Cestou domů: Papež František a "hra na chudobu"

Václav Klaus polemizuje v článku, uveřejněném exkluzivně v časopise Protiproud, který sleduji, s jednou novinářkou (jméno není uvedeno a ani odkaz na článek) o volbě papeže a jeho postoji k chudobě, ke korupci a zřejmě i k ostatním problémům světa, a také se zamýšlí nad lidmi, kteří opanovali veřejný prostor.  Dá se říci, že žijeme v jakémsi prostoru, v kterém se pohybují lidé nejrůznějšího zaměření, od náboženského až k liberálnímu a vzájemně o "veřejný prostor" zápasí, nebo lépe řečeno, konkurují si v něm. Pokud tak činí na intelektuální úrovni, můžeme se z toho radovat, protože je zajímavé, jak rozmanité názory v aktuálním dění tohoto světa se mohou dotýkat nosných témat, o nichž se vyslovují veřejně známé osobnosti. A čtenář, pokud má zájem tato témata sledovat, má šanci si osvětlit vlastní postoje, vytvářet si své názory a polemizovat. V tomto mém zamyšlení nejsem na straně ani Říma, ani pana Klause, ani lidí, kteří prosazují teorie Václava Havla, jsem na straně autentického lidství a sleduji, kdo k němu tenduje a kdo tyto otázky odsunuje do pozadí ve smyslu honby za zdroji, ať duchovními či materiálnímu ...  

Václav Klaus a názory papeže Františka na chudobu

Podle mého názoru, Václav Klaus se již několikrát přihlásil k tradičním hodnotám, ke kterým patří, kromě jiného i křesťanské ideály, které bezesporu vytvořily základy naší kultury a evropské civilizace a ke kterým se hlásíme a měli bychom je správně chápat. Jistě, že naplňování křesťanských ideálů není jednoduché ani pro jednotlivce, natož pak pro společenské skupiny, vrstvy, které se současně i zaměřují k celkové prosperitě, která v sobě zahrnuje mnoho otázek: filozofických, ekonomických, právních, kulturních, politických psychologických i spirituálních i dalších, které si kladou jednotlivci, společnost, vlády, církve, různě ideově zaměřené skupiny: Jak vyladit všechna tato hlediska, aby do sebe ideálně zapadala, a přitom se lidstvo vyrovnalo s mravními problémy, nerovností a problémem svobody?  Jak postavit žebříček hodnot, které se nabízejí sdílenou civilizací a kulturou, která není jen o umění, ale o chápání široce rozvětvené etiky, řešící otázky lidského života od početí až po smrt, v našem ideově bohatém kulturním prostoru?

… chudoba není jen o nízkém životním standardu

Jsou názory papeže Františka na chudobu "podezřelé"? Znamenají požadavek na vzdání se takového životního standardu, na který lidé, společnosti, jednotlivci dosáhnou a mají právo držet zdroje a ovládat druhé lidi v jejich myšlení, jednáních a svobodných postojích nejen ideových, ale i duchovních?  Slovo "chudoba" jistě každého děsí a lidé, kteří ji pojímají jako život s trvale nízkým životním standardem.  se od tohoto fenoménu často odvracejí s hrůzou, aby je také nepostihla.  Strach by měl být také zaměřen na chudobu, která nehrozí z materiálního hlediska, ale spíše z duchovního. Tak, jak se vyprazdňují životodárné zdroje a lidé mezi sebou bojují o cenu ropy, o cenu vody, ale také o názory na ochranu přírody, měli by se také zaměřit na zdroje svého myšlení, konání, jednání a rozhodování ve věcech, které se týkají etiky, práva, spravedlnosti, úcty k člověku, zdokonalování výchovy a vzdělání, zodpovězení si spousty otázek, které se obecně dotýkají samé podstaty života a nelze je opřít o jiné vědy, než je filozofie, teologie, teorie práva, psychologie, literární věda a umění a další obory, do nichž se zapojují lidé s takovým zájmem a programem, aby dokázali nyní, v naší době, vytvořit dlouhodobý program, obsahující hodnoty, zdroje a zázemí pro prudký rozvoj kultury Evropy a jejího politického směřování, neboť i politika musí do sebe vsát tu problematiku, dotýkající se života samého a plné uznání jeho ochrany a péče o něj.  Nadužívání zdrojů, které vedou k uspokojení materiálního života člověka a neustálý zápas o ně vedou k nerovnosti získávání uspokojivého životního standardu, na který dosahuje čím dál méně lidí. Ale i ti si odpovídají na otázky o smyslu života, leč, nedostávají z žádné strany uspokojivou odpověď. A tato hrozící bída, plynoucí z nedostatku uspokojení vnitřních životních zdrojů člověka vede nejen ke snížení lidského potencionálu v nosných oblastech společnosti, ale také nízké kultuře vztahů mezi lidmi.      

