Až budou padat hvězdy - část 1.

Když jsem se jedno červnové ráno probudila, našla jsem na stole dopis pod Pavla. I když jsem už dávno tušila, že nám naše manželství nevyjde, tentokrát jsem to měla modré na bílém. Dívala jsem se na ty řádky, které byly napsány pevnou rukou a cítila jsem, že se chvěji po celém těle. Psáno v ich-formě. http://www.youtube.com/watch?v=it1NaXrIN9I&feature=related

I když jsem si slibovala, že se budu, v tomto případě, chovat statečně. Mimo jiné tam stálo, že si odveze své věci a aby mne neblokoval, ponechává si zatím klíče, které pak hodí do schránky. Neměl toho mnoho co odnést a i když mně napadlo, že bych mu je měla sbalit, cosi uvnitř mi v tom bránilo. Byla právě sobota ráno. Rozhodla jsem se, že pojedu na chalupu. Pavel tam téměř vůbec nejezdil, takže to bylo a zůstane mým královstvím. Sbalila jsem si potřebné věci, pak jsem se osprchovala, oblékla a ještě jednou jsem se za sebou ohlédla. Od této chvíle už tu budu sama, řekla jsem si. Byla jsem si vědoma toho, že podíl na ztroskotaném vztahu nesu také já. Nemohla jsem dělit čas mezi svou práci a domácnost a Pavel zase odmítal dělat ženské práce. Často jsem se hádali právě kvůli tomu, že jsem neumyla hned po zimě okna a nebo ráno nevysypala odpadkový koš. Už brzy jsem pochopila, že jeho pedantská povaha zničí lásku i možnost soužití. A přesto mi to bylo velmi líto.

Nasedla jsem tedy do auta a jela jsem do míst, které jsem od dětství milovala. Třeba mi procházka po lese pomůže pochopit složitosti mého života a i mé chyby, které stále dokola dělám. Chalupa stála na kopci a stínily ji tři velké borovice, které kdysi zasadil můj táta. Když jsem ucítila jejich vůni, projela mnou lítost, úzkost, anavíc, padl na mne pocit osamělosti. Bylo to tak silné, že jsem si musela sednout ke stolu a chvíli jsem zhluboka dýchala, než mne ta tíseň přešla. Pak jsem si uvařila kávu a dívala se z okna na jasně modré nebe, celé ozářené sluncem. Tak by měl vypadat každý následující den v mém životě! Vyšla jsem ven a rozhlížela se kolem. Všechno bylo na svém místě, jako po celá ta léta, co to tu znám. Za potokem vyrostly tři nové, velmi pěkné chalupy. Zamkla jsem dveře a zvolna scházela dolů z kopce až k potoku. Byl dost hluboký, aby se v něm člověk mohl pohodlně vykoupat a jak jsem viděla, někdo už v něm byl.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem neznámého muže.
„Dobrý den,“ odpověděl mi odměřeně, jakoby mu nebyla moje přítomnost dost vhod.
„To je horko, že?“ nedala jsem se odbýt. Zoufale jsem si potřebovala s někým promluvit.
„V červnu je to normální,“ odpověděl zase týmž tónem a obrátil se ke čelem ke mně. Udělala jsem ještě dva kroky a než jsem se nadála, sjela jsem po kluzkém břehu do vody a téměř jsem ho srazila s sebou. Ještě, že mě chytil a pevně držel.
„Poslechněte, co to tu vyvádíte?“ vykřikl a snažil se zachránit jednou rukou svůj jediný oděv, který měl na sobě, totiž plavky, „málem jste mne utopila a ještě svlékla.“
„Já se hrozně omlouvám, netušila jsem, že je tu tak kluzko,“ omlouvala jsem se.
„Po tom včerejším dešti nestačily břehy ještě uschnout,“ řekl, když jsme usedli na balvan, který trčel uprostřed potoka. Pročísla jsem si rukama vlasy a zatřepala hlavou.
„Vás bych měl odněkud znát,“ pátravě se na mne podíval.
„Tak hádejte,“ zasmála jsem se.
„Z televize,“ řekl najisto.
„Ano, asi ano, pokud sledujete pořady o módě.“
„Jasně, ale tam tedy vypadáte úplně jinak,“ rýpnul si.
„Samozřejmě, nepadám do potoka každý den.“
„Zvědavá novinářka, to jsem si mohl myslet,“ podotkl ironicky a pomohl mi na břeh.
„Vy tu žijete?“
„Mám tu chalupu. Tam,“ ukázal na jednu z těch, kterou jsem viděla z kopce, „nedávno jsem ji kolaudoval. Jinak bydlím v Praze.“
„A já zase mám chalupu na kopci u tří borovic, tam,“ ukázala jsem nahoru.
„Richard Vrána, jméno mé,“ představil se mi, když se obléknul.
„Veronika Hlaváčová,“ podala jsem mu ruku a on ji stiskl. Zdálo se mi, že se na mne usmál. Doprovodil mne kousek cesty.
„Byla by škoda, kdybychom se odpoledne neprošli, co říkáte? Tak krásný den.“
Souhlasila jsem. I když jsem ho neznala, přesto ve mně budil důvěru. Jeho hlas, jeho úsměv a mužské sebevědomí. Dohodli jsme se, že se sejdeme ve dvě hodiny u kapličky. Vzala jsem s sebou láhev minerálky a zabalila jsem do ubrousků pár mých oblíbených tvarohových koláčků. Čekal na mne, měl na sobě bílé kalhoty, modrou košili a velmi mu to slušelo. Šli jsme po polní cestě k lesu a povídali si. O běžných věcech, jak si lidé většinou povídají.
„A co vy vlastně děláte?“ zeptala jsem se.
„Jsem psychiatr.“
Zasmála jsem se.
„Vám je to k smíchu?“
„Ne, vlastně, je to veselé. Promiňte,“ omluvila jsem se, ale když jsem se na něho podívala, zjistila jsem, že ho to pobavilo.
„S vámi je legrace, Veroniko,“ řekl jen a zastavil se.
„Tam nahoře je místo, kde si můžeme pohodlně sednout a odpočinout si. Pak půjdeme dál, co říkáte?“
Souhlasila jsem. Už jsme mlčeli a stoupali zvolna vzhůru do kopce až ke třem kamenům, na jsme usedli a já rozbalila koláček a podala mu ho.
„Děkuji, no to jsem nečekal. To jste pekla vy?“
„Ano.“
Dívali jsme se mlčky do údolí a já byla šťastná, že tu nejsem sama. Jeho přítomnost mne uklidnila.
Když jsme se k večeru loučili pod kopcem, neslíbili jsme si, že se sejdeme, ale já věděla, že se naše osudy propojily, ať v dobrém nebo ve zlém. Nevěřím na náhodná setkání.

Pokr. druhou částí,