Antika: Alexandrijská knihovna a její přátelé

Následující pojednání nás přiblíží do doby, kdy si lidé vážili vzdělanosti a kdy úzkostlivě toužili uchovat vzácné výdobytky své vědy a kultury. Dobou je doba helénská, místem starověké Řecko.

 Nemáme se čemu divit, když na konci antického období se snažili učení Římané převést do nových poměrů toto bohatství antické vzdělanosti s velkými obavami, aby nezmizelo v těch pohnutých dobách, kdy na území Západořímské říše nastoupil germánský lid, který přinesl jinou kulturu. Období rané scholastiky tuto snahu dosvědčuje. Vždyť noví učenci byli již germánského původu.

To, že v naší době smíme otevřít knihy Antické knihovny a vzít do rukou vzácné spisy velkých řeckých myslitelů, básníků a literátů je důkazem, že je tu stále snaha udržet tato díla pro současné čtenáře, ale předpokládá se, že jsou seznámeni s dějinami těchto inspirativních civilizací. Je celkem přirozené, že si mnoho současných lidí myslí, že myšlení dávných učenců je překonáno, že to neplatí, že máme moderní kulturu, kterou jsme překonali antickou, že jsou to knihy pro zábavu a jen pro ty, kteří o antické době něco vědí a dokáží se vlomit do té doby a i do důvodů dávného usilování o vytvoření velké kultury. Nadto si mnozí uvědomují, že antická doba je mýtická a neslučuje se s naším vnímáním reality a ani duchovním životem.

Tak proč otevírat tyto knihy, proč se po nich pídit a proč je číst, či dokonce studovat? Třeba s úcty nejen k těm pilným antickým autorům, třeba pro doplnění vzdělání a třeba i k těm, kteří si dali tu práci, aby z útržků knih antických autorů dokázali vytvořit nejen souvislé texty, ale též v konci vydat knihy pro naši současnost a možná i pro budoucnost dalších generací. Vždyť už jen to rozhodnutí se pustit do takové práce, jako je uchování písemností z antiky přes všechny ty věky do dnešních dob svědčí o zaujatosti k minulosti. Myslím, že dokonce předmluva ke každé knize musela být pracná a vyžadovala další bádání, přemýšlení, nekonečné hledání a čtení.

V dějepisných učebnicích, které otevírají studenti a učí se o řeckých a římských dějinách jsou statě o dějinách antických společností, data všech událostí, které hýbaly životem společností, znají klíčová jména, umí u zkoušení něco říci, aby obstáli, ale to nestačí pro probuzení jejich porozumění i obrazotvornosti, aby skutečně Aristotela, Platóna, Sókrata, Diogéna, Plútarcha a jiné viděli jako skutečně žijící předky naší kultury a rozuměli jim tak, že snadněji porozumí i dalším dobám, s kterými se setkají, protože řecká filosofie a jiné obory řeckého myslitelství okouzlovala učence v době renesance i baroka. Proč ne tedy dnes se nenechat unášet do minulosti s lehkou myslí, nikoliv s potůčky potu na zádech, „že si to teda přečtu, ale to je asi tak všechno?“ Účelem mých článků o antice je probudit úctu od řeckého autora počínaje až k současnému nakladateli, jehož dílo se objeví v regále knihkupectví a i zvědavost k dávnému dílu minulosti a možná v sobě probudit touhu se specializovat natolik, že je člověk tu pochodeň nést dál.  

O helénistické době a autorství spisů

Helénistická doba ve starověku po ztrátě samostatnosti Hellady podstatně změnila život Helénů. Odborné vědecké poznatky se neodloučily od filosofie až do doby Aristotelovy a zůstaly s ní spojeny a to i tenkrát, když sloužily praktickému životu.

Aristoteles ještě obsáhl a pěstoval tehdejší odborné disciplíny, ale nabádal žáky ke specializaci. Ukládal jim různé úkoly, aby je zpracovávali. Stal se organizátorem vědecké práce, takže se jím založená peripatetická škola věnovala odborným vědám a tím je odloučila od filosofie, jež byla nakonec jimi v této škole zastíněna.

Aristotelova knihovna v Lyketu (největší sbírka helénistické vědecké literatury) umožnila Aristotelovým žákům a pokračovatelům hodnotit minulosti z historického hlediska jednotlivých vědních disciplín a tím vznikaly i snahy zaznamenat myšlenky slavných myslitelů.  

