Dějepisáři a skripta v koši.

Povídka je psána v ich – formě. Věnováno učitelům a žákům, kteří zase usednou do lavic a učitelé se postaví za katedry. Ať se vám daří po celý školní rok, kterým vás budou učitelé provázet. Jednou si na ně vzpomenete. . 

Konečně skončila vedra a vzduch se ochladil už k ránu. Ty změny počasí a teplot nedělá mnoha lidem dobře, mně taky ne, ale nedá se nic dělat. Vstát se musí, protože je třeba každý den využít k naplnění přání a povinností. To mám rád, když si naplánuji všechna ta dobra a nakonec si dám kávu se šlehačkou a v příjemné kavárně si čtu Ovidiův Kalendář, vydaný někdy v roce 1952. To je rok, kdy jsem se narodil v Jindřichově Hradci. Nemám rád dějiny.i když je celý život učím, docela tiše se jich obávám, protože mám strach, že jsou příliš předvídavé, zvláště z pera dobrých dějepisců, kteří se tomu opravdu věnovali a dosud věnují.

Jsem starý muž a mám za sebou dlouhou učitelskou praxi; snažil jsem se, aby se žáci a studenti něco naučili, ale to je tak zbytečná vlastní námaha, pokud ji nenásleduje snaha něco umět a oblíbit si nějaký historický věk, přečíst si knihu anebo jít s tím dál a učit jednou druhé. Dříve jsem psával skripta, docela mne to těšilo a těšil jsem se, že ta pomůcka bude k něčemu dobrá. Nebylo to tak snadné přizpůsobit světaběh dětem, které sotva chápou svou přítomnost, než by pochopili strhující římské či řecké dějiny. Myslel jsem si, že to pro ně důležité, ale když jsem párkrát našel skripta v odpadkovém školním koši (byly zadarmo, financoval jsem náklad), ztratil jsem chuť se angažovat pro vzdělanost a pouze jsem sázel známky podle zásluh, těše se přitom na důchod. Samozřejmě, že mne to ranilo. Ranilo mne, že vztah učitel a žák ve výuce vymizel a já měl pocit, že jsem vydán na milost a nemilost, zda se studenti naučí na hodinu čí na písemku, nebo zkoušku, či ne. Zkoušel jsem, zda to nějak půjde, ale jsem to byl já, kterého to přestalo bavit, a přešel jsem na Filosofickou fakultu na katedru Historické pomocné vědy a oddal jsem se zcela výzkumu a psaní příruček, které se vydávaly v nízkém nákladu a já je vždy po každém vydání zařazoval do své knihovny doma.

Asi po dvou letech mého šťastného působení na katedře mne vyhledala moje bývalá žákyně. Bývalo to hezké děvče, ale nyní jak jsem zjistil, že se z ní stála krásná dáma. Byl jsem překvapen. Ještě, že mám železný zvyk hned ráno se řádně upravit, než vykročím z domu. Zásadně nejezdím autem do zaměstnání, ale chodím pěšky. Proto jsem stále v dobré kondici.

„Dobrý den, pane profesore,“ oslovila mne ve dveřích, „já se vám omlouvám, že jsem vás předem nekontaktovala a nezeptala se, zda budete mít čas. Dozvěděla jsem se, že pracujete zde, když jsem vás hledala.“

„Vy jste Barborka Hněvsová, že ano?“ vstal jsem a přijal podanou ruku, v niž jsem vycítil jemné zachvění. Ona byla vždycky taková trémistka a určitě jí to nepřešlo, ale pokud ano, tak ne tak docela.

„Vy jste pořád stejný,“ usmála se. Ó, kdyby věděla, co všechno musím udělat, abych zahnal stárnutí. Ne kvůli ženám, ani lidem, ale kvůli sobě, ano jen kvůli sobě. Musím se přiznat, že jsem se nikdy neoženil a už to ani neudělám, ale je to dost riskantní, aby člověk zůstal na stará kolena sám. Copak vím, kdy mne začne bolet v zádech, nebo budu mnít jiné problémy? To mně asi moje místo pod lampou, které mám tak rád, nezachrání.

„Posaďte se, máte chuť na kávu, nebo na čaj, chcete si zapálit?“

Usmála se. Nebudu ji zdržovat, abychom se nezapřáhli do vzpomínek a neseděli tu do večera.  

„Já si teda zapálím. Mohu vám nabídnout?“ zeptala se a stále se usmívala.

Posunul jsem k ní popelník. Očima jsem ji dal najevo, aby šla k věci.

„Takže, proč jsem za vámi přišla. Víte, já učím dějepis,“ řekla a já jsem se snažil o vážný výraz, i když ona byla jedna z těch, kteří vyrušovali v hodinách, jen tak tak uspěli při zkoušení a určitě o ona vyhodila moje skripta do koše.

„To je chvályhodné. A kdypak jste se tak polepšila?“

Rozesmála se příjemným smíchem a oči měla rozzářené, spíše ji došla vzpomínka a její teplo zasáhlo i mne.

„U maturity jste zrovna nehvězdila, slečno nebo paní Barboro Hněvsová.“

Usmála se a neprozradila mi rodinný stav. Moje slova byla mírně káravá.

