Antika: Ve víru egyptských mýtů, aneb svědectví Hérodota

Myslím, že egyptská mytologie není tak oblíbená, jako řecká. Je trochu odtažitá a nepochopitelná pro čtenáře, který nehodlá hloubat v jejich útrobách, ale jen tak letem světem si prolistovat o ní knížku, jen aby ji měl co nejdřív

Turista Hérodotos -  cesta do Egypta

Egyptské mýty, které nám přiblížili odborníci, věnující se egyptologii však pronikly do našeho světa, naší společnosti a možná, že přes starořecké síto. Však Hérodotos, řecký dějepisec a etnograf Egypt navštívil v 5. století př. n. l. a podal sice zprávy o egyptském náboženství, ale je uctivě zdrženlivý, pokud má vyzradit cokoliv z posvátných rituálů. Asi v podobném duchu se vyjadřuje společenský prozaik Apoleius: jeho hrdina Lucius, proměněný v osla, prožívá ponižující dobrodružství. Až mu Ísis (Eset) vrátí původní podobu a zasvětí ho do svých mystérií.

Ovšem, římský satirik Juvenalis, který si vysloužil přízvisko xenofobní, se egyptské víře vysmívá a Ísídin kult zesměšňuje. Na sklonku starověku zaznamenávali své dojmy ze spletité egyptské mytologie i obyčejní turisté, naškrábané na zdi:

Já, Dioskorammón, jsem se na tyhle nesmysly díval a mám za to, že jsou matoucí!

(Vyškrábáno do zdi hrobky Ramesse VI. (v Údolí králů).

Jestliže se někomu egyptské mýty zdají bizardní, přetrvaly proto, že se v nich společnost, z níž pocházejí, spatřovala prvek nezbytný k tomu, aby si vytvořila svůj náhled na svět. Písaři, kněží a vypravěči šířili mýty, aby si vyložili etiologické jevy, poskytly údaje k návazné existenci v posmrtném životě a předvedli mnohostrannost své imaginace. A tak mýty a pověsti starověkého Egypta, ať už jako součást náboženského hledání, antropologických bádání nebo v podobě dobrodružných výprav do surreálního světa obohacují svoji myšlenkou náplní a obraznost u nás.

Šabaka, záchrance

Za to, že se nám dochovala metafyzická zpráva o stvoření bohem Mefidy Ptahem, vděčíme králi Šabakovi (712 – 698 př. Kr.), který náležel k výbojné núbijské dynastii, jejíž hlavní město se nacházelo poblíž súdánského Gabal Barkalu.

Šabaka završil s pomocí stálejších okupačních vojsk vpád do Memfidy, započatý jeho předchůdcem Pijem. Při prohlůídce Ptahova chrámu se Šabaka zděsil. Nejposvátnější svitek papyru, obsahující dramatickou verzi nastoupení boha Hora na egyptský trůn a memfidský mýtus o bohu stvořiteli, pozvolna požírají červi. Ihned přikázal, aby byl zbývající neporušený text svitku vytesán do desky z černé žuly. Královy zbožné úmysly však byly zčásti zmařené: než takzvaný Šabakův kámen získalo do svých sbírek britské muzeum, používalo se ho jako mlýnského kamene. O čemž svědčí hluboký zářez v jeho středu a rýhy, jež z něj paprskovitě vybíhají.

První badatelé, kteří se zabývali datací vzniku memfidské teologie, jež byla na kámen opsána, měli za to, že jazyk těchto textů ukažuje na předlohu pocházející z doby Staré říše. Důkladnější epitet boha Ptaha i myšlenkové struktury však vedlo k tomu, že původní datace do třetího tisíciletí byla zamítnuta a vznik tohoto pozoruhodného mýtu byl posunut do doby ramessovské (asi 13. stol. př. n. l.) nebo pozdější.

Amon, transcendentní bůh

Naše doklady o Amonovi jakožto stvořitelském bohu Hermopole se opírají v první řadě o Leydenský papyrus 1350, rozsáhlou chvalořeč na tohoto boha, zdůrazňující jeho výlučnou ploditelskou sílu. Chrámy v Dér el-Bahrí a v Luxoru, pocházející z období Nové říše, Amona zobrazují, jak opouští své mystické vězení na obloze, aby se pohlavně spojil s vládnoucí královnou Egypta, a stal se otcem budoucího vládce.

Amonova podstata je neuchopitelná, nebylo možno ho nazvat žádným výrazem, který by vysvětlil jeho niternou přirozenost. A tak základním pojmem pojícím se se jménem Amon je skrytost, tedy „ten, kdo sám sebe utajuje. Amon je ten nejvyšší, jehož stoupenci nikdy nevědí, kam až svými prsty dosáhne, a tak se raději uchylují k nejbezpečnější taktice – mlčení. Řečí leydenského hymnu, Amon je příliš veliký, aby byl zkoumán, a příliš mocný, aby byl poznán. Jako trest za snahu získat nedovolené informace o jeho totožnost se výslovně uvádí okamžitá smrt.   

Nepochybnou hlavou egyptského pantheonu se stal Amon v období pěti století Nové říše. Amonovi jakožto universálnímu vládci s titulem Pán trůnů Obojí země a Král bohů byly v Thébách postaveny natolik ohromující chrámy, že se pověst o nádheře Théb rozšířila daleko za hranice do Egypta až do světa skladatelů řecké epiky, pronikla do Achilleových poznámek o Agamemnonovi do Homérova eposu Illias

Pilní sochaři

A konečně v řecko-římském období, tedy v posledních stoletích chrámové výzdoby v Egyptě, jak například v Esně a Edfú, kde kněží-písaři dávali často vytesat sochařům do kamene temné a enigmatické teologické skladby, uchovávají hieroglyfy zprávy o stvoření, jež jsou sice nabity obrazotvorností a jemnými odkazy, avšak ve smyslu kosmického poselství, jak se zdá, ztratily směr.

Pod severovýchodním předměstím Káhiry leží ruiny svatyně Iunu, která kdysi patřila k předním a nejstarobylejším svatostánkům Egypta. Řecký dějepisec Hérodotos o ní hovoří jako o Héliopoli (Městě Slunce). Hérodotos tuto oblast navštívil v 5. stol př. n. l., tedy více, než dva tisíce let poté, co byly zasvěceny její první chrámy.

Zde v době sjednocení Horního a Dolního Egypta (3000 př. n. l.) počali vzdělanci formulovat kosmogonii, jež poskytovala výklad stěžejních prvků jejich vesmíru, tyto snahy vyvrcholily významným příspěvkem k Textům pyramid páté a šesté dynastie.

Zdroj: Hart, G.: Egyptské mýty