Komunistům se Josefa Buršíka vymazat z historie nepodařilo -1. část

V sobotu 30. června si připomeneme deset let od úmrtí generála Buršíka, válečného hrdiny z východní fronty, vlastence, odbojáře i politického vězně, kterého se totalitní režim pokusil vygumovat z historie. Marně. Právě v těchto dnech je podle mého názoru jeho odkaz obzvláště aktuální.

Josef Buršík po osvobození Kyjeva

Josef Buršík se narodil v roce 1911 v Postřekově na Domažlicku. Po Mnichovu se rozhodl utéct do Polska a vstoupit do tvořících se československých jednotek, se kterými by mohl bojovat za svobodu republiky. Tam se však spolu s dalšími odhodlanými Čechoslováky dostal do rukou Sovětů, kteří si společně s Německem tajně Polsko rozdělili. Vojáky čekaly výslechy, převoz do sovětského vnitrozemí a umístění v internačních táborech sovětské tajné služby NKVD. Jejich situace se zlepšila až po napadení Sovětského svazu Německem. Stalin pak byl více nakloněn vytvoření československé vojenské zahraniční jednotky (1941). Jednání v Moskvě odhodlaně a důsledně vedl plukovník Heliodor Píka, zástupce československé exilové vlády v Londýně. (Psala jsem o něm 17. 6. 2012 v blogu nazvaném Generál Píka a poslední poprava v Plzni.)

Do přiuralského Buzuluku, jenž se stal střediskem výcviku jednotky, se s tzv. oranskou skupinou důstojníků dostal i Josef Buršík. Příliš se neví o tom, že výcvik probíhal beze zbraní, s dřevěnými puškami. V lednu 1943 se 1. československý prapor přemístil do blízkosti fronty v oblasti ukrajinského Charkova. Byl to plukovník Heliodor Píka, který předal jednotce bojovou zástavu s vyšitým heslem Pravda zvítězí! To se pro Buršíka a další vojáky stalo symbolem svobodné republiky, za kterou byli odhodláni položit i život.

Prvním úkolem špatně vyzbrojené československé jednotky bylo v březnu 1943 bránit proti silné německé přesile pozice v oblasti Sokolova u řeky Mža. Protože řeka byla zamrzlá natolik, že ji mohly překročit německé tanky, rozhodl velitel praporu Ludvík Svoboda vyslat jednu četu na druhou stranu. Cílem bylo udržet několikakilometrový úsek co nejdéle. K úkolu se přihlásila 1. rota npor. Otakara Jaroše. Josef Buršík byl tehdy v této rotě velitelem 3. čety. Proti dobře vyzbrojené německé armádě s 60 středními tanky doprovázenými třemi prapory pěchoty se podle osobní výpovědi Josefa Buršíka bránila Jarošova rota pouhými dvěma (!) protitankovými puškami a granáty. K dispozici neměli jediný vlastní tank, pouze dva sovětské. Jak mi v roce 1993 sdělil, když před jednou z bitev zjistil tak katastrofální nedostatek zbraní, byl to on sám, kdo se domluvil s posádkami těchto dvou tanků, aby pětkrát za sebou projely kolem - vždy s jinak rozmístěnými muži. Tak vznikl dojem, který potvrdili i další přeživší pamětníci, že československým jednotkám pomáhalo deset sovětských tanků! I takový počet by však byl proti nepřátelské přesile naprosto nedostatečný. Ztráty na životech byly obrovské. Zemřel i kapitán Otakar Jaroš.

Přestože českoslovenští a sovětští vojáci byli přesilou nepřítele donuceni obranné postavení za řekou Mža opustit, díky mimořádné obětavosti a odvaze úkol splnili a zdrželi plánovanou německou ofenzívu na tomto úseku fronty o sedm dní, což sovětské velení vysoce ocenilo.

„Tehdy se mi jen tak na poslední chvíli podařilo stáhnout se k našim,“ vzpomínal generál Buršík. „Byl jsem zmrzlý, raněný, ale žil jsem. Když mě uviděl plk. Ludvík Svoboda, který mě neměl dvakrát v lásce, vřele mě obejmul...“ Jak pak Josef Buršík dodal, tehdy začali chápat, že je sovětské velení nasazuje na nejtěžších úsecích fronty. Možná proto, aby se zbavilo lidí, kteří na vlastní kůži zažili poměry v internačních táborech NKVD, a tím se, pochopitelně, stali i odpůrci komunismu.

Po vzniku 1. čs. samostatné brigády v SSSR a zřízení tankového praporu se stal Buršík velitelem roty středních tanků T34. Jeho velitelský tank byl pojmenován Jan Žižka. Československé jednotky se vyznamenaly zejména v bitvě o Kyjev, která se stala strategickým vítězstvím 2. světové války. Vrchní velení Rudé armády včele se Stalinem ocenilo tento úspěch čtyřmi nejvyššími vyznamenáními. Josef Buršík, Richard Tesařík, Antonín Sochor a také Otakar Jaroš in memoriam získali titul Hrdina SSSR s právem nosit Zlatou hvězdu a Řád V. I. Lenina.

Začátkem roku 1944 se stal Josef Buršík velitelem nově vzniklého 2. tankového praporu. Naděje na brzký návrat domů vzrostly po zprávě, že na Slovensku vypuklo národní povstání. „Dnes víme,“ píše Buršík ve svých pamětech Nelituj oběti (1992), „že Sovětský svaz neměl upřímný zájem poskytnout pomoc povstání Slováků.“ Zhodnocení karpatsko-dukelské operace ponechme odborníkům. Tehdejší přímý účastník bojů, kapitán Josef Buršík, je však přesvědčen, že vysoké ztráty československých i sovětských vojáků byly zbytečné a svou vinu na tom nesl sovětský generální štáb a jeho špatné organizování celé operace. Přesto i zde prokázal nyní už 1. československý armádní sbor obdivuhodnou statečnost a obětavost.

Příkladnou odvahu a vojenské schopnosti zde projevili takoví lidé, jako byli podplukovník František Skokan nebo major Klaudius Šatana. (Ti byli později - paradoxně „na počest 6. výročí bojů o Dukelský průsmyk“ - dne 7. 10. 1950 popraveni jako velezrádci a nepřátelé lidu. Nepomohlo jim – a ostatně ani dalším obětem – ani to, že jejich někdejší velitel, generál Ludvík Svoboda, který jim sám předával řadu vyznamenání, byl nyní ministrem národní obrany. Ostatně, i on byl tehdy v bezprostředním nebezpečí.)

Po překročení slovenské hranice českoslovenští vojáci věřili, že dalším cílem jsou Morava a Čechy. Sovětské velení však určilo směr přes Polsko. Místem lítých bojů 1. čs. armádního sboru se tak stala Moravská brána a Moravská Ostrava, nejprůmyslovější centrum Moravy. I z těchto bojů vyšel 2. tankový prapor pod vedením kapitána Buršíka se ctí.

Pronásledování nepřátel ve směru Frýdek Místek a Olomouc bylo ale zpomaleno přímým rozkazem velitele sovětské 38. armády gen.mjr. Moskalenka: Čechoslováci mají dále postupovat až společně se sovětskou 42. brigádou. Ačkoliv volání Prahy o pomoc zastihlo československé tankisty ve Ždírci na Moravě, do Prahy směli dorazit až v odpoledních hodinách 9. května 1945, několik hodin po jednotkách 1. ukrajinského frontu.

(pokračování)