣

Několik týdnů trvalo, než jsem se odhodlala promluvit. Věděla jsem, že je situace neudržitelná a že se musím nejen bránit, ale také to s manželem skončit. A tak jsem se odvážila k něčemu, co by se dalo nazvat zoufalým krokem. Zaklepala jsem na dveře mého šéfa.

"Potřebovala bych s vámi soukromě mluvit," začala jsem.

"Tak jste konečně našla odvahu?" usmál se na mne.

"Jak to myslíte?" zarazila jsme se.

"Na malém městě se nic neutají. Tak povídejte."

Seděl za stolem, měl sepjaté ruce a poslouchal mne. Když jsem v pláči svůj příběh dopověděla, vstal a přešel místnost. Dlouze se na mne zadíval..

"S ohledem na to, že jste vdaná žena, jsem neměl odvahu s vámi promluvit, aby si to lidé zase nevykládali jinak. To, že jste mi svěřila své tajemství, toho si vážím. Mohu vám pomoci, ale to bude pro vás znamenat velmi těžké rozhodnutí."

"Jaké?" zeptala jsem se.

"Podat trestní oznámení na manžela. A rozvod."

Na manžela jsem tedy podala trestní oznámení. Celé městečko bylo vzhůru nohama. Ustála jsem veškeré vyšetřování a posměšky i výhrůžky. Až u soudu jsem o sobě slyšela o sobě takové věci, že jsem žasla, kolik zášti a nenávisti ke mně manžel choval. Až po třetím stání jsem se zhroutila. Půl roku jsem docházela na psychiatrii, kde mne pomalu dávali dohromady. Manžel, jak jinak, z toho vyvázl s podmínkou a odstěhoval se do Prahy. Dům mi zůstal na krku jako připomínka minulosti. Měl dost peněz, aby si koupil byt a zařídil si ho. Já od něho nic nechtěla. Když jsem se dala dohromady, vrátila jsem se do práce …

♣

A čas běžel. Všechno nějak šlo stihnout a byli jsme s Pavlíkem klidnější. Hodně mne překvapilo, že rodina bývalého manžela situaci přehodnotila a pochopila, že jsem to musela udělat. Ano, musela.

♣

A myslela jsem si, že už zůstanu sama …

Byl krásný jarní den a já jsem se po práci ještě zastavila na nákupech. A pak se vydala přes náměstí k domovu.

U chodníku zastavilo auto.

„Paní kolegyně, hoďte ty tašky do kufru a pojďte si sednout. Svezu vás.“

Otevřel kufr a naskládal tam můj nákup.

„Doufám, že se nic nevylije,“ řekl a ještě jednou zkontroloval, jestli tašky dobře postavil.

Sedla jsem si vedle něho a zabouchla dveře. Sáhl do přihrádky a vyndal malou čokoládu.

"Dejte si. To uklidňuje."

„Díky. Jsem vám vděčná, že ...“

„Mně? Kdybyste nechtěla, tak to proběhlo úplně jinak. No, když ale to řeknu úpřimně, měla jste štěstí, že jste kápla zrovna na takového, jako jsem já.“

Rozesmálo mne to a on mne vzal za ruku.

„Mám vás rád,“ řekl.

Byla jsem tak překvapená, že jsem se nezmohla ani na slovo.

„Já vím … já vím, co mi řeknete.“

„Jak to víte?“ usmála jsem se.

„No, žádná mne nechtěla, protože jsem policajt. Měli strach, že budou mít se mnou moc komplikovaný život. Sem tam nějaká známost a nic z toho nebylo. Ale já mám to povolání rád. Dostal jsem nabídku ke státní policii, přijal jsem ji. Takže, kdybyste se rozmyslela, a já na vás nenaléhám, to ne, ale kdybyste ...“

„Nevím, co na to říci.“

„Já vím, je to moc rychlé. Ale já na to myslím už delší čas. Nechtěl jsem o tom nikdy mluvit, aby si lidi neřekli, že jsem využil té pomoci ...“

„Chápu to,“ řekla jsem jen.

„Odstěhovali bychom se odsud. Mám pěkný byt v krajském městě. A Pavlík by tam mohl chodit do školy, měl by víc možností. A vy byste si našla taky práci, která by se vám líbila. Dokonce jsem koupil i zahradu, abyste...“

Velmi, velmi mne to dojalo. Byl tak nemotorný a rozpačitý.

„Brzy dostanete odemne odemne odpověď,“ řekla jsem.

Nakonec, po zvažování všech věcí jsem se rozhodla a řekla jsem mu své ano.

Mám jediné přání – zapomenout na minulost a těšit se z nového života. Dostala jsem prostě další šanci.