Antika: Athénská společnost a základy demokratické myšlenky

Zvu vás na výlet do starého Řecka, do doby Sókratovy a Athéňanů a doufám, že cítíte vlahý mořský vánek i pach ulic a hluk, který lidé obvykle dělají, když se shromáždí k řešení politických otázek.

Klíčový pojem athénské demokracie

Určitě neuhodnete, co bylo klíčovým pojmem athénské demokracie. Nebudu napínat – „rovnost“. Ale není to tak jednoduché, protože tento pojem má celou řadu aspektů, a to, z jakého úhlu na něho pohlížíme.  Jednak vystupuje v podobě politické rovnoprávnosti, svobody slova, vůle většiny, negace silné vládní moci i v mnoha jiných převlecích a maskách.

Rovnost jako politická rovnoprávnost  

Nemyslete si, že demokracie je výsledkem duchovního zápasu o nejlepší politické zřízení. Pokusy vymezit její jedinečnost v abstraktní rovině se objevily až tehdy, když už existovala. Vnitřní podstata a politický význam demokratického zřízení se staly předmětem diskuse až ve 4. Století př.n.l., když se jim v rámci teoretických úvah věnovali velcí filosofové. V naší současnosti tento stav můžeme jen těžko pochopit, protože vzniku moderního státu předcházela dlouhá diskuse o přiměřené podobě lidského soužití, na níž se podíleli významní duchové v 17. a 18. století. Je tomu tak: jasně to dokládají dějiny vzniku athénské demokracie,

Jak zlepšit politické poměry

Již v 6. století uvažovali v Athénách určitě o tom, jak by bylo možné zlepšit dosavadní politické poměry. Tyto úvahy si kladly za cíl vytvořit k danému politickému uspořádání nějakou novou alternativu. Nechtěli obrátit naruby staré tradice, ale hledali odpověď na otázku, jak opět uvést do pořádku svět, který uvedla ve zmatek zpupnost aristokratů a svévole tyranů. Jedinečnost této vůle po novém uspořádání společnosti nespočívala v touze kvalitativně změnit staré politické zřízení, ale ve snaze zapojit do politiky daleko širší vrstvy atického obyvatelstva.  

Všechny rané pokusy Athéňanů vymezit z obecnějšího hlediska demokratické zřízení se soustřeďují kolem dvou podstatných bodů: za prvé se v nich hovoří o tom, že v demokracii, respektive isonomii, jak ji nazývá Hérodotos, vládne lid (jinými slovy mnozí, tj. démos, pléthos, polloi). Pojem mnozí je chápán jako velký počet, tedy kvantitativně. Jako základní princip demokracie uvádí počet nejen Aristotéles, ale i Lysias a mnozí jiní.

Napadne nás, že zpočátku chyběla myšlenka, která by legitimovala vládu mnohých.  Pouze se konstatuje, že vládne lid. Démosthenes v řeči proti bohatému Meidiovi říká, že v Athénách ani původ, ani bohatství, ani vlivné postavení nepřiměje lid k tomu, aby snášel zpupnost, Hérodotos zase říká, že legitimita je založena právě v pojmu mnozí – v množství spočívá všechno. To znamená všechno v obci.

Druhá myšlenka je myšlenka rovnosti. S tou se setkáváme u nejstarších výroků o demokracii, Myslí se tím rovnost občanů. Pojem rovnost vystupuje buď jako rovnost občanů, rovné rozdělení a označuje ta rovné uspořádání jako celek. Rovnost se vztahuje na množství, které vládne, a podíl na ní mají bohatí a chudí bez rozdílu na společenské postavení a vzdělání. Tato okolnost je tak důležití, že ji zdůrazňují jak stoupenci demokracie (Perikles u Thúkydida) a Euripidés, tak její kritici, Rovnost, na níž se podíleli všichni Athéňané, pokládali souhlasně všichni antičtí autoři za základní myšlenku demokracie.

Pro pojem rovnosti není určující přirozené právo. Ani později, když jej někteří autoři – spisovatelé a filosofové takto chápali, nikdy v tomto teoretickém pojetí nevstoupilo do politické diskuse. Proč k tomu nedošlo? Odpověď je jednoduchá, Nejen proto, že by to nutně nastolilo otázku statusu v Attice usedlých cizinců a otroků, ale hlavně proto, že politické východisko bylo úplně jiné.  

