Chutnalo ti to, miláčku?

Spokojenou rodinu, manželství a soužití dělá společná vůle žít v harmonii. Pokud ji lidé mají, pak budují své zvyky, mají své projevy lásky, oceňují se navzájem a také se vzájemně tolerují. A pokud mají spory, vždy hledají hranice, za které nezacházejí. Protože jedno slovo ani párem volů nepřitáhneš zpět. Každý se urazí pro něco jiného. Život ve dvou může být jednoduchý, pokud lidé ctí pravidla soužití a nepletou si např. partnera se sourozencem nebo kamarádem (nelze mluvit o všem s manželem, o čem mluvíme s dlouholetými přáteli), zpovědníkem nebo opatrovatelem, anebo nechtějí, aby jejich protějšek byl stejně tak dokonalý jako maminka nebo tatínek.

Je mi líto, že mnoho slibných párů skončí u advokáta a někdy ještě hůř. A když jim nasloucháte, mluví pouze o zástupných problémech. Sami často neznají příčinu a počátek, kdy začala vyhasínat láska, zaujetí pro druhého a pouto, které je zprvu vázalo. A takové problémy nevyřeší ani příchod dítěte. Tento článek vychází z mých úvah, proč se lidi rozcházejí pro zdánlivé maličkosti, které však hrají ve skutečnosti osudovou roli. Žijí sice spolu, ale nenaplňují se. A pak pochopí, že takový vztah nemá pro ně význam. Jejich životy poznamenává slovo - rozvod. V mnoha případech to není řešení, jen východisko. Protože nepochopí, jaké udělali chyby a opakují je i v dalších vztazích. Model manželství rodičů Své rodiče poznáváme už v době, kdy spolu několik let žijí, mají zaběhnuté rituály, mají dohodnutý způsob života a vlastně už řídí firmu, které se říká rodina. Nevíme, jaké měli spolu boje, zápasy a nedorozumění, než se shodli na tom, že budou žit spolu za předpokladu nejrůznějších ústupků a kompromisů. Že mají svá tabu a že se dorozumívají nejen slovy, ale také pohledy, gesty, očima, jejichž význam je nám utajen. Zkusme žít podle svého rozumu O rodičích víme jen to, co nám jsou ochotni sdělit. Proto jejich soužití, tak,jak ho pozorujeme, nemůžeme napodobit a rozhodně se nemůžeme řídit radami, byť dobře míněnými, jak si uspořádat život v manželství, abychom byli "stejně tak šťastni, jako jsem já s tatínkem." A přesto nakonec sklouzneme k odpozorovaným praktikám, které nám mohou partnerský život velmi zkomplikovat, protože naši partneři jsou odlišné osobnosti, na které neplatí stejná pravidla, jak jsme je v rodině zažívali. Je záhodno žít s druhým podle vlastních úsudků, zkušeností, které uděláme v nejrůznějších konfliktech a někdy musíme i vypnout ego, aby ten konflikt, byť nevinně začal, nepřerostl v katastrofu, při které dochází k zabouchnutí dveří, nebo i násilí. Chutnalo ti to? Maminka každý sobotu pekla něco sladkého. Sobota byla pro vás provoněná pastou na parkety, čerstvým pečivem a svíčkovou nebo pečeným masem. Tatínek seděl celý blažený za stolem a vyprávěl veselé příběhy. A váš manžel zhltne to, co mu uvaříte a odebere se k televizi nebo počítači. Cítíte, že vaše vzpomínky z dětství mizí do nenávratna a určitě je vám to líto. "Chutnalo ti to?" zeptáte se. "Co?" odpoví vám váš miláček. "Já jsem se s tím tak dělala," zavyčítáte. "S čím?" ptá se váš miláček. "S obědem," seknete hlasem a on se k vám otočí s nechápavým pohledem. "Jo, bylo to dobrý," řekne a zase otočí pohled na obrazovku. Myjete nádobí, uklízíte hromady