Antika. Otázka nespravedlivého jednání.

Aristotelés ve své knize Etika Nikomachova vložil do budoucnosti následných společností po antickém Řecku úvahy, jimiž se pochopitelně zabývali Římané a jejich následníci , křesťané. 

Aristoteles a ani Cicero a také ne  Augustin Aurelius při psaní svých knih neokusovali konec svých psacích prostředků, aby na něco přišli, co stojí za veřejnou publikaci a jejich potomci zahrnuli jejich myšlenky cestou souhlasu s jejich míněním do svých mravních řádů a též zákonů. Naše zákony však nemají výrazně etický charakter, ale spoléhá se na zákonodárce, že ti ho vnímají, když vědí, co je dobře a co špatně a čemu mají občané podléhat, platným a nezměnitelným zákonům.

Pomluva, pokud byla vedena úmyslnou nespravedlností, byla vždy trestána hrdlem a to ve všech dobách od Sumeru po Řím. Takou váhu měla v očích starých civilizací a též ve středověku, který znal též ordál, který je znám tím, že se osoba, která byla obviněna z trestného činu, který předvídala právní norma, vydala k řece, tam byla vhozena do vody v pytli a když se jí podařilo zachránit, byl ten, kdo jí obvinil tím, že na ni ukázal - ona líhá s muži (byla to ovšem vdaná žena. Za pomluvu byl ten, který ji vynesl byl potrestán stejně, jako již očistěná dříve obviněná. Nebo ten ukradl v noci úrodu, což byl hrdelní zločin. Vysoké tresty padaly i za bezbožnost, tedy za rouhání a krádeže v chrámech. A krádež samozřejmě byla též trestána různými způsoby, o které není o  co stát. Pomluva se pro svou vážnost stává křivdou, pokud  se shledá jako křivé obvinění. Ve středověku řešili tyto skutky soubojem. Odveta byla zakázána a až Řím trestal odvetu prostřednictvím státních orgánů, pověřených soudnictvím.

 Ve své úvaze o nespravedlivém jednání v etice Nikomachově  pokračuje Aristoteles v dlouhých úvahách  svých předchůdců, co je spravedlnost, protože každý čin, který poškozuje druhého, které se stal terčem nespravedlivého jednání a je to dokázáno soudem, je dotčen nespravedlností a očekává se, že bude též spravedlivě očištěn. Lidé se domnívají, píše Aristoteles, že nespravedlivé jednání je v jejich moci .Ale není to tak snadné, pokračuje Aristoteles, neboť obcovat se ženou sousedovou, zbít svého bližního a do ruky dát peníze je tak snadné ale mýlí se v tom, že je to v jejich moci. I čestný muž může propadnout v otázce své cti tak, že někoho podplatí, že někoho zbije, odhodí svůj štít a někam uteče.

I ti lidé, kteří uznávají a vyznávají dobra, mají v těch svých dobrech buď nadbytek nebo nedostatek, píše Aristotelés. Lidem, nevyléčitelně zlým nepomůže ani balík peněz, píší já, všechno jim škodí, a konečně, píše Aristoteles, některým lidem z těch nevyléčitelně zlým to pomůže  jen v jisté míře, proto je právo věcí lidskou.

Znakem rozumného člověka je schopnost správně uvažovat o tom, co je pro něho dobré a prospěšné, ne ovšem částečně, například co slouží zdraví nebo síle, nýbrž o tom, co slouží správně vedenému životu vůbec. Důkazem toho je, že rozumnými v něčem nazýváme lidi,  kteří vzhledem k dobrému účelu i o něčem správně usuzují, o čem není žádné umění. Asi bude rozumným ten, kdo správně zvažuje cokoli v jakémkoli tématu než bude veřejně svou úvahu prezentovat.

Jak to bylo, tak to je. Lidi se nemění, ale jejich činy mění jejich životy.