Boj s pandemií.

Strach není zbabělost a ani slabost. Bojujeme s nemocí, která na nás už nějakou dobu číhala. Buďme stateční a naslouchejme rozumu. 

Každý má nad situací vlastní názor. Buď je to názor odborný, nebo iracionální, ale na to mají lidé právo, protože jde nejen o jejich zdraví, ale také o finanční situaci, neboť buď řídí svůj podnik, nebo jsou součástí nějakého projektu a situace jim brání na něm pracovat a scházet se se svými kolegy. Uzavření škol také není žádná slast, protože co se nyní odloží, musí se někdy dohnat. Mimořádné prázdniny se nekonají. Nelze též bezstarostně odložit fungování firem, uměleckých počinů a jiných aktivit. Čas se zpomalil, na to nejsme zvyklí. Lidé mají více starostí a to jim nelze brát, je to jejich osobní postoj, jejich vnitřní hlas rozumu, který asi nelze přebít tím, že někdo nadějně hovoří - v dubu už to zmizí, když dodržíme přísnou karanténu. Až někdo prohlásí, že to skončí, si svět oddychne a mnozí si pomyslí - už nikdy více. Za vším stojí koloběh peněz, které budou potom scházet, koloběh času, který nemohl být využit a následky strachu, které rozhodně nikomu a ničemu nepřidají.

Nepřijde mi rozumné, když někdo vykládá, že tato pohroma má i své světlé stránky, že lidé změní své postoje ve svých činech a konáních i jednáních a svět bude jakoby očištěn od starých chyb a návyků. Jsem skutečně zvědavá, zda se prolomí to staré pořekadlo, že lidé jsou nepoučitelní. Litujme každého, kdo má důvod prožívat úzkosti, protože ho nic neutěší, dokud ke své útěše nedojde  rozumem a důvodem se úzkosti zbavit. Tato situace dokonce není cestou k pokání nad chybami, protože i poté je bude lidstvo dělat a poté napravovat, jak samo zváží. Tato situace nemá žádné kladné stránky, jako je neměl v historii černý mor, ke kterému ji však nechci porovnávat. Ale dějiny nás stále učí, co nemáme dělat a přesto to děláme s tím, že moderní doba se svými technologiemi a vymoženostmi nás ochrání. Jak je vidět, i přes všechny vymoženosti máme problém.

K čemu karanténa, odstup od druhých lidí, roušky a respekt k příkazům, které lidé nelibě nesou? Budu vyprávět o jedné velké pohromě, která vypukla v 5. stol. př. n.l. za doby Periklovy vlády. Athény napadla pandemie - někdo mluví o moru, jiný o tyfu. Když to vypuklo, Perikles nařídil občanům Athén, aby se skryli za hradbami a když se tam všichni tlačili, přenášeli jeden na druhého nemoc. Katastrofa se tak rozšířila, že vymřely dvě třetiny obyvatelstva a posléze se znovu zopakovala, jak situaci popsal Thúkydides. Je to dost velký příklad a opravňuje to důvod k současné karanténě? Horší je, když rodiny žijí daleko od sebe a nemohou se navštěvovat a pomáhat svým starším členům s nákupy či jinými potřebnými úkony. Jak zařídit, aby se k lidem dostaly léky, které potřebují, protože lékárny mohou být zdrojem přenosu nemoci. Jak zařídit, aby lidé mohli jít v určenou dobu k lékaři na odběr krve, aniž by se nakazili? A co akutní problém se zuby a jiné akutní problémy? To všechno záleží na tom, jak lidé přestanou odkládat nutné záležitosti, třeba jít včas k lékaři, k vyřízení a jak bude zdravotnictví vždy připraveno k fungování, kdyby zase náhodou … radši na to nemyslet.

Jediným pozitivem, které může ze situace vyplynout je to, že lidé už nebudou spoléhat na to, že se jim nemůže nic stát, že je všechno v pohodě, pomoc na dosah, kdyby se se přeci jenom něco stalo a přemýšleli na tím, jak si vybavit domácnost pro možnost podobné krize. Na závěr lze jen popřát nemocným, aby se uzdravili a těm zdravým, aby přemýšleli v jakékoliv profesionální pozici, jak v budoucnu bojovat s podobnými problému beze ztrát.