Co bude dál v postcovidové době?

Nastane úpadek ve vzdělávání a v též přípravě budoucích absolventů  škol? Bude televize jediným zprostředkovatelem umění, když začnou upadat divadelní scény? Budou se lidé zajímat o knihy a vystačí si s nimi?   

Mimořádná doba, jako je v současnosti ta covidová  si vyžaduje i mimořádná opatření, která omezují některé občanské svobody a zasahují do svobodného rozhodování občanů, a tak to můžeme chápat jako nastolení mimořádného řádu, který je zaveden osobami obdařenými zvláštními pravomocemi od těch, kteří je mají právo udělovat a ručí za jejich očekávané výkony a spoléhá na jejich profesionalitu a též za výstupy vůči chodu státu a veřejnosti, která je zvláštním režimem řízena tak, aby nedocházelo k šíření infekce a současně aby docházelo k ochraně některých sociálních skupin, pro které je případná nákaza fatální. Tolik k nositelům řádu, který má nastolit pořádek. 

Mimořádné situace, ke kterým náleží kromě jiného i pandemie, epidemie a jiné ještě horší příhody, dokáží v konci změnit stabilitu řádu a vyvolat nové pořádky, které vychází z prodělané zkušenosti často draze zaplacené ztrátami a nutností změnit zvyklosti, standardy a navyklé stereotypy a přejít na zcela nové cesty i se zkušenostmi, které donutí hluboce přemýšlet o tom, co chybí, co přebývá, co je zbytečné udržovat a co nového přinést do obnovovaného života po překonané krizi. Říkejme  tomu post-covidová doba, která by mohla být jakýmsi obrozením, jako když si člověk po probuzení protře oči, podívá se kolem sebe a začne přemýšlet o věcech svého života co je pro něho důležité a co není, protože je tím šťastným, že to všechno přežil a překonal tíživý strach z nevědomosti a nabyl zkušenosti z té tragické doby, v níž mnohé dříve důležité životní potřeby byly umenšeny, nebo byly náhle nedosažitelné a je třeba je změnit nebo přehodnotit.  

Mám pocit, že největší problém nastává ve vzdělávacím systému dětí a mládeže v době Covidu a horší to bude ještě v post-covidové době, až se budou vyžadovat po dětech a mladých lidech výkony. A to rozhodne nejen o jejich budoucnosti, ale i o budoucnosti společnosti. V předchozích odstavcích jsem se zmínila o tom jak funguje stát a občanská společnost ve svých iniciativách a nyní přemýšlím, jaká budoucnost čeká novou generaci a jak se osvědčí v podobných situacích. I když je to povážlivé, že se uzavírají různé podniky, že podnikatelé ztrácejí příjmy a přitom platí daně, ale po doznění vlny pandemie se mohou ještě vzchopit, ale to se nepodaří vzdělávacímu systému, pokud se zanedbá počátek nebo rozjezd cílící k maturitám či zkouškám na vysoké škole. Tam vzniknou nenapravitelné problémy, protože učení a studium je jedním z těch probíhajících životních řádů a procesů, jejichž tok je závislý na lidské vůli, duševní zdatnosti, vytrvalosti a předsevzetí vybudovat si vlastní budoucnost podle podmínek, které se budou dále na absolventech vyžadovat. I přes to, že jsme obklopeni vysoce rozvinutou technologií, neočekávejme, že ve všem nahradí lidství v plném slova smyslu. Jsou to jen stroje. Obávám se, že výpadky ve vzdělávacím procesu budou mít následky, které žádná reforma nenapraví. A co se týče umění, které si vyžaduje lidský talent (ne často se objeví lidský talent spisovatel, dramatik, básník, pěvec či herec) a neschopnost ho pěstovat, zaznamená též propad, pokud není vytrvale a plynule předáváno společnosti živým způsobem. Rozhodně televize není schopna vynahradit tuto společenskou potřebu stále se opakujícími pořady a vytahováním do programu už v minulosti úspěšnými uměleckými díly. Umění má jít živě s dobou do aktuální přítomnosti a obohacovat svým nenahraditelným přínosem lidského ducha, nejen jako příležitost k pobavení a informování, což vede též k úpadku lidské mysli. 

Bude toho hodně, co si vynutí nutnost přehodnocovat zavedený stereotyp a vykázat to, co k ničemu nevede a prokázat to, co je platné pro nejbližší a tím i vzdálenější budoucnost pro postcovidovou situaci společnosti, která bude mít nejen materiální potřeby.