Církevní misie na Velké Moravě.

Nelze nevzpomenout na velkou událost, kterou každoročně slavíme. Dnes je ten den. Historický rámec nás uvádí do spletitosti politických vztahů mezi západní a východní církví a mocenského usilování. 

Fotiovo schizma.

Fotios, nástupce za Ignatia, syna císaře Michaela I.,  byl jeden z nejvzdělanějších Byzantinců své doby, zcela bezúhonný, jenže laik, obdržel během jednoho týdne, všechna duchovní svěcení a na hlavní vánoční svátek roku 858 byl vysvěcen na patriarchu, Podle běžného zvyku oznámil Fotios své zvolení ostatním patriarchům, tedy i patriarchovi Západu římskému papežovi, Mikuláši I., jedné z nejvýraznějších postav na římském stolci v raném středověku, který měl ambici prosadit nadřazenost papežské moci jak v celé církvi, tak vůči světským panovníkům. Papež přivítal, když se byzantští biskupové, kteří zůstali věrní Ignatiovi, se k němu obrátili se stížností proti Fotiově konsekraci. Po svých legátech, které poslal do Konstantinopole, prohlásil Fotiovu volbu za neplatnou a odvolávaje se na svůj primát v církvi, (Byzancí a ostatními východními patriarchy ovšem neuznávaný), si vyhradil právo rozhodnout, kdo by se měl stát konstantinopolským patriarchou. Fotios všem toto nehorázné zasahování do práv byzantské církve odmítl a nakonec roku 863 došlo k oboustranné exkomunikaci z církve. Tím nastal rozkol (schizma) mezi východní a západní církví.

Filioque.

Příčin rozkolu bylo ovšem více než jen úzké osobní zájmy a nevraživost obou rivalů. V té době začal hrát svou roli dogmatický spor o tzv. filioque, tj. o dodatek do Vyznání víry, že Duch svatý pochází nejenom z otce, ale i ze Syna, který prosazovali zejména franští biskupové, ale který východní církev rozhodně odmítala. V pozadí byly motivy čistě mocenské a hmotné. Papež si klad jako podmínku pro uznání Fotia navrácení Sicílie a jižní Itálie pod římskou jurisdikci (což také znamenalo navrácení příjmů z nich plynoucích) a zároveň uznání nároků papežského stolce na oblast Illyrika, toho času obsazenou nepokřtěnými barbary. Za této situace došlo k události, jež měla mít dlouhodobě mimořádný historický dosah, i když z hlediska současníků šlo jen o záležitost podružného významu, které posléze skončila – posuzováno z hlediska byzantských mocenských zájmů – neúspěchem. Bylo to vyslání byzantské církevní mise na Velkou Moravu.

Byzantská misijní činnost.

Byzantská misijní činnost mezi sousedními národy, až do vlády Justiniána byla značně aktivní, prakticky ustala v době krize v sedmém století a za ikonoklastických sporů. V souvislosti s novým mocenským rozmachem Byzance došlo však ke značnému oživení i v tomto směru. V popředí byzantského zájmu stálo přirozeně Bulharsko. Chán Boris, který tam vládl od roku 852, dodržoval mírovou smlouvu uzavřenou na začátku století chánem Omurtagem, ale stejně jako jeho předchůdci bránil šíření křesťanství, zejména pokud jej hlásali řečtí kněží, protože se obávali politických důsledků, jež by mohlo mít přijetí byzantské ideologie a kultury v jeho zemi. Proto v Konstantinopoli nepochybně muselo vyvolat údiv, když se tam – asi roku 862 – objevili poslové z daleké neznámé slovanské země za Dunajem a žádali císaře jménem svého knížete, aby jim poslala misionáře a biskupa, který by pro ně vybudoval samostatnou církevní diecézi. Moravského knížete Rastislava k této žádosti vedla snaha vymanit se ze závislosti na východofranském, zejména bavorském episkopátu. Okamžité vyslání biskupa nepřicházelo v úvahu, ale císař souhlasil s vysláním misionářů a Fotios pro tento úkol vybral jednoho ze svých nejschopnějších žáků – Konstantina – Filosofa – s jeho bratrem Metodějem, kteří se krátce před tím osvědčili při diplomatické misii k Chazarům.  

Oba bratři pověření přijali.

Měli ovšem podmínku. Při své činnosti mezi moravskými Slovany budou moci využít svých překladů Písma a jiných teologických textů do slovanské řeči, pro niž Konstantin dokonce vytvořil zvláštní abecedu (Hlaholici), skvěle vystihující fonetické zvláštnosti slovanského jazyka. Zda už v Konstantinopoli zamýšleli přeložit i liturgické texty a sloužit ve slovanském jazyce i bohoslužby, či zda tato myšlenka vznikla – jak se zdá – až na Velké Moravě, nelze jednoznačně rozhodnout. V každém případě ji tam však uskutečnili.

Dějiny cyrilometodějské mise.

Dějiny byly plné pozoruhodných zvratů a paradoxů. Poté, co Konstantin za návštěvy Říma zemřel v únoru 869 v jednom z tamních řeckých klášterů pod přijatým mnišským jménem Cyrillus, Metoděj přeci jen docílil zřízení arcidiecéze v moravském státě a uznání jeho panovníka za suveréna. Nestalo se tak ovšem rozhodnutím byzantského císaře a v rámci konstantinopolského patriarchátu, ale díky římskému papeži. Který jmenoval Metoděje svým legátem pro slovanské země. Byl to také papež Jan VIII., který schválil užívání slovanské liturgie v moravské arcidiecézi, což se stalo terčem nepřetržitých útoků franského duchovenstva, jež tam také působilo a jež se nechtělo s činností byzantských misionářů a jejich slovanských žáků na Moravě smířit.

Za vládce Svatopluka.

Pod vlivem franského duchovenstva také moravský vládce Svatopluk po Metodějově smrti roku 885 slovanské duchovenstvo ze své země vyhnal a tím skončila krátká epizoda styků českých zemí a Slovenska s byzantskou civilizací. Kulturní dílo Konstantina – Cyrila a Metoděje však našlo vřelé přijetí u Bulharů. Kde se dále rozvíjelo. Odtud se pak šířilo k ostatním jižním a později východním Slovanům.

Zdroj: Pavel Hradečný, Růžena Dostálová, Věra Hrochová, Pavel Oliva, Konstantin Tsivos, Vladimír Vavřínek. Dějiny Řecka.  ISBN 978-80-7422-456-0.