Antika: Lidé v tógách a v ornátech

Antika je lákavá svou časovou vzdáleností, prostředím i chováním lidí, kteří v ní žili. Stavěli krásné sochy, chrámy a věřili bohům. Vystřídali je ti, kteří uvěřili v trojjediného Boha a také stavěli chrámy, válčili ...

Myslím, že na svět je nutno nahlížet v souvislostech, i když to představuje velmi zdlouhavé studium. Zdá se, že lidé prahli po pravdě, poznání, o smyslu světa a smyslu svého života ve světě, A žili v dobách, který je nám vzdálený časově, takže je třeba listovat v knihách, ve velkém množství knih, ale také způsobem myšlení. Však bylo všechno  až tak nevýslovné, že to množství knih vzniklo od autorů, kteří nemohli jinak, než o tom všem psát. Ten, kdo překoná své bariéry, které tvoří hlavně  představa., že na to není čas, aby se člověk věčně hrabal v knihách, když musí dělat jiné věci, setká se podivuhodnou invencí, která je až zarážející.

Lidem v tógách vděčíme za mnohé. A je dobře, že můžeme i dnes, v naší moderní době číst z jejich knih a tak trochu porovnávat životní styl a myšlení a také situaci, v níž se nacházeli. Z těch několika miliónů lidí si historie uchovala jména, o kterých se učíme a snažíme se je chápat. Není to rozhodně lehké. Když už nic, tak to čistí hlavu. 

Stěhování národů a konec říše římské

Musela být západořímská říše poražena? Rozpad se táhl dlouhou dobu. Nejenže se Římanům už nedařilo ochránit své hranice, ale také nemohli zabránit rozpadu státní správy. Za prvé se do čela důležitých úřadů dostávali germáni a uměli ovlivnit situaci ve svůj prospěch a za druhé, střet s křesťanstvím, jeho pronásledování a spory ukazovalo na něco důležitého – říše se jimi cítila ohrožena a skončila stará dobrá tolerance Římanů vůči jiným náboženstvím. Z dějin vyplývá, že proti křesťanům nešli císaři, ale římské obyvatelstvo. Pociťovalo otřes svými jistotami, které jim jejich státní náboženství poskytovalo. Římané znali sociální dávky, podporovali obyvatelstvo a poskytovali jim do jisté míry i životní jistotu. To vše se mělo změnit.    

A snad proto, když padla Západořímská říše a zbylo po ní jen území, které osazovali příchozí kmeny. Neznalí filosofie a latiny, mluvili podivným hrubým a ryčným germánským jazykem. Jejich představa vkusu se tolik lišila od Římanů! Ale  kupodivu se ještě několik století před tím bili na římskou věc. Pokud jim římští císařové dovolili se usadit na území, když prchali před Huny, kteří spustili vlnu stěhování národů, bojovali s Římany bok po boku. Možná, že s nimi jedli i beraninu s hrachem, pili víno,  a učili se vojenské taktice římské armády, která ztrácela posléze dech. Místo tmavovlasých a tmavookých Římanů menší postavy  se v rozhodujících vojenských a státních službách objevují plavovlasí, modroocí, vysocí, drsní lidé, kteří ovládali jiné zbraně, většinou bodné a sečné, a byli nadmíru stateční a v mnoha případech i věrní, protože si všichni dokázali spočítat, že pád takové říše, jako byla ta římská, je katastrofa. Státní orgány nefungují, jakož i správa země, což je ještě horší, než kdy padne císař. Vázne zásobování, chátrají cesty, domy, chrámy a akvadukty, které zásobují území vodou. Lidé začínají trpět žízní, hladem, nemocemi, neboť si lze snadno představit, že přílivy cizích obyvatel přinášejí nemoci, na které nebylo obyvatelstvo připraveno. Je konec! Myslí si svět, který zkoprněl zprávou, že Alarich, vandal a křesťan ariánského vyznání zničil Řím. Řím, srdce říše, to město, které každému návštěvníkovi vyráželo dech, takové město, které předčilo i Jeruzalém ve své krásné době.