Dnes již nevíme, jak byla katalogizace prováděna, nelze ji podrobně zrekonstruovat, ale víme, že všechny tehdejší literární poklady hlavní alexandrijské knihovny roztřídil podle oborů její knihovník, básník a učenec Kallimachos v první vědecké bibliografii o 120 knihách Seznamy všech, kteří vynikli ve veškeré vzdělanosti a jejich spisů, kde byli uvedeni vynikající zástupci různých literárních odvětví a u každého seznamu jejich děl počet řádků, doba složení a poznámky o pravosti.

Počátky bibliografických snah je nutno hledat hlavně ve škole peripatetické, v Lyketu, v němž vůbec nejprve vzniklo pochopení pro poznání vynikajících osobností a jejich děl.

Tak Dikatarchos, autor Života Hellady, prvních kulturních dějin Řecka, sepsal životopisy sedmi mudrců, dále životopis Pythagora a Platóna rovněž také Aristostochenos, vynikající teoretik v oboru hudby napsal životopis Pythagorův, Sókratův a Platónův a mimo to spis o Pythagorův a jeho přátel, žák nástupce Aristotelův ve škole peripatetické. Theofrastos, rovněž polyhistor jako jeho učitel a autor vynikajících botanických spisů, napsal dílo Názory přírodních filosofů nejméně o 16 knihách. Spis, který byl po smrti Theofrastově jako důležitý pramen excerpován, se nezachoval, ale o jeho hodnotě se můžeme přesvědčit ze zachovalého delšího zlomku o vnímání, v němž se kritizují a vykládají názory Empedoklovy, Platónovy a Demokritovy o vnímání pomocí zraku a chuti.

Peripatetik z konce III. století Hermippos ze Smyrny psal o sedmi mudrcích, Pythagorovi, Aristotelovi a Theofrastovi v souborném díle Životy proslulých ve vzdělanosti, v kterém věnoval hodně místa zprávám o smrti filosofů. Hieronymos z Rhodu, rovněž peripatetik z 3. stol. vyprávěl v Rozptýlených poznámkách příběhy ze života významných lidí, hlavně filosofů.  Z této doby pochází asi od mladšího Aristippa, vnuka kyrénského hédonika Arristippa, vydané dílo O dávné rozmařilosti, jež bylo snůškou výstředností, hlavně erotických, uváděných na potupu filosofů.

Kolem roku 250 př. n. l. podával Antigonos z Karystu životopisy současných filosofů, a to akademiků Polémona. Ktratéta,Krantora, Arlesíláa, dialektika Menedéma, jehož byl žákem. Díla stoiků Zénóna a Dionýsia a skeptiků Pyrrhhóna a Timóa. Spis o filosofických školách a Seznam filosofů složil i Hippobotos z konce 3. stol. př. n. l.

V  2. stol. př. n. l. byly skládány životopisy tak, že do jednotlivých knih se umisťovali filosofové téže školy, aby byla patrna jejich posloupnost. První a hlavní dílo napsal Sottón z Alexandrie, jehož nástupnictví mělo 13 knih.

V  1. století n. l. za Neróna složila učená Egypťanka Pamfila Poznámky, sbírku anekdot o filosofech v 33 knihách, Výtah o 4 knihách z tohoto velkého díla uspořádal ve II. století Favorinus, původem Gal z Areláty, jenž žil za císaře Hadriána nejprve v Římě a po rozchodu s císařem Athénách, záhadný muž, filosoficky a rétoricky velmi vzdělaný, přítel akademického skepticismu který složil spisy filosofického obsahu, zvláště Vzpomínky a Rozmanité příběhy ze života filosofů klasického věku.

Všechna tato bohatá bibliografická díla jsou ztracena, ale zachoval se jediný spis tohoto druhu, Životy, názory a výroky proslulých filosofů od Diogena Laertského, který je dostupný.

 To jsou osudy Alexandrijské knihovny, o níž můžeme jen snít. Leč, bohatá sbírka Antické knihovny existuje a to je dobře, protože nám dovoluje nahlédnout do předmluv, psaných znalci antické literatury každé knihy, z nichž se můžeme dozvědět zajímavé informace a souvislosti k bohatému antickému písemnictví.

Zdroj: Prof. Jan Kolář, Předmluva ke knize Diogenes  Larentios, Životy, názory a výroky proslulých filosofů.