nádobí a lítost vám stoupá do krku. Přeci chcete, aby byl spokojený vaším přičiněním, jako tatínek. "Chlapa nejlíp dostaneš na kuchyň," říkala maminka, ale tento muž, který sedí kousek od vás spíš ocení,když mu koupíte počítač. Drží totiž dietu a ví, že by za chvilku nedopnul své oblíbené rifle, kdyby podlehl vaší krmící vášni. Ale vy se cítíte nedoceněná a nevíte, co mu nabídnout, abyste byla sama spokojená. To je však jen hra. Egoistická hra. Protože je spoustu jiných požitků, které mu udělají radost, ale nejsou podle vašich představ, vyvolaných vzpomínkami. Stačilo by vědět, že váš otec proklínal ty sobotní, nedělní a sváteční obědy, které přeci stmelují rodinu, protože pak celý týden (i déle) poté shazoval zbytečně nabytá kila navíc. Mnoho mladých lidí po sňatku ztloustne jen proto, že se oddávají domácímu pohodlí a k tomu přispívá i budování domácí kuchyně. Je to přežitek, který škodí v mnoha ohledech při vašem soužití. Stravujte se podle svých potřeb, a ne podle toho, co jste viděli doma. Jak se naučíte lenosti, už se jí těžko zbavíte, proto využívejte volného času aktivně, ne u televize nebo po podnicích. Moc se vám to později vyplatí. I když vás tchyně bude pomlouvat, že nevaříte tak, jak byli doma zvyklí. A že nemáte takový pořádek, jak ona měla. Že ten pořádek stále dělala proto, že neměla jinou zábavu, to už nevíte. Proto se snažte být co nejvíce spolu. Jen tak najdete společný jazyk, protože v manželství se komunikace mění, A to bývá kamenem úrazu u mnohých párů. Ještě se ti líbím? A po krátkém čase, až se nevejdete do žádných šatů, budete zpovídat svého manžela:"Nejsem tlustá?" A on upadne do hlubokých rozpaků, protože každá odpověď bude špatná. Znejistíte, opadne váš pocit, že se mu líbíte, začnete ho podezírat, že svou něhu jen hraje, ale myslí si svoje. To je ten otevřený prostor, kudy uniká láska, vášeň a touha. Jestli se mu chcete líbit, musíte se být především sama se sebou spokojená. Protože muži mají jiný pohled na ženu, než žena sama na sebe. On vám to dá najevo, nebojte se. Jen mu musíte správně rozumět. Chápat jeho pohled, jeho gesta, náznaky. Je to důležitější, než slova. Miluješ mne ještě? On nepochopí otázku. Neví, proč se ptáte, když je noc a má se spát. Ale vy se cítíte osamělá, i když vedle něho ležíte. "Ale jo," řekne rozespale. "To zní, jako bys mne už nemiloval," řeknete osudnou větu a on rozsvítí, sedne si do křesla a zapálí si cigaretu. "Je v ledničce nějaké pivo?" zeptá se vás. "Nevím," řeknete a z jeho otráveného výrazu pochopíte, že jste ho vzbudila, že ho nutíte říkat něco, co v tu chvíli nemá pro něho smysl, protože ve skutečnosti o tom nepřemýšlí. Slyšíte, že bouchly dveře od ledničky a on se vrací s otevřenou lahví piva. "Nechceš?" zeptá se a nabízí vám láhev. Napijte se a usmějte se na něho. Je to gesto, že se nezlobí, jen jste ho prostě vzbudila.Ale na vaši otázku vám neodpoví. Nemá pro něho význam. Mnoho vztahů se rozbíjí o nepochopení, jak komunikovat, jak si způsobovat vzájemnou radost, jak spolu prožívat zlé i dobré. Každý z nás je jiný a každý z nás v určitou chvíli potřebuje být sám sebou. To však neznamená, že tím narušuje soužití. Právě tolerance a porozumění potřebám druhého je cestou k pěknému vztahu, který vydrží i ty horší chvíle zkoušek.