Ariáni versus katolíci

Augustin se snažil uklidnit paniku, když lidé zjistili, že zřejmě Alarichovo vojsko přerušili tok pitné vody, což způsobilo pohromu. Z břehu moře se dívali, jak se k nim blíží na lodích vandalské vojsko - svým způsobem křesťané proti křesťanům, i když ti vandalští křesťané si o Kristu mysleli jen to, že byl výborný člověk, jak to prosazoval Arius na nicejském koncilu r. 325 a nebýt Eusebia Caesaresjkého, tak by tuto možnost nahlížení na Krista prosadil i do našich dob. Co vlastně udělal tak úžasného náš Eusebiius. Přinesl na koncil staré vyznání víry, ke kterému se hlásili římští katolíci a tím zachránili situaci, neboť symbolum císař schválil a hotovo. To byla doba, o které se mluví, kdy císař předsedal církevnímu sněmu a vše, na čem se usnesl sněm, buď schvaloval, nebo někdo musel do exilu. Do exilu šel Arius, protože byl prohlášen za heretika. Ale nebylo to s ním tak zlé, protože jak víme z dějin, tak se ariánství uchytilo na dlouhou dobu, než se dal Merovejec Chlodvík pokřtí i s celým národem Franků a situace se vyřešila.

Takže ariáni – Vandalové -  a katolíci stojí  tváří v tvář a dívají se na sebe. Dobyvatelé a poražení. Ještě, že se podařilo zachránit Augustinovy spisy a odvézt je z Hippa - Regia, ze severní Afriky. To by tak ještě scházelo, aby se ztratily. A na ty vandalské vojáky nebylo spolehnutí, že by ušetřili knihy, když neušetřili Město a lidi a všechno, co v něm bylo a dali se do rabování.

Z tohoto šoku však vzniklo něco, co byste nečekali. -

Římané Římanům

Augustin Aurelius ve svém prvním díle O Boží obci svědčí o situaci, která nastala. 

Římané, kteří se prohlásili onehdy za nepřátele křesťanů, vidouce, že nepřítel šetří životy křesťanů, se uchýlili do bazilik, aby byli za křesťany považováni a tím si zachránili život, Krvavý nepřítel Vandal se totiž před prahem bazilik zastavil a ušetřil životy těch, kteří se do nich uchýlili. Do bazilik vodili ze soucitu i ty, jejichž život měl být ušetřen a kteří pobývali od místa záchrany daleko, aby nepadli do rukou nepřítele. Jakmile se právě tito lidé, píše Augustin, kteří po zvyku barbarů řádili a plenili, blížili k těmto místům, krotla jejich zabíječská zběsilost a honba po zajatcích ustávala. 

Tak vyvázlo mnoho lidí, kteří nyní křesťanství utrhají a pohromy, které město vytrpělo, kladou za vinu Kristu, kdežto dobrodiní a záchrany, které se jim dostalo, aby žili pro svou čest, nepřičítají našemu Kristu, ale svému osudu.  

Zkrátka, nepřátelé křesťanů byli křesťany ušetřeni, protože jim nabídli bezpečí, ale asi moc vděčnosti neschytali. 

Jaká nerozumná víra ...

Augustin začíná svou apologetiku křesťanství vůči římskému pohanství s líčeným zhrozením se a s výčitkou.

Hle, jakým bohům svěřili Římané ochranu města, a ještě se z toho těšili!. Ó, toho nadmíru smutného poblouznění! Na nás se horší, když o jejich bozích mluvíme takto; ale nehněvají se na své spisovatele, kterým se za peníze učí zpaměti, a ještě ke všemu samy učitele označí za hodny státního platu a hodnosti.  

 Nacházíme se v 5. století, které je bráno jako konec antiky a začátek raného středověku. 

Nehledejme analogie k současné době v pádu západořímské říše, protože tytéž analogie bychom mohli vyciťovat v době nástupu helénismu, který přinesl velké změny, když transcedentní božstvo vyměnil za gnómické božstvo, když se změnily postoje lidí k životním situacím a padaly bývalé hodnoty, jedna za druhou. Takových událostí se stalo během dějin více.