Rovnost před zákonem je však jednou stránkou věci, která nebyla vlastní pouze demokratické myšlence. Je pouze předpokladem nového společenského uspořádání, ale nijak je sama o sobě necharakterizuje,

V úloze základního principu demokracie znamená rovnost spíše účast všech ve veřejném životě tedy politickou rovnoprávnost.

Co dělá demokracie demokracií?

V demokracii záleží zejména na tom, aby se na politických rozhodnutích podíleli všichni na společném a to nikoli v abstraktním pojetí „práva na zákonodárství“ nebo „práva usnášet se“, nýbrž skutečnou účastní na politických poradách a diskusích. Prvořadý byl podíl na rozhodování v radě a v lidovém shromáždění a možnost vyjádřit se v diskusi.  Přijímání rozhodnutí o projednaných záležitostech stálo až na druhém místě, bylo důsledkem účastni v diskusi, Tato skutečnost ukazuje, jak málo se na vzniku demokracie podílela teorie, jež byl princip rovnosti vyjádřen v podobě konkrétních práv, a jak významně na demokracii působil tradiční způsob myšlení aristokratické minulosti.

Svoboda projevu

Platón nebyl demokracii příznivě nakloněn, nechává Sókrata pronést slova, že v Athénách vládne největší volnost slova v celém Řecku, a v Aristofanových Žabách se Euripidés chlubí svým demokratickým smýšlením, že totiž ve svých hrách dal slovo ženám, mužům, starcům i otrokům. Možnost svobodně se vyjádřit již měli všichni občané, přirozeně ne ženy a otroci, kteří jsou na uvedeném místě v Žabách připojeni s určitou nadsázkou., Athéňané vskutku chápali jako podstatný rys demokracie,

Politická rovnoprávnost se jim totiž jevila jako méně důležitá než konkrétní právo na něco, třeba n účast v lidovém shromáždění, to je právo zasahovat do politických porad a diskusí.

Platón a Aristoteles mohli otevřeně vyslovit svůj odpor vůči vládnoucímu politickému zřízení, Stoupenci aristokratické tradice mohli beztrestně vystupovat s antidemokratickými pamflety.

Trestní žaloba pro ty, kdo nevěří v bohy - Diopeithés

Jistý Diopeithés, vykladač věšteb, v lidovém shromáždění prosadil zákon, že proti každému, kdo nevěří v bohy nebo zkoumá nadpozemské jevy, může být vznesena trestní žaloba. Zákon mířil proti Anaxagorovi, který hájil nové učení o vzniku světa a byl Periklovým přítelem. Anaxagoras unikl žalobě jen tím, že se odstěhoval do LAMPSAKU, Bezbožnost (asebeia) byl a vznesena proti Sókratovi. Žalobci mu vytýkali, že zavádí nová božstva a kazí mládež. Jeho soudní pře a smrt jsou často uváděny jako ukázkový příklad úzkoprsosti, ba dokonce potlačování svobody projevu a myšlení v demokratických Athénách.

K Sókratovi: Athéňané neměli v úmyslu dotáhnout žalobu proti Sókratovi až k trpkému konci, k Sokratově popravě nýbrž, že je vyprovokoval sám obžalovaný. Podobně, jako se v Anaxagorově případě spokojili s tím, že unikl žalobě útěkem, asi by byli i nyní téměř všichni srozuměni s tím, kdyby se byl Sókrates odebral do dobrovolného vyhnanství a setrval tam do té doby, než by se vzedmutá hladina vášní v Athénách opět uklidnila.