Poptávka po autenticitě lidství

Řada lidí si takové otázky, jako autenticita lidství, neklade, protože čím dál víc jsou zmítání existenční nejistou a spíše si kladou existenciální otázky. Avšak se člověk musí z toho dostat nejen proto, že trpí nedostatkem peněz pro získání základních zdrojů potravy, ošacení, slušného bydlení a nasycování duchovních potřeb. Jak jen daleko musí jít, aby se napil z čistého a životodárného zdroje, neví, protože ztratil orientaci, k čemu směřuje jeho vnitřní život a pokud to najde, zda ho bezpečně a určitě může tam zaměřit. Vzácnost lidského života spočívá v jeho schopnosti navazovat a přijímat vztahy na základě svého transcendentna, nebo-li přesahu. Lidé si v historii stavěli chrámy, které měly nejrůznější funkci, ale byly centrem pro uspokojování vnitřních potřeb své přirozené spirituality, které nelze zapřít, že je člověk má a mít bude, pokud bude autentickým člověkem a ne robotem, plnící své úkoly k sebezachování při ovládání v nejzákladnějších funkcí jeho přirozenosti. Na konci věku, kdy byl zbořen Chrám v Jeruzalémě, byli lidé vystaveni daleko těžšímu úkolu, neviditelnému "chrámu" a víře v něho. „Ty jsi Tomáši viděl a uvěřil jsi, blahoslavení ti, kteří neviděli a uvěřili."

.. co je víra a co znamená "uvěřit"

A uvěřit znamená jen jedno - v hodnoty křesťanství, které neskýtají jen uspokojování vnitřních duchovních potřeb, ale jsou rozhodující pro vytváření životního stylu a vztahů mezi lidmi obecně. Nechť si člověk sám vyhodnotí, z čeho vychází láska, přátelství, úcta k člověku, uchování lidské důstojnosti, blaženost a touha po štěstí, které nemá jen materiální podobu, že si něco opatřím, co mi udělá radost. I po šťastném partnerském životě, z něhož vzejdou noví lidé. Jsme civilizací, která má vyšší stupeň rozeznávání dobrého a zlého v plném slova smyslu a trpíme tím, že relativizujeme dobro i zlo s cílem ovládat mysl lidí, kteří posléze, sami pro sebe se nemusí namáhat, aby tyto dva protipóly správně identifikovali a chovali se autenticky, nikoliv řízeně. Dobrý pokus udělali lidé, kteří se ve středověku vzdali svého rodového materiálního bohatství, rozdali ho mezi chudé a po té, co sami prožili nejhorší materiální bídu, aby zjistili, v čem je ta autentičnost, pokud to přežili a připojili k sobě další zájemce, vytvořili střediska, kláštery, z nich vycházelo učení o stylu života, nejen duchovního, ale také materiálního, výchovného, tedy se pokusili obnovit zdroje víry a proměnit je v životní styl. Střídající úpadek a vzestup těchto tendencí byl přirozený, protože jen člověk, nikoliv soustředěná moc, rozhodují o tom, v co plně věří a uvěří a zda pochopí hlubokou symboliku odvaleného kamene od vstupu do Kristovy hrobky.  

... boj o mediální prostor 

Boj o to být slyšen a vyslyšen, je starý jako lidstvo samo a jistě je to důležité, aby si lidé, kteří naslouchají, vytvořili vlastní postoje tím, že budou alespoň v duchu polemizovat. Václav Klaus rozhodně není z těch, kteří se dají oslyšet a je otázka, zda jeho názory, kterým je opravdu dobré naslouchat, se mohou stát i zdrojem víry a uvěření či v teorií samohybu, který se děje v lidské činnosti a rozvažování, a zda splňuje nároky na způsob života v celku. A zda teorie, kterou vznesl Václav Havel na počátku budování našeho nového státu, osciluje někde v tom transcendentnu a začne se časem nějak měnit díky lidskému rozvažování o bytí a žití. A zda to, s čím přišel papež František, jako zastupující křesťanský styl myšlení, tu upadající tu zase stoupající, je natolik extrémní a v jakém prostoru v lidském zvažování se pohybuje on. Já si myslím, že boj o mediální prostor je sice přirozený, ale v této době dost kontraproduktivní v tom, v jakém se vede. Každý člověk, doslova každý člověk, obdařený rozumem a citem pro duchovní život, se musí sám rozhodovat, k čemu se přikloní. Tudíž by bylo nosné nabídnout zdroje, které by se mohly uchytit v tom lidském rozvažování, protože ať to bereme, jak to bereme, každý člověk který se dá slyšet, nese za své myšlenky, za to co prosazuje velkou odpovědnost. Je dobré přát všem, kteří se do takového zápasu o vyslyšení, hodně odvahy a statečnosti, a síly. Na konci však stojí něco, co nelze odvrátit a čeho jsme si všichni vědomi. V tom mezičase se musíme snažit nenadělat větší chaos v myšlení, než tu je a odevzdat tento svět další generaci srozumitelný, aby mohla dál pokračovat v budování dokonalého lidství, přátelé. A před tím, co je na konci každého života, bych doporučovala opravdovou pokoru. Materiální bída se dá překonat vhodnými ekonomickými a sociálními programy, ta duchovní ničím, co je člověku dosažitelné. A tam může hrozit skutečná katastrofa, i když to mnoho lidí tak určitě nevidí.