„Asi tak,“ řekla a jemně si odkašlala, aby přemostila ten trapný okamžik.

„Zkusila jsem to na právech, ale dějiny mi nešly, rupla jsem při první státnici. Neuměla jsem se ty dějiny naučit. Měla jsem dávat pozor, dokud jste učil vy. A to přiznávám. Tak jsem si dala rok pauzu, nakoupila jsem si učebnice a studovala jsem doma při zaměstnání. Nic jsem si neodpustila. A pak jsem se do dějin zamilovala.“

„Tak, zamilovala. To je silný cit a co bylo dál?“

„Pak jsem se přihlásila na pajdák a kupodivu jsem složila zkoušky a podařilo se mi to dotáhnout a do konce.“

„To vám chválím,“ řekl jsem suše.

„Já jsem vás přišla poprosit, pane profesore, zda byste mi neprodal skripta, které jste nám tehdy zpracoval.“

Musel jsem si odkašlat, jak se mi stáhlo hrdlo. Hlavou mi proletěla vzpomínka, dost bolestná, když jsem je několikrát našel v koši. Nejdřív se mne zmocnil pocit, že bych ji měl odbýt, že už žádné nemám, ale pak se mi jí zželelo. Vypadala nešťastně a já uhodl, že je také hodila do koše.

„Já jsem je tehdy hodila do koše, protože jsem si myslela, že jsou k ničemu.“

Konečně jsem lapil jednoho z pachatelů.

„Bylo by nejlepší, kdybyste je sepsala sama. Lépe by se vám pak přednášelo i zkoušelo. Ona je to pomůcka pro studenta i učitele,“ dělal jsem drahoty.

„Já vím, ale vy to určitě umíte líp,“ snažila se mi vlichotit. To holky občas dělaly, na to jsem zvyklý a k tomu odolný.

„Nedáte si kávu?“ oddaloval jsem své konečné rozhodnutí, abych ji trochu napínal. Přikývla, aby získala zřejmě čas, kdy se rozhodnu tak nebo onak. Po negativním rozhodnutí si bude muset sednout k počítači a napsat si je sama.

Vstal jsem a šel jsem ke knihovně, vydal jsem jeden už zažloutlý výtisk. Ještě, než jsem ji je podal, ozval se za dveřmi hluk. Sekretářka otevřela boční dveře.

„Pane doktore, máte tu ještě návštěvu. Mohou dál?“

„A kdo to je? Mám teď ještě rozhovor s touto dámou.“

„Řekli, že jsou vaši bývali žáci.“

„Tak ať vejdou.“ Vešli čtyři už dospělí muži, úctyhodného vzevření. Poznal jsem je. Musel jsem se smát. Došlo mi, že za mnou poslali první vlaštovku, a když jsem ji nezahnal, tak se odvážili mi přijít na oči.

„Tak hoši, rád vás vidím, ale co si přejete? Posaďte se, je-li kam.“

Paní sekretářka přinesla ještě dvě židle, s kterými ji ochotně pomohli.

„Dáte si kávu?“ zeptala se a oni přikývli.

Chvíli jsme se na sebe dívali. Ondráček, který při mém výkladu jedl svačinu, Koranda, který házel uličkou Hance Nesvadbové milostná psaníčka a pak se s ní oženil, Hubáček, který si pod lavicí při mém výkladu četl Dumase. Hlavatý, který upíral své modré, leč netečné oči na tabuli.

A tak jsme popíjeli kávu společně v mé pracovně a pořád jsme nešli k jádru věci.

„Tak, chlapci, co děláte? Jak jste se v životě prosadili?“

„To máte těžký, pane profesore,“ začal Ondráček. Učíme dějepis. Poslali jsme tu nejhezčí z nás, zda vás oblomí. Prosíme vás, nemohl byste ….“

„Vy jste ale rošťáci,“ rozesmál jsem se, „co jste udělali s těmi mými skripty, když jsem je vám rozdával?“

„Však víte. A došlo nám, že to byla nejlepší pomůcka až tehdy. Když jsme začali sami učit dějepis.“

A tak je to se vším. Člověk by se pro ně rozdal, jen aby v životě uspěli a něco uměli, dostali sa dál na školy, což asi v tom věku nechápali a když se postavili na mé místo, najednou jim měknou kolena.

Víte, já jsem to tehdy všechno neudal, takže se mi náklady za vydání nevrátily. Zůstala mi celá krabice skript, které jsem psal s nadšením a byl jsem šťastný, když jsem si přivoněl k prvnímu výtisku. Po tom zklamání jsem krabici zalepil a odvezl ji na své pracoviště, aby mi doma nepřekážela. Váhal jsem. Mám jim to dát, aby se z toho učila další generace, nebo ne. Ale natolik jsem, byl jsem učitel, že jsem jim tu krabici dal, aby si ji rozebrali mezi sebou.

Když jsme se loučili, tak jsme se objali. Ať je to chce, a možná, že je to přehnané, jsou to přeci jenom moji žáci. Byl jsem tak rozrušený, když odešli, že jsem si musel dát ještě jedno kafe. Doufám, že je napadne je zaktualizovat o nové výzkumy, které od té doby skutečně někdo publikoval.