Co je morální a co nemorální?

Hledání odpovědi na tuto otázku je svízel. Každý člověk, každá sociální skupina, každá společnost má svá měřítka, která nejsou jednotná.

Zapeklité vztahy mezi lidmi.

Lidé žijí podle svých možností, podle svých představ a tradic a myslím, že nelze podřadit celou společnost pod jeden řád, který představuje souhrn nepsaných morálních pravidel. Takže, každý uvažuje o morálce pod tlakem okolností, v nichž se odehrávají různá životní dramata, jako je třeba skládání zkoušek, pohovorů k získání zaměstnání, předkládání žádostí na různé úřady, soudní spory, rozkoly v rodinách, problémy s dětmi, které si také svým způsobem takové otázky pokládají, neboť jsou zvlášť citlivé na nespravedlnost a křivdy, těch okolností je mnoho.

Za nemorální považujeme nedodržení smlouvy, slibu, uhýbavé jednání, za nimiž stojí nějaká povinnost, protahování splácení dluhu blízkému člověku, byť jde o nízkou částku, to vše, co ještě není považováno za přestupek, nebo zrovna už trestný čin. Tedy jde o běžnou mezilidskou komunikaci. Když se takové věci dějí mezi sousedy, na pracovištích, všude tam, kde lidé spolu žijí, projevují se různé závisti, nenávisti, třeba i bez zjevné příčiny, lidé jsou otrávení a často nemají žádné východisko k tomu, aby takové vztahy usmířili. A ty drobné křivdy se táhnou třeba i po celý život. Jedna moje známá si mi stěžovala, jakého má šéfa, že na ni sedí, že to nemůže vydržet a když si hledala lepší místo, neuspěla. Když přijde domů, tak je otrávená, sem tam se chytne s manželem nebo dětmi. Ne, to se nedá vydržet. Však Boží mlýny melou.

„A proč se na to nevykašleš?“ zeptala jsem se jí.

„Ono to ve mně sedí, nemůžu se toho zbavit. A kdybych povolila, tak to možná bude ještě horší"

„No, když on to ví, že jsi naštvaná a třeba ho provokuješ už tím, jak se tváříš, když s ním mluvíš.“

„Jak provokuji, prosím tě. Já se snažím všechno plnit, abych měla od něho pokoj. Snad se ho nebudeš zastávat. To bys mne naštvala.“

A už to bylo. Z celé debaty vyplynulo, že se zastávám chlapa, kterého neznám, ale jí znám už tolik let. Rozešly jsme se každá do svého domova. Ani jsem se nepokusila se nějak obhájit. A už jsem cítila, jak mi roste psí hlava.

Každý jsme jiný.

V takových vztazích nepomůže, jak mne život naučil, nějaké vysvětlování, jakože, „sedneme si spolu a vyříkáme si to“. Z toho může vyrůst ještě větší konflikt, než ten, který se skrývá pod kůží. Chybí oboustranná vůle. Jestliže někdo odbyde svou práci a druhý to za něj odnese, asi není už možné dojít k jakémukoliv kompromisu, nebo o co hůř, když někdo udělá takový malý podvůdek a druhý na to přijde a chce nápravu. Vždyť to dělají všichni, ne? Opravdu ne, všichni to nedělají, to je zbytečné se odvolávat na pomyslnou zkaženost, která se trpí a nikdo z toho nic nedělá. Jsou lidé, které to zraní, a není jich málo. A jsou také takoví, kteří to podvodníčkovi pěkně dají „sežrat“. Na přestupkové řízení to není, na soudní proces také ne, ale hlavní úder míří na mezilidské vztahy: „Dávejte si na něho/ni pozor.“ A nálepka se už těžko strhne. Možná, že by bylo lepší, kdyby si to vyřídili mezi sebou: hele ty  sis započítal o dvě stovky navíc, vrať mi je. Já nemám na rozhazování a nerad / nerada bych se tím dál zabývala. A když se zapře, nedá se nic dělat. Zítra třeba zapře víc peněz a naplní se jeho hodina H. Není třeba si mnout ruce štěstím a myslet na Boží mlýny.

Myslím, že když se uvažuje o tom, co je morální a co není, hledala bych to v těchto, pro většinu, zanedbatelných příhodách, které se zdají být prostě normální, ale mají tendence vrůstat do daleko větších rozměrů, z kterých roste zášť, nenávist a zloba, hledající cíle k uspokojení. Říká se, že morálka jsou nepsané normy, které uznává ta která společnost, skupina. Je to také na těch, kteří mají vliv v rodinách, nebo na pracovištích. Jde o víc, o lidské duševní i fyzické zdraví,