Atmosféra Sokratova procesu

Obě události musíme chápat v souladu s tehdejší napjatou atmosférou, Proces se Sókratem se odehrál v tíživé atmosféře po vojenské porážce a po politickém převratu v roce 404/403.  V takových dobách lidé pátrají po příčinách neštěstí a hledají viníky, Sebejistota a sebevědomí, které ve šťastnějších dobách dovolují přehlížet i závažnější věci, v dobách nejistoty slábnou, Athéňané věřili, že v neblahých událostech se projevuje msta bohů. Při takovém rozpoložení se viníci přímo nabízeli. Zločinci byli filosofové, resp. Sofisté, kteří zpochybňovali všechny tradiční hodnoty a kriticky se vyjadřovali o existenci bohů. Svými duchaplnými formulacemi všude přitahovali pozornost, nadšené stoupence či alespoň zaujaté posluchače, které nacházeli v řadách urozených mladíků. Tito učitelé moudrosti se objevují na veřejnosti od 5. století, tedy zhruba v době kdy demokracie nabyla konečné podoby. Jejich filosofie, která tvrdila, že všechno je vlastně relativní, se ostala rychle do módy. Lidem připadalo, že je zpochybněna existence bohů a narušena rodičovská výchova v duchu respektování starých tradic a demokratického životního názoru, Zpupnost a nevázanost mladých lidí poděsila mnoho Athéňany už roku 415, kdy před vyplutím loďstva na Sicílii bylo v noci svévolně poškozeno mnoho hermovek, a byla znesvěcena posvátná mystéria. Tyto činy byly podnětem k nesmlouvavému léčení. Není divu, že Athéňané, vyburcováni těmito a jim podobnými případy, věřili, že musí hájit náboženství a morálku jako záruky bezpečnosti a pořádku, a jako domnělé viníky odsoudili i některé sofisty. Ale nespatřujme v tom porušení svobody slova a myšlení. Daní rozsudky jsou výsledkem toho, že pod tlakem tíživých událostí byli Athéňané na určité věci příliš citliví.

Při procesu se Sókratem, který umíněně a urážlivě odmítl podanou ruku, hlasovalo mnoho soudců pro jeho osvobození. Vinným ho shledalo 281 soudců. Opačných hlasů bylo 220.  Proti trestu smrti hlasovalo 201 soudců.

Jeho obvinění bylo spíše ukázkou celkové nejistoty.  Bylo přemrštěné ve formě i obsahu.  Žasneme nad tím, s jakou houževnatostí Athéňané lpěli na svých politických zásadách i v dobách svrchované nouze.

Třebaže uvedené žaloby, které stíhali bezbožnost a zhoubný vliv na mládež, nelze pokládat za zásadní omezení svobody slova, přesto Athéňané stanovili svobodě projevu v politických shromážděních jisté meze, dané povahou jednání, Politická řeč totiž není jen výrazem demokratického životního pocitu, ale slouží procesu demokratického rozhodování, jehož nezbytnou podmínkou je jak formální rámec, vymezený pevnými pravidly, tak i atmosféra otevřenosti a důvěry, neboť jen ona je zárukou přijímání rozumných a všem prospěšných usnesení.

Miltiades – klamání lidu jako trestný čin

První případ žaloby za klamání lidu, které se mohlo stát skutkovou podstatou trestného činu, byl případ Miltiada v 489, který byl vítězem u Marathónu. Přemluvil občany k výpravě proti Paru, Tažení však skončilo nezdarem, Miltiadés byl obžalován z podvodu a odsouzen k vysoké pokutě. Stejnou žalobou byli stíhání i vojevůdci, kteří sice roku 406 zvítězili v námořní bitvě u Arginús, ale zanedbali prý záchranu athénských trosečníků. Jejich žalobci tehdy v atmosféře skutku a zloby prosadili jejich odsouzení a popravu, aniž přitom dbali práva. Klamání lidu mělo různé podoby a mohly se ho dopustit různé skupiny lidí. Žaloba mohla směřovat proti řečníkům a stratégům, kteří neuspěli s navrhovanou politikou nebo proti žalobcům, kteří byli nařčeni z nactiutrhání (sykofante). Skutková podstata mohla být charakterizována jako podvod (apaté), jako přemrštěné sliby nebo jako podplácení, pokud stál v popředí hmotný prospěch,

Všem uvedeným podobám žaloby a druhům provinění byla společná snaha chránit lid před nerozvážnými a nadmíru ctižádostivými politiky a přimět je k tomu, aby podávali rozvážné a dobře zdůvodněné návrhy,

Zdroj: Bkleicken, Athénská demokracie a přednášky k Sókratovi